Arequipa
Do Arequipy přijíždíme nočním autobusem z Nazcy. Probouzíme se do úplně suché horské krajiny, ale pak se náhle otevře pohled do údolí pod námi, jež je díky zavlažování krásně zelené. Vše halí jemný ranní opar, ze kterého vystupuje mohutný kužel sopky Misti. Ten nás bude provázet po celou dobu, protože se tyčí jen kousek za městem do výšky 5822 m n. m., zatímco hlavní náměstí v Arequipě je ve výšce 2400 m n. m. Převýšení 3400 metrů! Charakteristický horizont pak dotvářejí další dvě sopky Chachani (6057) a Pichu Pichu (5664).
Nedlouho po probuzení začínají kolem silnice přibývat na pohled nuzné stavbičky. Zástavba podél peruánských silnic oku nijak nelahodí. Vše působí chatrně a zaprášeně. Musíme si ale uvědomit, že po většinu roku zde panuje sucho a větrno, takže prach na všem musíme místním omluvit. Po 10 hodinách jízdy se konečně ocitáme na předměstí Arequipy, druhého největšího města Peru. Hned nás pohlcuje ranní špička, jež nás provází i při přesunu taxíkem do hotelu. Půdorys města vznikl v koloniální době a není, jak ho upravit pro současný provoz. Většinou ulic se každé ráno a pak znovu vpodvečer rozlije nekonečný proud aut. Kdo nějaké vlastní, obvykle také taxikaří…
Navzdory právě napsanému se Arequipa považuje za nejvzdělanější a nejspořádanější město v Peru. A díky svému kulturnímu dědictví, architektuře a vzdělávacím institucím se často označuje také za „nejevropštější“ město v zemi. Ne náhodou právě z Arequipy pocházel i u nás dobře známý spisovatel Mario Vargas Llosa, který v roce 2010 obdržel jako dosud jediný Peruánec Nobelovu cenu, samozřejmě za literaturu.
V místě několika domorodých osad oficiálně založil Arequipu španělský conquistador García Manuel de Carbajal 15. srpna 1540 pod pompézním názvem Villa de la Asunción de Nuestra Señora del Valle Hermoso de Arequipa (Osada Nanebevzetí Panny Marie z Krásného údolí Arequipa). Z názvu dnes zůstalo jen poslední slovo, které připomíná předšpanělskou historii. Je převzaté pravděpodobně z aymarského výrazu ari qhipaya, což může znamenat „místo za horou“ nebo „za vrcholem“, odkazující na polohu města pod sopkou Misti.
Místo mělo strategickou polohu, leželo na trase mezi bolivijským Altiplanem s jeho stříbrným bohatstvím a tichomořským pobřežím, odkud pak obchodníci se svým zbožím pokračovali dále na sever po vodě. Kromě toho se vyznačovalo i příjemným klimatem a úrodnou půdou v údolí řeky Chili. Arequipa postupně získala několik přízvisek. Jedním je Bílé město (Ciudad Blanca), původně odkazující na převážně španělské obyvatelstvo, jež zde dominovalo od koloniálních dob. V posledních desetiletích se však demografická struktura města změnila příchodem migrantů z vyšších andských oblastí, zejména z regionu Puno. Dnes se označení Bílé město často spojuje s bílým vulkanickým kamenem sillar, z něhož tu jsou postaveny mnohé historické budovy a který se těží nedaleko odtud.
Jiným přízviskem je Město věrných (Ciudad de los fieles), odrážející hlubokou náboženskou víru obyvatel, která se projevuje v četných náboženských slavnostech a poutích, jako je například pouť k Panně Marii z Chapi (Virgen de Chapi). Kořeny kultu této patronky Arequipy pocházejí z roku 1655. Podle legendy byla socha Panny Marie nalezena na kopci poblíž Churajonu a přenesena do údolí Chapi. Když se ji věřící pokusili přemístit do jiné komunity, silná bouře a nemožnost sochu zvednout byly vnímány jako znamení, že chce zůstat na místě. Tato událost posílila víru v její zázračnou moc. Na pouť do její svatyně, asi 90 km jižně od Arequipy, se každoročně vydávají tisíce poutníků.
Působivé čtvercové hlavní náměstí Plaza de Armas zdobí na třech stranách podloubí v jednotném stylu. Čtvrté straně dominuje elegantní katedrála ze 17. stol. Původní stavbu několikrát zničila zemětřesení a požáry, takže současná fasáda pochází až z druhé poloviny 19. stol. Díky tomu ale vykazuje unikátní vliv středomořské architektury, s níž se architekt Lucas Poblete, místní rodák, seznámil při svých studiích v Evropě. Fasáda je zhotovena ze sillaru, což má své výhody i nevýhody. Výhodou je snadné opracování tohoto kamene, nevýhodou jeho křehkost. Ta spolu se středomořským stylem architektury znamená, že stavba odolává zdejším častým zemětřesením hůře než budovy vystavěné v tradičním andském baroku. Naposledy se při zemětřesení v roce 2001 zhroutila jedna z věží a propadla střechou dovnitř kostela. Místní kameníci ji však obnovili tak, že je od původní k nerozeznání.
Naopak zcela původní koloniální architekturu najdeme v komplexu jezuitského kostela a někdejšího kláštera La Compañía de Jesús. Bohatě zdobená fasáda tohoto kostela dokončená v roce 1698 odolala všem geologickým rozmarům a dnes je nejkrásnější ukázkou dobového umění ve městě. Na jejím příkladu pochopíme jednu z charakteristik koloniálního baroka: strach z prázdného prostoru. Snad každé místečko fasády ze sopečného kamene je vyplněno nějakým motivem, ozdobnou kudrlinkou nebo jiným prvkem. Prý se právě tato fasáda stala vzorem výzdoby dalších kostelů v celém koloniálním Peru a Bolívii.
