Albánie je malou evropskou zemí v západní části Balkánského poloostrova. Parlamentní demokracie v čele s prezidentem a premiérem usiluje v současnosti o vstup do Evropské unie, členem NATO již je. Rozloha Albánie i počet jejích obyvatel jsou oproti Česku zhruba třetinové. Dominantním etnikem jsou Albánci, národnostní menšiny tvoří Řekové, Arumuni, Romové, Srbové, Černohorci a Makedonci. Slovníkové seznámení s Albánií však nedovoluje proniknout do duše a každodennosti země. Zkusme to proto znovu a jinak.
„Dějiny jsou svědky časů, světlem pravdy, živou pamětí, učitelkou života a poslem minulosti.“ Přes 2000 let uplynulo od chvíle, kdy Cicero napsal tato slova, aniž by ztratila něco ze své pravdivosti. V případě Albánie platí dvojnásob – světu se otevřela relativně nedávno, a proto o ní stále panují mnohé nereálné představy, mýty, polopravdy, je ověnčena závojem tajemna a exotiky; málokdo ji však přímo navštívil a měl možnost podat autentické svědectví. Chceme-li poznat albánskou přítomnost a současnou tvář, nemáme jinou možnost než se na chvíli zastavit u dějin, hodně odlišných od těch středoevropských.
Po dlouhá staletí byla Albánie jen nejasným pojmem na mapách Balkánu. Oblast ztratila na významu už během období stěhování národů v 6. stol., kdy latinské a řecké obyvatelstvo uprchlo před slovanskými kmeny do pobřežních měst a ta, ztrácejíce vazby na zbytek Středomoří, upadala společně s okolní krajinou. Do 11. stol. víme jen tolik, že země trpěla válečnými taženími a nájezdy bojovných Normanů. Ve 13. stol., když se na celém jižním Balkáně rozpadla byzantská správa, přešla moc do rukou místních feudálů. Do dějin tímto okamžikem vstupují první domácí rody, jež známe jménem – Arianité, Topiové, Balšové, Dukagjinové, Kastrioté.
Posledním zmíněným přisoudila historie zvlášť památný úděl – jméno Jiřího Kastriotiho zvaného Skanderbeg požívá dodnes mezi Albánci nehynoucí slávy a úcty. Prožil neobyčejný život – narodil se do křesťanské středoalbánské feudální rodiny, která však podlehla moci rozpínající se Osmanské říše. Jiří byl už jako dítě odveden do Istanbulu, kde konvertoval k islámu a byl přijat do elitního vojenského oddílu janičářů. Po čase se však vzbouřil a po čtvrt století vedl v oblasti dnešní Albánie protiosmanský odboj, který upoutal pozornost tehdejší Evropy. Existují dokonce spekulace o kontaktech Skanderbega a poselstva českého krále Jiřího z Poděbrad.
Skanderbegovou epizodou jako by v Albánii končil nejistý, nevýrazný středověk a začínal orientální novověk. Poslední města padala do osmanského područí, zdejší obyvatelstvo velmi rychle přijalo novou víru a i díky ní snáze proniklo do struktur Osmanské říše. Albánského původu byli velkovezíři (osmanská obdoba premiérů), obchodníci, válečníci, šlechtici spravující vzdálené provincie. Samotné území Albánie však znovu doplatilo na svou odlehlost – postrádalo přirozené centrum, společenské elity nesoucí kulturní dědictví, napojení na významné cesty. Osmanská říše byla stejně vzdálená jako Byzanc, výběrčí daní jen mluvili jiným jazykem. Staletí plynula a vývoj jako by se zastavil…
Věci se začaly konečně hýbat v 19. stol. s počátkem národního obrození. Albánce bychom ale mohli považovat za jakési dějinné spáče – zatímco Češi už vybírali peníze na Národní divadlo, Albánci na konci 70. let 19. stol. náhle procitli, aby zjistili, že ani neví, kým jsou a co je sjednocuje. Dalších 35 let jim zabralo si tohle všechno ujasnit, aby byli nakonec postaveni před zásadní historickou zkoušku.
Albánský stát vznikl 28. listopadu 1912, ale první dekáda balkánského novorozence byla velmi nešťastná. Země byla zcela smetena vojenskými akcemi 1. sv. války, jejím územím prošlo sedm armád. O fungujícím státu můžeme mluvit až v meziválečné době, kdy Albánie adoptovala monarchické zřízení v čele s králem Zogem I. Stín 2. sv. války se však stáhl i nad ní, když byla v dubnu 1939 zabrána Mussoliniho Itálií. Po prvních čtyřech letech války přišel ústup okupačních sil a mocenské vakuum vyplnila občanská válka, z níž vzešla vítězně komunistická strana, jež se dalších skoro 50 let držela u moci.
