Berlín

Berlín, hlavní město Německa, ležící v jezernaté oblasti při soutoku Sprévy a Havoly, tvoří samostatnou spolkovou zemi obklopenou Braniborskem. Se svými 3,4 miliony obyvatel je nejlidnatějším německým městem a po Londýnu a Paříži třetí nejlidnatější metropolí  Evropské unie.

Na první pohled se nabízí vysvětlení, že jméno Berlin v sobě skrývá německé slovo Bär. Vnucuje se to tím spíš, že medvěd je opravdu symbolem města a nechybí ani v městském znaku. Jazykovědci se však kloní spíše k názoru, že Berlin je odvozen od slovanského výrazu pro bažinu – berl. A aby nám to ještě víc zamotali, přišli také na indoevropský výraz bheros, což značí hnědou čili medvědí barvu. Proti divé zvěři se Slované chránili laťkovým plotem – říkali mu brlen. A ještě je tu slovo brlj nebo brij, což znamená křivolaký – a přesně takový byl a dosud je tok řeky Sprévy.

Teorií o tom, jak se dostal do erbu Berlína medvěd, je hned několik. První se vztahuje k zakladateli území Braniborské marky, Albrechtovi řečenému Medvěd, žijícímu ve 12. století. Tehdy měl ale přízvisko Albrecht z Ballenstedtu, k onomu Medvědovi zřejmě přišel až po založení Berlína. Navíc by ho asi nepotěšila zdrobňovací koncovka –lein, resp. -lin. Který středověký panovník by toužil být spojován zrovna s medvídkem?!

S jistotou lze konstatovat pouze to, že se medvěd objevil na městské pečeti 22. března 1280. Tento Den medvěda město dodnes oslavuje, i když na pečeti byli původně medvědi dva, ve zbroji, zády k sobě a s orlicí mezi sebou. Ta se pak stala symbolem Braniborska i Pruska a nadlouho oba savce zastínila. Medvěd se později objevoval s obojkem, tedy v jasně podřízeném postavení. Prosadil se až v průběhu 19. století, kdy se vyvinul v nespoutané divoké zvíře s naježenou srstí.

Raně středověký Berlín byl vlastně souměstím, kde nepatrně starším sídlem byl Cölln (tedy Kolín) zabírající ostrov na Sprévě. O něm je písemná zmínka roku 1237, zatímco severněji ležící Berlin je zmíněn až o sedm let později. (Možná ale starší listiny prostě shořely při požáru.) Společnou radnici dostaly obě vsi roku 1307.

V roce 1415 se stal braniborským kurfiřtem Bedřich VI. z francké větve Hohenzollernů, kteří tu pak vládli až do roku 1918, tedy přes 500 let! Z původních markrabat to dotáhli až na krále a císaře. Úměrně jejich postavení rostl i význam Berlína, od roku 1451 braniborské metropole (za cenu vzdání se statutu svobodného hanzovního města).

Třicetiletá válka zničila třetinu berlínských domů a polovinu zdejších obyvatel. K jejímu konci převzal vládu roku 1640 dvacetiletý Bedřich Vilém, který do dějin vešel jako „Velký kurfiřt“. Rázný panovník, který pozvedl Braniborsko na vojenskou velmoc, byl ale také nábožensky smířlivým podporovatelem přistěhovalectví. Za jeho 48 let dlouhé vlády přišli do Berlína židé, francouzští hugenoti i evangelíci vyhnaní z Čech, Polska a Solnohradska. Své sídlo však panovník přenesl do Postupimi.

To se změnilo za jeho syna Bedřicha, třetího toho jména mezi braniborskými kurfiřty. Za pomoc ve válce o dědictví španělské mu římskoněmecký císař Leopold I. Habsburský roku 1701 udělil titul pruského krále. Proč pruského? Inu, v hierarchii stálo pruské vévodství výš než braniborské markrabství –obě přitom spojovala už od roku 1618 (díky sňatku Jana Zikmunda s pruskou princeznou Annou, jejíž otec toho roku zemřel) personální unie. Tak se v dějinách objevil pruský král Bedřich I., který do Pruska zavítal snad jen na tu korunovaci.

