Na jihu Španělska, v Andalusii, asi 60 kilometrů východně od Granady, se zvedají už z dálky nápadné, vysoké a erozí zbrázděné kopce téměř bez vegetace. Zelené jsou prý jen na jaře. Na první pohled vypadají jako kulisa zmenšeného modelu amerického Grand Canyonu. Na úpatí strmých svahů se rozkládá historické dvacetitisícové město Guadix, které bylo založeno římským císařem Augustem jako vojenský tábor Julia G. Acci. Dnes mu dominují vysoké věže renesanční katedrály, obklopené mnoha kostely, šlechtickými paláci i bohatými měšťanskými domy. Od historického středu se paprskovitě rozbíhají uličky s typickými bílými andaluskými domy.
Hned v sousedství takto klasicky uspořádaného města se však nachází jiný Gaudix. Guadix moderních jeskynních lidí. Toto exotické přírodní město vytváří krajinu s bílými komíny nejrůznějších velikostí a tvarů, vyrůstajících mezi okrově žlutými kopci a údolími. Les komínů tvoří jedinou „vegetaci“ v této bizarní krajině bez stromů a samotné komíny jsou zároveň jedinou známkou lidské přítomnosti.
Gaudix leží na severním okraji rozlehlé mezihorské pustiny, která je od vlhkého oceánského proudění odstíněna vysokým pohořím Sierra Nevada Tyto krásné hory však zachytí skoro všechny srážky a v jejich závětří pak prší jen málo. A když už deště přijdou, jsou to prudké lijáky, které vyrývají do holých kopců hluboké rýhy, unášení spousty splavenin a postupně vytvářejí spletitou sít strží, roklí a údolí, jimž se říká ramblas. Zdejší jezerní sedimentární horniny jsou měkké, písčité až jílovité povahy a erozi snadno podléhají. Nepropustné polohy jílů sice místy chrání spodní souvrství před průsakem vody, ale na jiných místech zadržují spodní vody, které se občas provalí a nad nimi se otevře propast. Existuje však řada důkazů, že v hlubokém starověku byla tato krajina porostlá rozlehlými lesy plnými zvěře. Ale jak se rozšiřovalo osídlení od břehů Středozemního moře směrem do vnitrozemí, ubývalo lesů a přibývalo stád ovcí a koz, které vypásly i trávu, která na místě lesů původně rostla. Nechráněnou půdu pak splavoval déšť, a tak začal proces rozsáhlé, plošné eroze, který už nelze zastavit. A tak můžeme říci, že o zdejší postupující pustinu se postarali jak lidé, tak i nepříznivé klimatické podmínky. Gaudix leží na samém okraji této pustiny a zhoubný proces eroze sem ještě nedolehl plnou silou. Proto se ještě na úpatí kopců sem tam udrží skromná políčka a nějaké stromy, místy se jsou i křovinaté porosty macchie a trsy trav.
Jílovité horniny v okolí Guadixu využívaly všechny místní kultury k výrobě neglazované červené keramiky, a proto má hrnčířství v tomto kraji tisíciletou tradici. Jílovitá hornina v okolí Guadixu však dala základ i jiné tradici – bydlení v umělých jeskyních. Její začátky jsou spojeny s reconquistou, znovudobýváním Španělska na muslimech. Když v roce 1492 padla Granada, poslední muslimská država na španělském území, zůstaly na jihu poloostrova tisíce muslimů. Křesťanští znovuosídlenci je vytlačovali z jejich měst a vesnic a moriskové, jak se jim říkalo, si museli hledat nová obydlí. Mnozí z nich se uchýlili do polopusté krajiny v okolí Gaudixu, do kopců, které tak trochu připomínaly nomádské stany. Do jejich měkkých, ale zároveň soudržných, jílovitých svahů vyhlubovali otvory, umělé jeskyně, které postupně nabývaly podobu pokojů v dobře zařízeném domě. Moriskové, zvyklí na určitou kulturní úroveň, se ani v tomto nouzovém ubytování svých nároků nevzdali. Stěny jeskyň vybílili, vyzdobili a zateplili koberci. Nábytek ani nepotřebovali, protože k uložení věcí a pracovního náčiní jim posloužily další výklenky, které podle potřeby dlabali přímo do stěn a tak své obydlí stále rozšiřovali. Svým způsobem si moriskové i polepšili. Jeskyně totiž celoročně držely teplotu na příjemných 18 °C. V létě tak chránily obyvatele před nesnesitelným vedrem a v zimě před nepříjemným chladem.
