Antoni Gaudí
„Originalita je návratem k počátkům,“ to jsou vlastní Gaudího slova. A počátkem pro něho byly kořeny všeho – příroda a geometrie. Rovné linie? Ano, také, ale s nimi všemožné paraboly a hyperboly, neboť máloco v přírodě je jen rovné. Tuto svou inspiraci označoval Gaudí jako „velkou knihu přírody“. K tomu rovnováha, vyváženost všech prvků. A krása, ta krása, která vznikne funkčností tvaru souznějícího s použitým materiálem. Nutně ji musí doprovázet proporčnost a také barevnost – vždyť ani příroda není jednobarevná. A ještě jednu vlastnost musíme zdůraznit – pravdivost. Bez pravdy není krásy, krása nemůže lhát a úkolem umělce je tvořit krásu bez ohledu na zisk.
Když ho pohřbívali, šel pohřební průvod půlkou města a doprovázely ho davy. Pět dnů předtím ležel v bezvědomí sražený tramvají na Gran Via de les Corts Catalanes, bez dokladů a ošuntělý jako žebrák zpřed kostela, k němuž směřoval, a taxikáři ho odmítali odvézt do nemocnice. Nakonec ho převezli do špitálu pro chudé, kde se mu dostalo adekvátně chudé péče. Když ho poznali, bylo už pozdě. Odchod Antoniho Gaudího, jednoho z největších duchů přelomu 19. a 20. století, z tohoto světa byl plný kontroverzí a emocí – stejně jako dílo, které tu po sobě zanechal.
Co všechno o něm a jeho díle řekli a napsali, už za jeho života i dlouho poté! „Dante architektury“ i „stylistický dinosaurus uvízlý ve středověku“. „Opilé umění“ i „zázrak technické dokonalosti“. „Génius“ i „šílenec“. Autor „chuťovkového umění“, jak to napsal Salvador Dalí v časopisu Minotaure. A když se podíváme na to málo, co je známo o jeho životě, spatříme i tam kontrasty. V mládí dandy, liberál, snad dokonce antiklerikál, nadšený (alespoň teoreticky) filantrop, postupně stále více asketa nezajímající se zrovna o svůj vzhled, vegetarián a vyznavač léčebných postupů doktora Kneippa, hluboce věřící křesťan. A k tomu po celý život přesvědčený Katalánec, podle některých „nejkatalánštější ze všech“, bezdětný, s dvěma dávnými nešťastnými láskami, ničím světským nerozptylován oddaný své práci, jež čím dál víc představovala jeho variantu duchovní pouti k Bohu.
Kdybychom ho měli vystihnout jediným slovem, musela by to být „houževnatost“. Mladíček s inovátorskými, často radikálními názory, romanticky zasažený krásou i beznadějí ruin cisterciáckého kláštera v Pobletu, stal se během pár let po vystudování barcelonské školy architektury jednou z hlavních postav katalánského kulturního obrození – právě v 80. letech 19. stol. se poprvé mocně nadechl občansko-kulturní proud v catalanisme, hnutí na obranu katalánských hodnot.
V Gaudího chápání světa byla příroda i člověk výsledkem božího stvoření a do blízkosti Boha nutně směřovalo i jeho hledání úplnosti, pravdy a krásy. Ke Gaudího přídomkům patřil i „boží stavitel“ získávající stále větší opodstatnění, jak se architekt měnil z veselého mladíka v muže zavázaného Bohu a jak pokračovalo Gaudího takřka celoživotní, nejslavnější a nedokončené dílo, chrám Smíření zasvěcený Svaté rodině, zkráceně La Sagrada Família. Právě posledních deset let života, jež strávil Gaudí v téměř mnišském odříkání při práci již jen na tomto chrámu, se stalo silným argumentem pro návrh na jeho blahořečení. Myšlenka, jež se datuje již z počátku 90. let minulého století, získala reálné kontury v roce 2000, kdy byl proces blahořečení oficiálně zahájen. Prý je vše na dobré cestě, přezkoumávají se už i dva zázraky, které jsou k beatifikaci potřeba. Stoupenci tohoto aktu udávají, že by k blahořečení mohlo dojít v roce 2016, kdy uplyne 90 let od Gaudího smrti.
Antoni Gaudí si jednou posteskl, že mu chybí slova, jimiž by se mohl adekvátně vyjádřit. Nemusel toho však želet, v kameni a cihlách se vyjadřoval více než zdatně. Jeho první samostatné dílo po absolvování vysoké školy však nebylo ani z jednoho tohoto materiálu. Příznačně pro syna kovotepce, jenž i v budoucnu s oblibou používal různé kovové ozdobné prvky, šlo o kandelábry z litého železa, zasazené do mramorových podstavců. Dvě šestiramenné lampy stojí dodnes na Plaça Reial a dvě tříramenné na Pla de Palau. Při pohledu na soupis Gaudího díla někoho možná napadne, že obsahuje překvapivě málo položek. Deset hlavních projektů v Barceloně, šest jinde a několik přestaveb, spoluprací či účastí na kolektivních dílech. Jenže k tomu musíme připočítat řadu drobnějších prací jako návrhy nábytku či oltářů, díla, která se dodnes nedochovala, a díla, která skončila návrhem a nebyla z různých důvodů (nejčastěji finančních) realizována. Další objem práce představovala dekorace interiérů, protože Gaudí si je navrhoval ve většině svých staveb sám, od nábytku po poslední detaily. Když to všechno spočítáme, dostaneme se na více než 70 zakázek, z nichž mnohé měly velmi komplexní charakter.
