Kamenné sochy a sošky buddhistického světce (tzv. bódhisattvy) Džizóa jsou v Japonsku k vidění úplně všude – ve volné krajině, na vesnicích i ve městech, v maličkých svatyních i v honosných chrámech. Někde jsou jich pohromadě stovky až tisíce v nejrůznějších velikostech. Jejich celkový počet v Japonsku nelze ani domyslet.
Kult bódhisattvů se v Japonsku rozšířil v období Kamakura (1192-1333) a Džizó (v sanskrtu Kšitigarbha) patří v Japonsku odedávna mezi nejpopulárnější z nich.
Džizó bývá většinou zpodobován s vyholenou hlavu mnicha a s dětskou tváří. Je oblečen v rouchu buddhistického mnicha. Ruce mívá buď sepnuté nebo v pravé ruce drží kovovou hůl šakudžó se šesti kroužky, které svým zvoněním budí lidi z klamných snů, a v levé ruce nese drahokam, jehož symbolická záře zahání zlo, strach a neštěstí a oblažuje všechny bytosti štěstím a bohatstvím. Džizóovi se obecně přisuzuje mírná, vlídná a laskavá povaha, kterou vyjadřuje typický šťastný úsměv, podobný úsměvu slavné Mony Lisy. Pro takto usměvavou lidskou tvář používají Japonci speciální výraz „džizógao“ (Džizóův obličej).
Džizó je obecně vnímán jako pomocník trpících, kterým přináší útěchu a ukazuje cestu ke spáse po odchodu Buddhy Šákjamuniho a před příchodem budoucího vykupitele, buddhy Maitréji. V Japonsku je uctíván především jako ochránce dětí a soucitný průvodce jejich duší úskalími záhrobního světa.
Podobizny Džizóa se často vyskytují ve skupinách po šesti, ať již jako kamenné sošky nebo kamenné reliéfy. Říká se, že šest různých podob Džizóa symbolizuje šest různých cest vedoucích do pekla, a že šestice sošek Džizóa se modlí, aby ochránila lidi před volbou špatné cesty. V přeneseném smyslu je proto Džizó také patronem poutníků. Má však mnoho podob a ochranitelských funkcí.
Džizó – ochránce dětí
Džizó jako ochránce dětí se obvykle nazývá Kosodate–Džizó (Džizó – pomocník při výchově). Stovky, možná tisíce maličkých kamenných sošek Džizóa lze nalézt například v areálu chrámu Hase ve městě Kamakura, asi 60 kilometrů od Tokia. Jsou to vlastně jakési symbolické pomníčky pro blaho a spásu dětí – nejen živých, ale i mrtvě narozených a potracených. Japonci věří, že děti, které zemřou předčasně, putují do podsvětí, aby tam pykaly za bolest, kterou svou smrtí způsobily rodičům. Sai no kawara označuje v buddhistické literatuře vyschlé koryto Řeky osudu, které musí duše zemřelých dětí překonat na své cestě do podsvětí. Cestou pak vrší pagody z oblázků, aby si vysloužily Buddhovo slitování. Tím vzbuzují hněv zlých démonů, kteří jejich hromádky kamení boří a bijí je železnými holemi. A právě tehdy se objevuje Džizó, ochránce dětí, který je skryje v rukávech svého mnišského roucha a zlé démony zažene. Tento mýtus dal nenarozeným a předčasně zemřelým dětem obecně užívané jméno „mizuko“ (vodní děti).
Malé sošky Džizóa mívají často na hlavě červené, většinou pletené čepičky a kolem krku červené bryndáčky. V rukou obvykle drží pestrobarevné větrníky. Na sobě mívají někdy i nejrůznější další součásti dětského oblečení, které symbolizuje buď prosbu nebo poděkování za pomoc. Obklopeny bývají různými dětskými dárky, pochoutkami a květinami, pro přilepšení dětem na onom světě. Malými oblázky zase chtějí rodiče pomoci dětem v podsvětí při vršení pyramidek. Tyto kamínky symbolizují ctnosti a dobré skutky „posbírané“ ku prospěchu neviňátek.
