Juan je kapitán rybářské lodě. Cesta z venezuelského ostrova Margarita na Curaçao trvá bárce, které velí, dva a půl dne. Protože ale ryby nebraly, zůstali rybáři na moři dvacet dní. Dalších deset pak budou čekat v zátoce Waaigat, než obchodníci prodají ryby, které přivezli: tuňáky, barakudy, mečouny, dorado, carite, tofia, pargoo – do mrazáku v podpalubí se jich vejdou tři tuny. Malé rybky v bednách, velcí tuňáci naskládaní jeden nad druhým na regálech. Téměř jako posádka, když se uloží ke spánku na svých dřevěných, snad jen půl metru širokých palandách, které spíš připomínají poličky na prádlo. Než trávit odpolední siestu v těchto dřevěných rakvičkách, z nichž jim do uličky trčí ruce a nohy, to si radši lehnou na palubu, kde trochu pofukuje vítr. Sandály pod hlavu a nerušit.

Juanovi je něco přes čtyřicet a mezi břehy Venezuely a Curaçaa strávil dobrou polovinu svého života. V sobotu už bude zase doma. Dnes je středa, musí ještě vydržet do zítřka a počkat na posledního klienta, který zatím nezaplatil. Jak jen bude mít peníze v kapse, starý otočný most s láskou zvaný „The Swinging Old Lady“ zamává rybářům na cestu a oni zamíří na jih, na Margaritu. Ponese je loďka, která ani při nejlepší vůli nepůsobí důvěryhodně. Pár prken jakoby na poslední chvíli stlučených zrezavělými hřebíky a zalátaných kusy igelitu. Ale zdání klame a posádka své kocábce bezmezně důvěřuje. Ač se to nezdá, donesla je šťastně ke břehu i tehdy, když se přichomýtla do blízkosti hurikánu Alberty a o něco později i Berty.

Juan kývá na kolemjdoucí, za těch osmnáct let tu už poznal hezkou řádku lidí. Někteří se zastaví na kus řeči a občas jej pozvou večer na televizi.

„Snadnější to mají ti, co prodávají ovoce a zeleninu,“ povzdechne si. Můžou totiž s sebou vzít své ženy. Dva dny cesty po moři, a na Curaçau potom zůstanou celý měsíc. Velké lodě jim přivážejí čerstvé zásoby a oni jen prodávají. Po m…