Gaudího osudovým městem byla právě Barcelona, kde žil s výjimkou letních pobytů a několika evropských cest od studií až do své smrti. A toto spojení přetrvává – kdo chce poznat Gaudího, musí Barcelonu navštívit. Jeho prvním velkým barcelonským projektem, a prvním pro soukromého objednatele, na kterém pracoval v letech 1878–1885, byl letní dům obchodníka s dlaždicemi (podle některých zdrojů burzovního makléře) Manuela Vicense – Casa Vicens. Na omezeném prostoru relativně malé parcely vmáčknuté mezi dvě zdi, z nichž jedna byla klášterní, vytvořil Gaudí architektonicky přehledný dům s obytnou částí v přízemí a ložnicemi v horních patrech, kam původně vedlo točité schodiště. V roce 1899 získal dům dr. Antonio Jover a používal ho nejprve jako letní sídlo. Když se v něm o čtvrt století později rozhodl bydlet natrvalo, nechal ho dost výrazně upravit. Ačkoli se jeho architekt Juan Bautista de Serra snažil respektovat původní architekturu a dokonce se i s Gaudím na začátku své práce radil, originální charakter díla se poněkud vytratil. Vrátil se však během rekonstrukcí v 60. letech a na počátku 21. stol. Pouhý rok po Gaudího smrti vyznamenala barcelonská radnice Vicensův dům cenou pro nejlepší a nejsymboličtější stavbu ve městě. V roce 2005 pak byla stavba zapsána spolu s dalšími třemi díly na seznam Světového dědictví, kde už od roku 1984 figurovala trojice Gaudího prací – park a palác Güell a Casa Milá. Ještě o nich uslyšíme.
Aktuální zajímavostí je, že současní vlastníci, třetí generace Joverů, dům prodávají. Svůj záměr zveřejnili už před více než pěti lety, požadovaná cena se pohybuje někde u hranice třiceti milionů eur, kupec se zatím nenašel, a k jakým cílovým skupinám zákazníků směřují představy kanceláře, jež prodej zajišťuje, svědčí internetové stránky zhotovené speciálně kvůli prodeji – mají podobu anglickou, ruskou, čínskou, japonskou a arabskou.
V době, kdy pracoval Gaudí na Vicensově domě, dostal také zakázku na návrh nábytku do kaple u paláce markýze de Comillas. Zprostředkoval mu ji architekt této kaple Joan Martorell, ale návrh na Gaudího účast v projektu pocházel od jiného muže, pro Gaudího mimořádně osudového. Byl jím markýzův zeť Eusebi Güell, bohatý průmyslník úspěšně rozmnožující majetek, který jeho otec získal zejména na Kubě, politik a mecenáš. Gaudího práce si Güell poprvé všiml na světové výstavě v Paříži v roce 1878. Měla tam podobu ozdobné vitríny, v níž vystavovali své zboží barcelonští rukavičkáři. Záhy se ale Güell s Gaudím potkali i jinak – jako členové Katalánského spolku vědeckých exkurzí. Takto nenápadně se začalo rodit velmi silné přátelství dvou mužů, mecenáše a jeho umělce, které trvalo až do roku 1918, kdy Güell zemřel. Hned druhá Gaudího barcelonská práce už nesla jméno Güellů – šlo o jejich šestipatrový městský palác se stájemi v suterénu vystavěný v letech 1885–1890 v těsné blízkosti hlavní třídy La Rambla. Od parabolických vstupních bran uzavřených tepanými mřížemi, mezi nimiž se pyšně vypíná rovněž tepaný erb Güellů nenápadně maskující okno vrátnice, až po střešní terasu s nejrůznějšími komínky a kuželovitou věžičkou nad parabolickou kopulí centrální předsíně je to už Gaudí ve své vrcholné formě. Udělal prý více než pětadvacet návrhů hlavního průčelí, z nichž Güellovi předložil dva – a Güell si vybral ten, který byl Gaudího srdci nejbližší.
