Jen málo evropských měst vyzařuje ducha doby tolik jako Florencie, která se zapsala do kulturních dějin jako srdce evropské renesance. V současnosti se však někomu může zdát, že se stala zajatcem svého vlastního mýtu. Dodnes díky turistickému ruchu žije ze zásadního kulturního impulsu, který začal v 15. století město měnit a znamenal definitivní konec dlouhého středověku.
Ne náhodou píše první velký historiograf Giorgio Vasari v medailonu o Michelangelovi, že v době, kdy se umělci „marně namáhali dosáhnout pokud možno svrchovaného poznání,“ poslal právě sem Nejvyšší tohoto umělce, neboť „viděl, že v podobných činnostech, především však v tak jedinečných uměních, jako jsou malířství, sochařství a architektura, stáli nadaní toskánští duchové vždy vysoko nad ostatními, poněvadž si hleděli víc než kdo jiný v Itálii práce a studia všech oborů, rozhodl se dát tomuto duchu za domov nejdůstojnější ze všech měst, Florencii, aby tak přivedl veškeré umění po zásluze právě v ní prostřednictvím jejího občana k vrcholné dokonalosti.“
Společenské a duchovní změny v 15. století jsou výrazně spojeny s uměleckým hnutím renesance. Tento pojem se v první řadě vztahuje k výtvarnému umění, ale uplatňuje se také jako výraz pro celou kulturní epochu, pro období znovuzrození antického umění, jež má realistický charakter a je založeno na pečlivě propracovaných vědeckých principech. Celý proces začal v první třetině 15. století ve Florencii, odkud se renesanční názory následně šířily do ostatních měst Itálie a odtud do celé Evropy doprovázené mottem, že „člověk je kovářem svých dějin“. Žila zde široká vrstva bohatých měšťanů (především vlastníků manufaktur na hedvábí a vlnu, bankéřů a právníků), kteří podporovali tento „městský styl“, snažili se vyrovnávat vládnoucím aristokratickým rodinám, a proto zadávali překvapivý počet reprezentativních zakázek všestranným uměleckým osobnostem, jako byl Filippo Brunelleschi nebo Donatello. Atmosféra doby radikálně změnila přístup k chápání reality, a umožnila tím zrození univerzálních osobností, jako byl Leonardo da Vinci (1452–1519). Zároveň zásadně vyzdvihla individualismus, který je nejvýrazněji ztělesněn v sebevědomí umělce typu Michelangela Buonarrotiho (1475–1564). A nakonec i díky důrazu, který renesance kladla na harmonii, mohla dosáhnout svého vrcholu v díle Raffaella (1483–1520).
Pokud by tedy návštěvník Florencie počítal s prohlídkou všech místních pamětihodností, muzeí a galerií, musel by na místě setrvat jistě několik týdnů. Když ale tolik času není, nezbývá nic jiného než spěchat a nebo se soustředit jen na několik hlavních objektů. Jen proslulá obrazárna Uffizi zabere (když započítáme i frontu před vstupem, pokud si člověk prozřetelně nerezervoval vstupenku dopředu) skoro celý den, ale zanechá nezapomenutelný zážitek. Brzy zde bude také opět viset i Rembrandtův teprve nedávno identifikovaný portrét J. A. Komenského z roku 1665. Pro Florencii je typické, že se málem všechny historické paláce postupně staly muzeálními objekty. Typickým příkladem může být Palazzo Vecchio. V tomto bývalém sídle a úřadě městské rady stojí mimo jiné za povšimnutí kromě bohatě dekorovaných sálů také výzdoba vstupního atria, místy bohužel poněkud poškozená. Na stěnách jsou znázorněna nejdůležitější města habsburské monarchie včetně Prahy. Vyobrazení pocházejí z doby, kdy se konala svatba Franceska de´ Medici a Johanny Habsburské (1565).