Souměstí Berlín-Cölln se tou dobou už rok pyšnilo Akademií věd, jejímž prvním prezidentem byl vědec a filozof G. W. Leibniz. Připojením městeček Friedrichswerder, Dorotheenstadt a Friedrichstadt vzniklo roku 1710 královské město Berlín. Za ostatními evropskými velkoměsty zaostávalo o pár století, která se teď stůj co stůj snažilo dohnat: reprezentativní paláce, široké bulváry a pompézní zámky měly svůj vzor v Paříži Ludvíka XIV.

Architektonická ctižádost poněkud polevila za druhého krále Bedřicha Viléma I. Na rozdíl od barokně rozevlátého a rozhazovačného otce byl synek střídmý a šetrný, omezil moc šlechty a posílil naopak úřednický aparát a vojsko, jehož důstojníci mu byli povinováni osobní věrností. Právě za tohoto „vojenského krále“ zavládla ve státě ona příslovečná pruská disciplína a řád.

Ani jeho synek Bedřich II. se však nepotatil. Nenáviděl otcův dril, miloval umění, hudbu (složil 120 sonát pro flétnu!) a filozofické rozpravy, nicméně byl dost chytrý na to, aby uměl využít zděděné vojenské síly a plné státní pokladny. Nastoupil vládu ve stejném roce jako Marie Terezie a jako její někdejší nápadník jí nabídl sousedskou pomoc. Nechtěl za to nic menšího než nejbohatší část její monarchie: Slezsko. Když ho nedala dobrovolně, vzal si ho násilím. Zpunktovala tedy proti němu alianci a málem ho porážkou dohnala k sebevraždě, kdyby v kritický čas nezemřela ruská carevna Alžběta a na trůn nenastoupil Bedřichův obdivovatel Petr III. a krátce po něm Kateřina Veliká, původem Němka. Ostatně i syn Marie Terezie Josef II. pruského krále obdivoval.

Byl to totiž monarcha osvícený, což mu ale nikterak nebránilo vládnout absolutisticky. Dokonce si na to vypracoval doktrínu, v níž ozřejmuje, jakým dobrodiním pro zemi je moudrý monarcha myslící na dobro státu a svých poddaných – na rozdíl od ministrů sledujících pletichami jen své vlastní zájmy. Označoval se za „prvního sloužícího“ ve státě. Dal poddaným mnohé reformy, založil královskou porcelánku a zavedl v zemi pěstování brambor, jejichž výnos byl oproti obilí trojnásobný, a zabránil tak do budoucna hladomorům. V mínění ostatních monarchů to dotáhl z někdejšího „hejska a flétnisty“ až na nejuznávanějšího válečníka století, proslulého bleskovými útoky i proti přesile, obratnými manévry na bojišti a začleněním dělostřelectva do jízdy. Prvním dělením Polska se mu podařilo konečně spojit Braniborsko se vzdáleným Pruskem. Dokonce i Napoleon ho obdivoval, což mu ale později nebránilo ukrást čtyřspřeží na Braniborské bráně, jež byla Bedřichovým triumfálním obloukem. Právě územní zisky mu vysloužily přízvisko Veliký. On sám se však raději označoval za „filozofa na trůně“. Po roce 1763 se naplno věnoval výstavbě válkami zničené země a z Berlína učinil metropoli evropského významu, i když sám radši pobýval v Postupimi.

Území ještě rozmnožil jeho synovec Bedřich Vilém II. přezdívaný „tlustý darmošlap“. Dokonal zkázu Polska, ale vlastní zemi kvůli příliš nákladným stavbám silně zadlužil. Jeho nástupce Bedřich Vilém III. už jen přihlížel pádu Pruska pod nohama Napoleonových vojáků v roce 1806 a později se nesl na vlně osvobozovacích válek. Za jeho vlády byla v roce 1810 založena berlínská univerzita, nesoucí dnes jméno svého duchovního otce, Wilhelma von Humboldta. Bedřich Vilém IV., zvaný pro změnu Onkel Dicki (strejda Tlusťoch), zvládl sice bez krveprolití revoluční rok 1848, deset let poté ale musel pro duševní chorobu uvolnit místo svému 61letému bratru Vilémovi, z něhož nakonec generál Bismarck udělal za dalších 13 let císaře sjednoceného Německa – Berlín se jako říšské hlavní město vrátil na výsluní.