Druhou Gaudího prací, jež v Barceloně nese jméno jeho mecenáše, je Parc Güell. Označení „park“ je však hrubě nedostatečné. Na svahu vrchu El Carmel, na ploše více než 17 ha, vytvořil Gaudí v letech 1900–1914 jedinečné komplexní umělecké dílo představující syntézu architektury, sochařství, zahradnictví a přírody. Původně to mělo být ideální „zahradní předměstí“, rezidenční čtvrť se šedesáti rodinnými domy zasazenými do přírodního prostředí parku, v němž obyvatelé najdou i některá společenská zařízení. Projekt nevyvolal zdaleka takovou pozornost, jakou Güell očekával, a zůstal nedokončený. Parcely se neprodávaly, nakonec byly postaveny jen dva vzorové domy. Do jednoho z nich (nenavrhoval ho ale shodou okolností Gaudí, nýbrž jeho spolupracovník Francesc Berenguer) se nastěhoval sám Gaudí, který zde bydlel dvacet let, až do posledního půlroku před svou smrtí, kdy začal přespávat přímo na staveništi chrámu Sagrada Família. Dnes je v něm Gaudího muzeum.
Co však můžeme obdivovat, to je park s komplikovaným systémem vzájemně oddělených vozovek a cest pro pěší, plný chodeb a viaduktů se šikmými sloupy. Vybudováno bylo také ústřední společenské centrum – ve spodní části tržnice se šestimetrovými dórskými sloupy a stropem zdobeným abstraktními talířovitými mozaikami, pod níž se ještě nachází cisterna o objemu 12 000 l, v horní části na střeše terasa a fórum, hlavní místo shromažďování. Terasu, z níž je krásný pohled na Barcelonu, lemuje po obvodu slavná zvlněná lavice v podobě mořského hada, ergonomicky vytvarovaná a zdobená mozaikou z pestrobarevných úlomků keramiky.
Při přestavbě domu Casa Batlló nesoucího jméno svého majitele, textilního průmyslníka Josepa Batllóa, uplatnil Gaudí v mimořádné míře svou zálibu v přírodních tvarech. Domu se také přezdívá Casa dels ossos, Dům kostí. Jedinečnost průčelí, v němž kromě kamene dominuje tentokrát sklo, i krása interiérů, jež si lze prohlédnout, neboť dům slouží jako muzeum, vedly k tomu, že už v roce 1906 byl dům navržen na cenu pro nejkrásnější barcelonskou stavbu, kterou však tentokrát nezískal – zřejmě i proto, že Gaudí ji obdržel už o sedm let dříve za dům Casa Calvet. I přesto však nejvýznamnější Gaudího profánní dílo v Barceloně stojí na druhé straně třídy Passeig de Gràcia kus dál k severu. Je jím Casa Milà neboli la Pedrera, nárožní blok s několika vchody, označovaný někdy za největší abstraktní skulpturu na světě. Při navrhování tohoto komplexu nájemních bytů se Gaudí neinspiroval žádným ze slohů minulosti, naopak, jako kdyby pohlédl do budoucnosti, přinejmenším na střeše, kde nejrůznější komíny a zakončení větracích šachet mají tvary postav, jež jako by právě vystoupily z Hvězdných válek.
Většinu svého tvůrčího života strávil Gaudí při práci na díle, jemuž se od roku 1915 věnoval cele, nerozptylován jinými zakázkami. Pod dojmem své italské cesty pojal majitel křesťanského knihkupectví a autor náboženských textů José Maria Bocabella myšlenku postavit kostel k poctě svaté Rodiny, který by byl financován výlučně z veřejných sbírek a darů věřících. Roku 1882, na den sv. Josefa, byl položen základní kámen stavby, kterou její architekt Francisco del Villar navrhl jako v té době běžný novogotický chrám. Už následujícího roku z projektu odstoupil a vedení stavby převzal v té době teprve jedenatřicetiletý Gaudí, který plány zcela předělal. Čekalo na něj 43 let práce, během nichž se Gaudího profesionální zájem stále více měnil v hlubokou oddanost úkolu, který vyústil ve velkolepou syntézu víry a umění. O tom, koho považoval za zadavatele díla, svědčí Gaudího věta, s níž odbýval poznámky o vlekoucí se stavbě: „Můj zákazník nespěchá.“ A ani nemohl, protože sbírky a milodary větší rychlost prostě neumožňovaly. Tento způsob financování pokračoval i po Gaudího smrti, a tak není divu, že „katedrála chudých“ není hotova dodnes. Možná právě toto dávné označení je příčinou, proč se o chrámu často píše jako o katedrále, byť jí není. Ba co víc, donedávna to ani nebyl kostel, protože vysvěcena byla pouze kaple v kryptě. Teprve po dokončení interiéru chrám vysvětil v listopadu 2010 papež Benedikt XVI. a současně ho povýšil na basilicu minor. Hlavním zdrojem příjmů pro stavbu je dnes vstupné, které zaplatí dva a půl milionu návštěvníků ročně. I když je interiér hotov, v exteriéru zbývá dostavět ještě mnoho. K současným osmi přibude deset dalších věží – čtyři nad hlavním portálem, pět nad křížením a jedna nad apsidou. Části, na kterých se osobně podílel Gaudí, tj. krypta a průčelí Zrození Páně, jsou sice od roku 2005 na seznamu Světového dědictví, ale dokončení celého chrámu se odhaduje na rok 2026, kdy by sice hezky korelovalo se 100. výročím Gaudího úmrtí, ale zda je v době španělské ekonomické krize reálné, to ví zřejmě jen onen nespěchající zákazník.