Čeští žáci se již na základní škole učí jména pěti komunistických představitelů Československa. Albánským stačí, když si zapamatují pouze dvě – Enver Hodža a Ramiz Alia. První držel otěže moci 41 let, a jak se u diktátorů stává, dohnala ho paranoia, která vyústila v kompletní mezinárodní izolaci Albánie po sérii tří roztržek – albánsko-jugoslávské (1948), albánsko-sovětské (1960–1961) a albánsko-čínské (1978). Po pádu režimu se tak Albánci probudili sice do svobodného, ale velmi chudého prostředí. Asi nejzávažnější krizí prošla země v roce 1997, kdy se po ekonomickém krachu zhroutily státní struktury a Albánie stála na pokraji ozbrojeného konfliktu. Od počátku nového tisíciletí se Albánie znovu staví na nohy, aktivně otevírá zahraničním investorům i turistům a současná integrace do evropských struktur ji stále rychleji ekonomicky i kulturně pozvedává.
Několikrát byla zmíněna okrajovost albánského území. Je dána z velké části krajinou – nepočetné nížiny svažující se k moři věnčí prstenec horských pásem s náročnými podmínkami k (pře)žití. Ani roviny a údolí však nebyly v minulosti nijak přátelským územím – pobřežní močály zamořovaly okolí malárií až do svého vysušení v minulém století a znemožňovaly rozvoj zemědělství. Města bez vazeb na živoucí obchodní tepny po staletí stagnovala, měnila se v přerostlé vesnice a nejen běh věků, ale i rozmary přírody jim nakládaly na záda těžké břímě. Skoro každé albánské město bylo alespoň jednou v historii zasaženo ničivým zemětřesením; severoalbánská sídla dodnes trápí povodně, řecko-albánské pomezí čím dál častěji stravují požáry, z pobřežního pásma nenápadně ukrajuje stoupající hladina moře.
K odlehlosti přispěl i ojedinělý kulturní vývoj – Albánci jsou totiž lingvistickými a historickými sirotky. Albánština je samostatnou větví indoevropských jazyků a její mluvčí jako jedni z mála v Evropě navíc tvoří historickou muslimskou komunitu (nikoli bez výjimky). Obě tyto charakteristiky je odlišují od zbytku povětšinou křesťanského, slovansko-románsko-germánského Starého světa. I muslimští Bosňáci se domluví se svými sousedy, a přestože Řekové mluví jazykem nepodobným zbytku světa, starověk a ortodoxní tradice z nich dělá integrální, ne-li klíčovou součást evropské kultury. Albánci však kombinují oba prvky dohromady. I toto kulturní specifikum přispělo k odloučení albánských území od okolí ve smyslu „vždyť se modlí k Alláhovi a není jim vůbec rozumět“.
Nakolik je rozmanitá krajina a příroda, natolik je pestré i albánské obyvatelstvo. Stačí přebrodit řeku a přejít pár kopců a snadno se ocitneme v kompletně jiném náboženském, jazykovém a kulturním okruhu. Albánie je geografické dvojče chytré horákyně – ekonomicky chudá, ale kulturně o to bohatší; v přírodě, jež nese spoluvinu na albánské odlehlosti, leží zároveň obrovské bohatství, které přitahuje svět nyní; jazyková izolace vystavěla bariéru mezi Albánci a okolními národy a zároveň jim přinesla jakousi výlučnost a úlevu – zatímco problémem Jihoslovanů po dlouho dobu bylo vymezení hranic mezi jednotlivými etniky, Albánci měli minimálně v jazykové rovině od počátku jasno. Zamrznutí času zejména v severních horách stojí za dnešní zaostalostí a nezaměstnaností v regionu, ale pomohlo uchovat jedinečné zvyky tamních lidí od kmenového zřízení po archaické tradice. Albánii zkrátka nelze jednoduše onálepkovat slovy „zaostalá“ a „chudá“. Země, ke které byla historie málokdy milosrdná, si dokázala uchovat svou svéráznou identitu a jazyk. A to není na Balkáně, kde pod návaly věků mizí statisícové komunity, vůbec málo. S Albánií proto stojí za to seznámit se podrobněji a podívat se na ni ze všech stran.
Další články z vydání o Albánii zde