Jedním ze známých míst s těmito soškami Džizóa je posvátná hora Osore-zan (Hora hrůzy) na poloostrově Šimokita, v nejsevernější části japonského ostrova Honšú. Japonci věří, že vrchol vulkánu Osore-zan je místem, kde se shromažďují duše mrtvých. Světle zelené kráterové jezero s bublající vřící vodou a okolní pustina s puklinami, ze kterých stoupá páchnoucí sirná pára, jsou branami do pekel – ke břehu Řeky osudu. Džizóovi je na břehu kráterového jezera zasvěcen chrám Encúdži, který pochází z 9. století a je obklopený množstvím kamenných sošek Džizóa. Náboženská slavnost, která se v chrámu Encúdži koná každoročně od 20. do 24. července, má jednu zvláštnost – šamanky itako, tedy média, která se dorozumívají s dušemi mrtvých. Jsou to slepé nebo slabozraké ženy, které sedí v malých, modrých stanech při stěně chrámu a zprostředkovávají živým spojení s mrtvými. Lidé tady poslušně čekají dlouhé hodiny v nekonečných frontách, jen aby mohli “pohovořit” se svými zemřelými dětmi. Odhaduje se, že šamanky během slavnosti denně obslouží až čtyři tisíce věřících, přičemž jedna seance stojí 3000 jenů, tedy přibližně 750 korun.
Další schopnosti Džizóa
Další schopností, kterou věřící Džizóovi přisuzují, je jeho zástupná funkce.
V již zmíněné Kamakuře, v chrámu zvaném Kakuondži, stojí socha Černého Džizóa, který podle pověsti zčernal na uhel, když v pekle zastoupil duši, která tam měla za trest strádat v plamenech.
V některých oblastech Japonska je Migawari–Džizó, tedy Džizó – náhradník, uctíván velmi často. Věří se, že dokáže člověka zastoupit v těžkých situacích nebo dokonce v nebezpečí života. Existuje bezpočet historek o tom, jak byla soška Džizóa napadena či úplně zničena namísto osoby, která se měla stát skutečnou obětí útoku.
Mnohdy je Džizó, především na venkově a mezi hasiči, uctíván jako ochránce před požáry. Takové sošce, která se jmenuje Hikeši–Džizó je mimo jiné přisuzována schopnost snižovat intenzitu žáru a bolesti z popálenin. Obdobným způsobem snižuje utrpení duší, odsouzených ke strádání v ohni pekelném.
V některých oblastech je zvykem požádat Džizóa o radu, když člověk hledá ztracené cennosti, když touží pochopit smysl svých snů, když pátrá po zmizelé osobě nebo chce poznat svou chorobu. Takovému Džizóovi se říká Hadač osudu.
Togenuki–Džizó (Džizó – vytahovač trnů) má prý schopnost léčit nemoci a tišit bolest. Proto není výjimkou, když věřící čistí kartáčkem a vodou ta místa na těle sochy, která sami potřebují vyléčit. Zvykem často také bývá pohladit příslušné místo na Džizóovi a na svém vlastním těle rukou. Jedna z nejznámějších sošek Togenuki–Džizóa se nachází v chrámu Kógandži v tokijském okrsku Sugamo. Hojně sem přicházejí především staří lidé. Cesta k chrámu je lemována pestrobarevnými stánky s nejrůznějším zbožím, včetně různých lektvarů, léčivých bylin a mastiček.
Na venkově bývá uctíván Taue-Džizó, tedy Džizó – pomocník při pěstování rýže. Mnoho pověstí vypráví o tom, jak jeho sošky zachránily rýžová políčka před živelnou pohromou či pomohly farmářům k bohaté úrodě.
Kde hledat sošky Džizóa
Snad nejčastěji se s malými kamennými soškami Džizóa setkáte v ulicích starobylého Kjóta, kdysi hlavního města a sídla císařů. Mnohdy i maličký okrsek, ulice nebo dokonce skupina několika rodin mají svoji vlastní sošku, o kterou každodenně pečují.
