Když roku 1565 obléhali Maltu turečtí vojáci, přešli její hlavní město téměř bez povšimnutí. Natolik jim připadalo bezvýznamné. Cestou domu a s hořkou porážkou v kapse pak mohli přemítat nad tím, jak nešťastně se zmýlili.
Ironií osudu začala brzy nato Mdina své postavení na ostrově ztrácet a časem se skutečně stala bezvýznamnou.
Kostelní zvony odbíjejí jedenáctou a v jinak mlčenlivém městě prorážejí vzduch jako údery kladivem. Když zvony utichnou, ponoří se ulice znovu do jemné kakofonie ztišených hovorů a klapotu koňských kopyt. Poklidná atmosféra Mdiny ukolébává jako chvíle nedělního oběda na malém městě.
Před vnějším světem je ze všech stran chráněna hradbami, dále příkopem na straně jedné a prudkými svahy skalního ostrohu na zbývajících třech. Ani ruch z přilehlého Rabatu nemá jak proniknout mezi mohutné mdinské zdi. V cestě mu navíc stojí Howardské zahrady, které spolu s parkovištěm a prázdným prostorem před branami města vytvářejí jakousi hranici mezi minulostí a přítomností, mezi opuštěnou Mdinou a životaplným Rabatem.
Na první pohled Mdina působí jako zkamenělý kousek minulosti, kde se už odehrálo vše, co se odehrát mělo:
Být svědkem působení apoštola Pavla a vidět přitom římského Publia podlehnout křesťanské víře. Sloužit jako útočiště Arabům, kteří vymezili její hranice, a později Normanům, již dále rozšířili městské opevnění. Odolat Turkům i Napoleonovi, stát se na nějaký čas domovem johanitů. Sledovat jejich odchod do měst na pobřeží a tiše závidět rostoucí slávě Vallety. S hořkostí pozorovat vlastní úpadek a bezvýznamnost za dob britské vlády. Přeměnit se v ohromnou pozůstalost místní šlechty a v turistický klenot Malty, kde se střípky její minulosti připomínají v několika multimediálních show.
Jen pár aut v ulicích ruší dokonalou iluzi časové smyčky. Kostely, kláštery, šlechtické paláce. Drobná jeptiška spěchající sevřenou uličkou do kláštera Svaté Doroty. Kočáry tažené koňmi. Casa Iguanez, honosný palác nejstaršího maltského šlechtického rodu. Palazzo Gatto Murina ze 14. století. Palazzo Santa Sophia, snad nejstarší ve městě.
A katedrála. Ta první byla postavena ve 13. století v místě, kde stával palác římského místodržícího Publia. Zničilo ji zemětřesení roku 1693. Její nástupkyně, mistrovské dílo Lorenze Gafy, je dnes působivou mdinskou dominantou.
Více než jednotlivé památky však zaujme město jako celek. Polední slunce rozjasňuje nazlátlou barvu maltského kamene a na Bastion square, náměstí Na Baštách, zahání stíny pod koruny stromů. Dříve tu stávala židovská synagoga. Paní s prošedivělými vlasy vzpomíná. Město prý bývalo tak tiché, že když děti příliš křičely, volala na ně místní baronesa policii. Jinak ale nebyla zlá.
Z hradeb na Bastion square lze obhlédnout velkou část ostrova i modrý horizont Středozemního moře. Když roku 1422 přistáli na Maltě Turci, vyplenili celý ostrov, ale jeho vyvýšené srdce, Mdinu, dobýt nedokázali. Král Alfons V. Aragonský ji za to poctil titulem Città Notabile, Vznešené město.
Dnes už žádné nebezpečí nehrozí. Bašty jsou místem s pěkným výhledem a příkop u městských bran se stal fotbalovým hřištěm, kde se letící míč může zastavit o staleté zdi. Vrtačka, kterou někdo spustil o pár ulic dál, nemilosrdně probouzí město z odpolední siesty. Přináší hluk a s ním také vědomí, že tu život zcela neuhasl. Těch 370 obyvatel, kteří Mdině zůstali věrni, by to jistě potvrdilo.