Jeskyně nezůstaly prázdné ani po roce 1609, kdy španělský král Filip II. vyhnal všechny muslimy, kteří i po dokončení reconquisty zůstávali na křesťanských územích. Tehdy opuštěné skalní příbytky obsadili lidé na okraji společnosti.
Od té doby se však mnohé změnilo. V moderní době se pro určité vrstvy společnosti stalo bydlení v jeskyních módou, pro jiné příležitostí, jak vyřešit složitou bytovou situaci. Mnozí lidé kupovali jeskyně jako „chalupy“, kde je možno příjemně strávit víkend nebo kam lze v létě utéci z města před letním horkem. V současnosti je trvale obydleno až 2000 jeskyní a všechny jsou památkově chráněny. Kdo by si chtěl bydlení v jeskyni na pár dnů vyzkoušet, můžete se ubytovat v místním jeskynním hotelu.
Úměrně se stoupajícím zájmem o jeskyně se zvedala i jejich cena. Zatímco před lety se dal podzemní příbytek pořídit za nějakých 300 000 peset (asi 60 000 Kč), dnes stojí nejméně 18 000 EUR (téměř 600 000 Kč).
Jeskynní město nikdy nebylo stavěno podle nějakého urbanistického plánu. Jeho pomyslné ulice, náměstí i jednotlivé bloky „domů“ určoval reliéf krajiny: strže Ojeda, Galianos, Perales, hluboká údolí Armero a Cucada i širší prostranství mezi kopci jako je Rambla de Patrón nebo Camino de los Forasteros.
Na návštěvě u troglodytů
Procházíme jeskynním městem a s objevitelským zanícením zjišťujeme, jak se jeho jednotlivé části se od sebe liší. Tam, kde jsou svahy strmé, vchody do bytů byly vybudovány v různých úrovních a terasa jedné jeskyně je vlastně střechou jeskyně spodní. Jednotlivá jeskynní obydlí mezi sebou propojují úzké, strmé, hliněné cestičky. Pokud to výška kopce dovolí, jsou v něm jeskyně o dvou patrech. Kde zůstaly jen malé oblé kopce oddělené širokým údolím, byly tu vybudovány dokonce vyasfaltované chodníky a v širších místech se dá opatrně projet i autem. Přicházíme i na skutečné náměstíčko, kde dokonce míjíme jeskynní zdravotní středisko. V širokých svažitých stěnách se místy objevují i opravdová okna. Kopce, které nejsou moc široké a podobají se homolím, byly zase proděravěny skrz naskrz a uvnitřní prostory mohou také využívat denní světlo. Elektrický proud a pitná voda je dnes v jeskynním městečku samozřejmostí. Důkazem jsou k nebi se tyčící televizní antény.
Lidé tu odjakživa žili pohromadě s domácím zvířectvem – kozami, ovcemi a čuníky. I dnes jeskynní byty bezprostředně sousedí s jeskynními chlívky a stájemi pro hospodářská zvířata a na některých střechách odpočívají kočky, obtočené kolem bílých komínů.