Jedna z nejcennějších kjótských soch Džizóa, která stála ve známém chrámu Džakkóin, byla zničena při požáru v květnu roku 2000. Tato socha, která patřila mezi národní kulturní památky, byla prý zhotovena v roce 1229 nebo dokonce, podle jiné legendy, již princem Šótokuem, který žil na přelomu 6. a 7. století.
V nedaleké Naře zase existuje již od roku 1228 náboženský svátek zasvěcený konkrétní soše Džizóa. Každoročně 23. července, tedy v předvečer svátku Džizóa, zde v chrámu Denkódži probíhá slavnostní obřad oblékání Nahého Džizóa, při kterém je jeho roucho z předchozího roku rozstříháno na maličké kousky, které jsou rozdány věřícím jako talismany pro štěstí.
V hlavním městě Tokiu jsou sošky Džizóa seskupeny na několika známých místech. Především v bezprostředním okolí chrámu Džómjóin, ve čtvrti Ueno, kde se jich tísní, vytesaných do malých kamenných kvádrů, údajně kolem 84 tisíc! V chrámu Kan’eidži je ve vedlejší svatyni Džómeiin uctívána maličká, přibližně 30 cm vysoká soška Džizóa, které se přisuzuje schopnost věštit. Podle pověsti bude mít štěstí každý, kdo tuto drobnou sošku sedící na rudé podušce dokáže uzvednout. Také chrám Zódžódži nedaleko Tokijské věže je znám především díky stovkám sošek Džizóa, seřazeným v několika dlouhých řadách. V tokijském chrámu Tennonzan Gohjaku Rakandži se nachází vůbec jedna z největších soch Džizóa – takzvaný Saiki–Džizó. Tato 3,5 m vysoká socha, která byla před několika lety zrekonstruována, přijímá přání věřících a dodává návštěvníkům naději a odvahu.
Ve městě Daió, na poloostrově Šima, v prefektuře Mie je uctívána socha Potícího se Džizóa (Asekaki–Džizó). Je vysoká necelý metr a váží 600 kilogramů. V jejím těle je prý ukryta nádherná perla. Podle pověsti se socha ve šťastných okamžicích usmívá a pokrývá se bílým potem, který při neštěstích zčerná, protože na sebe přenáší lidskou bolest a strádání. Každoročně 24. února se v chrámu koná velká náboženská slavnost a 24. dne každého měsíce se věřící přicházejí k soše Džizóa modlit za štěstí a zdraví.
V oblíbeném horském chrámovém komplexu v Nikkó se nachází místo zvané Narabidžizó (Seřazení Džizóové) – nekonečná řada kamenných soch Džizóa v lidské velikosti. Vzhledem k tomu, že se prý každý dopočítá z různé strany různého počtu, říká se tamním sochám také Bake–Džizó (Zakletí Džizóové).
Ostrov Mijadžima v Hirošimském zálivu, ležící asi 20 kilometrů jihozápadně od Hirošimy, se pyšní hned několika populárními soškami Džizóa. Návštěvníci zde naleznou do kamene vytesanou podobiznu Kojícího Džizóa (O-čiči–Džizó) a v areálu chrámu Šóandži se nachází Kaigan–Džizó, který je prý obdařen schopností léčit nemoci očí.
Dnem Džizóa je obecně 24. den každého měsíce. V řadě chrámů se navíc v průběhu roku konají nejrůznější náboženské slavnosti zasvěcené tamějším sochám. Chrámy jsou v době takových slavností vyzdobeny červenými a bílými lampiony, pro děti jsou připraveny nejrůznější pochoutky a zábavné hry. V řadě míst se každoročně 23. a 24. srpna, tedy v období svátku za zemřelé, zvaného Bon, konají dětské slavnosti, při kterých děti malují kamenné sošky Džizóa a nabízejí sladkosti a květiny.
Na otázku, kolik je v Japonsku soch Džizóa, neexistuje odpověď – možná desetitisíce, možná statisíce, možná ještě mnohem více. Důležité je, že lidem přinášejí úlevu od bolesti – fyzické i duševní, víru v uzdravení a naději.