Albánské hory převyšují svými nejvyššími vrcholy naši Sněžku o kilometr a zabírají většinu země. Průměrná nadmořská výška Albánie je 700 m (oproti našim 430 m). Dostat se nad hranici tisíce metrů je ale v přímořské Albánii mnohdy úplně jiný zážitek než ve vnitrozemském Česku. Na jihu narážejí vlny Jónského moře na úpatí dvoutisícových vrcholů Keraunského pohoří, Tirana ležící ve výšce 110 m n. m. se opírá o horu Dajti vyšší než Krkonoše, v docházkové vzdálenosti od Ochridského jezera převyšují hory své okolí o 800 m.
Říct o Albánii, že je hornatým státem, je zoufale nevypovídající. Albánie je zemí neustálých strmých stoupání a klesání, rozeklaných masivů, křivolakých cestiček vinoucích se po hřebenech i úbočích, zemí odlehlých vesnic, nad nimiž se tyčí krajinní giganti. Pohoří jsou samou podstatou albánské reality, zdejšího způsobu života, mentality a uvažování. V ještě větší míře než u české kotliny chrání obyvatelstvo prstenec pohoří doslova obkličující Západoalbánskou nížinu – severní výběžky řeckých pohoří Pindos a Gramos mezi Vlorou a Korčou, horská pásma Jabllanica a Korab na makedonských hranicích, pohoří Tomorr a Skanderbeg ve vnitrozemí.
Dostat se po zemi do Albánie je dodnes trochu oříšek. Současné silnice často vedou místy, kudy pochodovali již Římané – komunikaci s označením E852 spojující Tiranu a Ochridské jezero znali ve starověku jako Via Egnatia a na jejím průběhu se za 2000 let změnilo jen málo. Turisté se musí připravit na to, že navzdory současné modernizaci je Albánie pořád, až na několik důležitých vnitrostátních a mezistátních tahů, zemí nedostatečné či vyloženě chybějící infrastruktury a cest mnohdy nepřejících (auto)turistice. Na turistických trasách obvykle chybí značení, na které jsme zvyklí z českých hor, a proto je třeba dbát zvýšené opatrnosti.
Vylidňování periferních oblastí se v posledních 30 letech rapidně zrychlilo a některé vesnice zůstávají zcela opuštěné. A není náhodou, že o periferii mluvíme tam, kde k nebi šplhají nejvyšší hory Albánie. Na druhou stranu však vylidňování hor umožnilo mnohem snazší ochranu přírody a vyhlašování chráněných území, která dnes lákají turisty. Kromě přírodních parků navíc skýtají pohraniční hory ještě bohatství jiného druhu. Odlehlost, kterou vnímáme spíše negativně, zapůsobila historicky pozitivně na rozvoj dvou výjimečných komunit.
Arumuni, jinak též Vlaši, Kucovlaši nebo Cincarové, jsou románským etnikem rozesetým po jižním Balkáně. Díky zabydlení v hornatých oblastech a endogamii (sňatky uzavírány pouze s příslušníky téže komunity) si Arumuni i přes asimilaci dodnes uchov…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Albánie