Před palácem jsou na nádherném náměstí Piazza della Signoria na poměrně malém prostoru vedle sebe umístěny nejslavnější symboly Florencie. Na pozadí neopakovatelné siluety paláce, postaveného kolem starší věže Ferraboschi, stojí kopie dvou děl, jejichž tvůrci patří k nejvýznamnějším sochařům všech dob: starší a drobnější Donatellova Judita a Holofernes (1455–1460), někdy interpretovaná jako alegorie vítězství dobrých vlastností nad ďáblem, a kolosální mramorový David (1501–1504) od Michelangela. Vznik této čtyřmetrové sochy je spojen se zajímavým příběhem zkaženého kamenného bloku, který mladý umělec přetvořil v sebejistě nakročeného mladíka, jenž nakonec nejlépe personifikoval symbol svobody Florentské republiky. Posměch celého města si naopak vysloužil jiný „Běloun“ z náměstí: tak Florenťané nazývali monumentální manýristickou Neptunovu fontánu od architekta a sochaře Bartolomea Ammannatiho (1511–1592), při jejímž odhalení se dokonce rozšířila říkanka „Ammannati, Ammannati, stálo ti to vůbec za to, takhle zkazit krásný mramor?“. Tato historická reakce je ukázkovým příkladem sebevědomí a vysoké úrovně uměleckého citu místní veřejnosti.
Na další straně uzavírá náměstí arkáda plná mramorových soch, Loggia dei Lanzi. Pojmenována je podle landsknechtů, kteří zde byli v 16. století za vlády Cosima I. zavražděni. Vedle lodžie se otevírá do náměstí Signorie další prostranství, úzké a dlouhé, připomínající spíše ulici, které je obestavěno Ufficiemi – někdejšími správními budovami Toskánského velkovévodství, jež navrhoval samotný Vasari. V nich je umístěna světoznámá galerie. Kuriozitou je chodba, která původně spojovala vládní úřadovny v Palazzo Vecchio s hlavní soukromou rezidencí Medicejských, jíž byl od roku 1549 palác Pitti na druhém břehu Arna. Chodba, kterou navrhoval též Vasari a jejíž návštěvu si je dnes nutno zarezervovat předem, procházela Ufficiemi a krytým mostem Ponte Vecchio. Tento most, jeden z nejfotografovanějších na světě, je plný malých obchodů. Jak výstižně popsal český fejetonista Martin Valášek, z určitého úhlu most vypadá jako kdyby „na Karlův most přilepili Zlatou uličku“.
V paláci Pitti, který sloužil v době, kdy byla Florencie hlavním městem Itálie, jako královská rezidence, se dnes nalézá jedna z nejvýznamnějších italských obrazáren. Slavné jsou i jeho zahrady Boboli. Na této straně řeky si jistě ještě zaslouží procházku – a případnou ochutnávku vína v malých tavernách a vinotékách – klidná čtvrť Santo Spirito v okolí stejnojmenného elegantního renesančního kostela. Pokud se dojde až k chrámu S. Maria del Carmine, naskytne se možnost spatřit slavnou kapli Brancacciů s důležitým freskovým cyklem rané renesance od Masaccia (1401–1428/29) a Masolina (1383–1440 nebo 1447). Kromě dramatického Masacciova Vyhnání Adama a Evy z ráje se umělci soustředili na výjevy ze života sv. Petra. Jednotlivé scény vypravují samostatné příběhy, využívají k tomu individualizovaných postav, pozoruhodně zpracovaných detailů a prostředí jako výseků skutečnosti, dohromady je však spojuje jasný světelný kolorit a jednotná kompoziční síť.
Cykly nástěnných maleb nejsou v Itálii žádnou vzácností, ale v takové koncentraci a kráse, v jaké se zachovaly ve Florencii, je nenajdeme opravdu nikde jinde. Jak se vyjádřil Karel Čapek, „ve Florencii vám nebudu mluvit o umění. Je ho tu až příliš, jde z toho hlava kolem; posléze se člověk omámí i na psí patník v domnění, že je to freska“. Pozornost si zaslouží až dokumentárně provedený a detaily přeplněný Průvod tří králů od Benozza Gozzoliho (asi 1420–1497) v Palazzo Medici-Riccardi a křížová chodba Chiostro Verde dominikánského kláštera S. Maria Novella, vyzdobe…