Protože Guadix leží v Andalusii, ani v jeskynním městě nesmí chybět typicky andaluský architektonický prvek – patio – které zde představuje prostor před jeskyní. Patio je ze tří stran uzavřeno bílou zdí, na níž jsou zpravidla zavěšeny keramické květináče s kvetoucími muškáty a petúniemi. V mnoha patiích obdivujeme i obrovské barevné květináče na nožičkách s palmami nebo oleandry či vykachlíkované lavičky. Čtvrtou stranou patia tvoří samotný kopec, jehož stěna je rovněž nabílena a uprostřed je vchod do jeskyně. Místo dveří tu často visí jen pestrobarevný závěs nebo rohož.
Moc jsme si přáli vidět, jak taková jeskyně vypadá uvnitř. Jak to tam mají lidé zařízené, jak vaří, jak tam odpočívají? Je všední den a lidé jsou v práci. Jen čerstvé květiny, rozvěšené prádlo nebo pohozená koloběžka svědčí o tom, že jsou jeskyně obydlené. Nakukujeme přes zídky do patií a na jednom dvorku konečně uvidíme usměvavou starší paní s děvčátkem na rukou. Dáváme se s ní do řeči a po chvíli nás zve dovnitř. Odhrnuje závěs. Po třech schůdcích sestupujeme rovnou do obývacího pokoje. Uprostřed na stolečku je plno zarámovaných rodinných fotografií a mezi nimi váza s obrovskými umělými květinami. Z obývacího pokoje se všemi směry rozbíhají klikaté chodbičky. Domácí paní nás vede hlouběji na jakémsi pomyslném rozcestí. Vpravo je jeden výklenek s manželskou postelí a skříní. „Tady bydlím s manželem“, informuje nás paní z jeskyně, a o několik kroků dál je další výklenek. Z pohovky nás zdraví asi třicetiletá žena, kterou jsme vyrušili ze sledování nějakého televizního seriálu. Přesto se na nás usmívá a z její reakce je znát, že jsou tu na zvědavce zvyklí. „To je dcera, bydlí tu se svým manželem a dcerkou“ informuje jeskynní paní, vnučku stále na rukou. Holčička seskakuje s babiččiny náruče a úzkou chodbičkou nás vede do dětského pokoje, svého království. Je to další hliněný výklenek, který je zařízen barevným dětským nábytkem. Z nízkého stropu visí dřevěný čáp, takový, jaké prodávají v Praze na Havelském trhu. „Mladí byli loni na zájezdě v Česku“, jen tak mimochodem dodává paní, když si všimne našeho zájmu. Hned se chlubíme, že jsme z Prahy a náš krátkodobý vztah s „jeskynní rodinou“ se stává ještě o něco srdečnější.
Nakonec nás paní jeskyně s velkou pýchou přivádí do kuchyně. Je to jediná místnost, která má okna, a tudíž přirozené světlo. Podlaha je vykachlíkovaná, v obrovské kuchyňské lince je zabudován elektrický sporák a myčka nádobí. Za jídelním stolem sedí majitel jeskyně a soustředěně čistí zeleninu. Je zřejmé, že celá dvougenerační rodina žije především v této prostorné místnosti a do svých miniaturních výklenkových pokojů odcházejí její příslušníci jen na noc nebo když chtějí odpočívat či když potřebují chvíli samoty. Z kuchyně nakukujeme ještě do malé, ale útulné koupelničky se sprchovým koutem a automatickou pračkou. „No, není to tu hezké?“ Aniž by čekala na naši odpověď, odpoví si žena sama: „Nám se tu moc líbí. Nemáme žádné starosti, nic nám nechybí a hlavně – nikdo nám nic nezávidí!“
Přemýšlíme nad technickými parametry zdejších bytů. Jak je například taková jeskyně odvětrávaná? Dovídáme se, že běžně a nepřetržitě se větrá perforacemi ve vnějších částech stěn. Kouř je potom odváděn úzkými komíny.
Cestou zpět uvažujeme o výhodách a nevýhodách bydlení v jeskyni a vracíme se do historického města Guadixu, jemuž dali jméno Arabové: Guadh-Haix znamená Řeka života. Ale to už je jiná kapitola.