Příběh Rabatu a svaté Agáty
Dvoutisíciletá historie území Rabatu a Mdiny, římské Melity, mohla být mnohem více propojena. To by se ale Arabové při obnově jimi zničeného města nesměli soustředit na onen lehce hájitelný cíp o 2 km². Hranice však byly přesně vymezeny a osud Města, tedy Mdiny, se zřetelně oddělil od Předměstí, tedy Rabatu. Hospodářský vývoj v 19. století pak upřednostnil pružný Rabat před strnulým šlechtickým sídlištěm a ten narostl do své současné podoby – je to prosperující městečko s 13 000 obyvateli.
Pod halasem rabatských ulic s obchůdky, bary a restauracemi však leží další mlčenlivý svět – kilometry nízkých temných chodeb a stovky hrobů. Podzemní Rabat je protipólem prosluněné, půvabné Mdiny. Je to přechod ze světla do tmy, z pozemské okázalosti do věčné nicoty. Pozůstatky maltské historie se tu nepodbízejí oku tak jako ty mdinské, na druhou stranu však sahají mnohem hlouběji do minulosti.
Staré město, původní Melita, dříve dosahovalo až k místu, kde dnes stojí rabatský farní kostel. Za jeho obrannými zdmi a příkopy žil římský prétor, senát, vojáci a lidé z okolí. Až do příchodu Arabů v 9. století tu platil římský zákon, že s výjimkou vládce a deseti vestálek, které zapalovaly ohně před pohanskými bohy, nesmí být ve městě nikdo pohřben.
Pod dnešním Rabatem, v místech, která byla již mimo území vlastní Melity, tak vyrostla obrovská nekropole. Vedle starších hrobů fénických a punských tu kladli své mrtvé Římané, Byzantinci, pohané, židé i křesťané. In memoriam prastaré maltské metropole.
Jedinými zpřístupněnými prostory jsou dnes části katakomb svatého Pavla a svaté Agáty. První nesou jméno slavného apoštola, který do Mdiny zavítal roku 60 n. l., druhé byly pojmenovány podle světice, která na Maltě strávila nějaký čas – údajný rok Páně 250.
Byla to doba krutého pronásledování přívrženců Krista a mladá, bohu oddaná Agáta ze sicilské Katánie tu hledala ochranu. Utíkala před pomstychtivým Quintiánem, katánským prétorem. Tento zapřísáhlý nepřítel křesťanů se do krásné dívky nejprve vášnivě zamiloval, ale poté, co odmítla všechny jeho velkorysé nabídky, ji nechal předvést před římský soud, kde se dívčina věrnost Bohu lehce proměnila ve vlastizradu.
Agátě se podařilo uprchnout a Malta jí poskytla útočiště. Ostrov byl sice také součástí římského impéria, ale panovalo tu poněkud jiné ovzduší. Protože místní obyvatelstvo nezpůsobovalo Římu žádné problémy, bylo Malťanům povoleno svobodně vyznávat křesťanskou víru, a Agáta tak mohla žít v římském městě beze strachu z pronásledování. Často se prý chodívala modlit do blízkosti křesťanů pohřbených v katakombách za městskými zdmi. Když se po čase vrátila zpět do Katánie, byla znovu odsouzena a zemřela po krutém mučení, při němž jí byla odřezána ňadra. Její utrpení zobrazují středověké malby na stěnách jeskyní kaple svaté Agáty u vstupu k vlastním hrobkám.
Katakomby svaté Agáty jsou jediné v Rabatu, kde se nástěnné malby zachovaly v poměrně neporušené podobě. Mnohým postavám však chybí tvář, snad památka na turecké obléhání v polovině 16. století, kdy byl Rabat značně zpustošen.Vedle pochmurného obrazu světice se tu nacházejí i další motivy, kterými dobové umělce pověřili bohabojní věřící. Z temných stěn kaple shlíží kojící Madona, apoštol Pavel či svatý Publius, jenž se po své konverzi stal prvním maltským biskupem.
Nad hroby v postranních chodbách se ve sporém narudlém osvětlení zase objevují symboly křesťanství a věčného života, staré i sedmnáct století. Jsou jako dávná poselství, která do tohoto truchlivého města mrtvých přinášejí alespoň příslib nebeského království.