Ruku v ruce s industrializací učinila nová velmoc obrovský pokrok na poli vědy a techniky, její školství bylo vzorem celé Evropě. I placená dovolená se zrodila v Berlíně oněch let a tehdy založené firmy Siemens, Borsig (svého času největší evropský výrobce parních lokomotiv), AEG, Schwartzkopff (slévárny a strojírny) či Schering (farmaceutická firma existující samostatně až do konce roku 2006, dnes součást podniku Bayer Schering Pharma AG, sídlícího rovněž v Berlíně) si udržely svůj kredit dodnes. V roce 1879 získal Berlín elektrické osvětlení, ve stejném roce tam na průmyslové výstavě ve čtvrti Moabit jezdila první elektrická dráha na světě.

Když roku 1888 první císař zemřel, zbývalo jeho synovi Bedřichu III., trpícímu rakovinou hrtanu, pouhých 99 dní života. A tak ještě téhož roku na trůn usedl jeho mladý a ctižádostivý syn Vilém II. Propustil kancléře Bismarcka a po čase vehnal zemi do první světové války. Porážkou Německa a Rakouska-Uherska v roce 1918 vzalo německé císařství za své. Císař emigroval i s korunním princem a Německo bylo ve Výmaru prohlášeno republikou. Na mapách však nadále stálo označení Deutsches Reich – Německá říše, po oné „svaté“ druhá v pořadí.

V poválečných 20. letech nastala městu nejslavnější éra. Svobodomyslná metropole žila nesmírně bohatým kulturním životem, studia v Babelsbergu byla vyhlášenou filmovou mekkou. Rozkvět ukončila hospodářská krize a svobodu převálcovaly hnědé uniformy teroru. V hlavách však dlouho přetrvávala, proto Berlín pro Hitlerovu Třetí říši zdaleka nejevil takové nadšení jako třeba Mnichov.

To bylo třeba změnit. Požár Říšského sněmu posloužil jako záminka k pronásledování politických odpůrců. Už v březnu 1933 pro ně vyrostl v nedalekém Oranienburgu, přesněji v jeho čtvrti Sachsenhausen, první koncentrační tábor. Prvního dubna došlo k prvnímu bojkotu židovských obchodů a 10. května byly na Operním náměstí páleny nežádoucí knihy „neněmeckého ducha“. Loajální architekt Albert Speer měl starý Berlín vymýtit a nahradit ho megapolí Germania. Propagandě nového režimu posloužila i olympiáda v srpnu 1936. Co následovalo, je nejtemnější kapitolou německé historie: vyloučení Židů z veřejného života, tzv. Křišťálová noc 9. listopadu 1938, rozpoutání světového vojenského konfliktu a hromadné transporty Židů do vyhlazovacích táborů.

Po šesti letech války klesl počet obyvatel Berlína ze 4,3 na 2,8 milionů. Ze 160 tisíc Židů, žijících ve městě v době nástupu nacismu k moci, se konce války dočkalo sotva pět procent. Centrum města ze tří čtvrtin zničilo 363 spojeneckých náletů, jež bezprostředně zabily 50 tisíc lidí. Neuvěřitelné množství suti odklízely především ženy – muži buď padli, nebo se ocitli v zajetí.

Poražené Německo rozdělili spojenci do čtyř okupačních zón. Jelikož sovětská správa se ale diametrálně odlišovala, spojily se ostatní tři a vytvořily Spolkovou republiku Německo. Obdobně bylo rozděleno i hlavní město, protože však leželo v sovětském prostoru, došlo k oné anomálii, že územně větší Západní Berlín se stal enklávou uprostřed nepřátelského území, na němž byla pod taktovkou Sovětů vzápětí vyhlášena Německá demokratická republika. Dokonáním rozdělení byla stavba betonové zdi v srpnu 1961, která padla teprve 9. 11. 1989.

Časy trosek, poválečné bídy i střílení na hraniční zdi jsou naštěstí tytam a Berlín je opět jedním z nejnavštěvovanějších měst evropského kontinentu. Turistům má opravdu co nabídnout a snaží se navázat na doby největší slávy ve 20. letech, kdy v lecčems zastínil i Paříž. Občas se mu to daří i dnes, protože srůstání dvou světů, architektonické i mentální, k němuž došlo po sjednocení dlouho rozděleného města, s sebou nese nejen problémy, ale i zajímavé situace a alternativní kulturu, která v konzervativnějších městech už k nalezení není. Berlín je totiž vzdor starým památkám město nečekaně mladé.