Duch kolonie – bohatství a hluboká, ale také silně institucionalizovaná víra v Boha – na nás ještě silněji dýchne uvnitř kostela. Bohatě přezdobený pozlacený oltář, obrovské obrazy s náboženskou tematikou na stěnách, vysoká bytelná klenba, převládající přítmí. Jak jinak si představit boží stánek z koloniálního Peru?
Město za zdmi
Nejvýznamnější a také nejoriginálnější památkou Arequipy je komplex bývalého kláštera Santa Catalina. Klášter určený pro ženy z bohatých španělských rodin založily jeptišky dominikánského řádu 10. září 1579. Vstup do kláštera znamenal v tehdejší době, kromě náboženských zásluh, také ohromnou společenskou prestiž. Od dívek se vyžadoval nejen čistě španělský původ, ale také vysoké „věno“, často až 1000 zlatých pesos. Při váze 27 gramů zlata na jedno peso to znamená 27 kilogramů zlata. V dnešních cenách se dostáváme na neuvěřitelnou částku 1 894 900 amerických dolarů. Takovým bohatstvím disponovala tehdejší koloniální smetánka!
V jeho vrcholném období klášter obývalo až 450 osob. Každá jeptiška měla vlastní obytný prostor, často s několika služebnými, což vytvořilo unikátní prostředí „města ve městě“ s ulicemi, náměstími a domy. Cenou za toto pohodlí bylo, že jeptišky po složení řádového slibu již nikdy neopustily zdi kláštera. Kontakt s rodinami mohly udržovat jen prostřednictvím zamřížovaných hovoren, kde navíc na každý rozhovor s rodinnými příslušníky dohlížela výše postavené jeptiška. Ani po smrti se těla ven nedostala, hřbitov byl založen rovněž uvnitř areálu. Tento zvláštní ale na svou dobu také luxusní způsob života skončil rokem 1871, kdy papež Pius IX. vyslal do kláštera sestru Josefu Cadenu, aby provedla reformu. Ta zrušila systém služebnictva, nařídila společné ubytování a práci pro všechny jeptišky a odeslala část majetku kláštera do Vatikánu. Od té doby mohly jeptišky z kláštera vycházet, pochopitelně pouze z důležitých a schválených důvodů.
Zemětřesení v letech 1958 a 1960 staré a často už opuštěné domky jeptišek notně poničilo. Díky příkladné koordinaci církevních a státních úřadů při obnově poničených historických staveb se podařilo i tuto památku do značné míry obnovit. V roce 1970 se po více než 390 letech uzavřeného života klášter Santa Catalina poprvé otevřel veřejnosti a záhy se stal jednou z hlavních atrakcí Arequipy. Jeho provoz spravuje soukromá společnost, ale v severní, dnes zcela moderně upravené části komplexu stále žije malá komunita jeptišek.
Pokud chcete v Arequipě poznat autentický současný život, který není žádnou turistickou atrakcí, musíte vyrazit na některé z městských tržišť. Nejblíže centru je San Camilo ve stejnojmenné ulici. Ohromná hala tržnice zabírá celý jeden domovní blok. Uvnitř najdete vše, nač si vzpomenete – od masa, ryb, sýrů, klobouků nebo vlněných výrobků až po léčiva v podobě bylinek, různých lektvarů nebo pomůcek pro dávný andský rituál, známý jako „oběť Pachamamě“ (Matce Zemi). Oči vám budou přecházet v centrální části z ovocného trhu, kde desítky stánečků nabízejí ovoce všeho druhu, lákavě vyrovnané v obrovském množství. Ve zvýšeném patře pak je pro peruánská tržiště typický comedor – veřejná jídelna. Jakmile tam vstoupíte, obklopí vás pokřikování kuchařek, lákajících procházejícího potenciálního strávníka právě ke svému jídelnímu koutku.
Dnes je Arequipa, významné kulturní a ekonomické centrum jižního Peru, dynamickým městem kombinujícím historické dědictví s moderním životem. Snoubí se zde historie, kultura i přírodní krása s hektickým životem, tolik charakteristickým pro současné Peru. Historické centrum je zapsáno na seznamu Světového dědictví UNESCO a město se snadno stane nezapomenutelnou destinací snad pro každého cestovatele.
Sillar
Sillar, bílý vulkanický kámen, je charakteristickým stavebním materiálem Arequipy. Odborně se nazývá ignimbrit. Je to typ pyroklastické horniny, která vzniká z horkých, rychle se pohybujících sopečných proudů obsahujících plyn, popel a úlomky pemzy i jiných sopečných hornin. Po ochlazení a zpevnění vzniká ignimbrit.
Těžba sillaru byla tradičně důležitou součástí místní ekonomiky. V posledních letech však poklesla, a to z několika důvodů, včetně změn ve stavebních technikách. Tradiční ruční těžba ustupuje moderním metodám. Aby se zachovalo dědictví spojené se sillarem, vznikla turistická trasa Ruta del Sillar, která turistům umožňuje prozkoumat staré lomy a dozvědět se více o historii a zpracování tohoto unikátního kamene. Při troše štěstí narazíme na kameníka, který nám za malé spropitné ukáže práci se sillarem. Osekávání kamene paličkou a sekáčkem do poměrně pravidelných kvádříků vypadá v jeho podání jako snadná práce. Jsou za ní ale roky zkušeností. Z některých kameníků se postupně stávají umělci. V posledních letech se v lomech objevuje více a více kamenných soch nejrůznějších motivů. Od klasických andských foklorních, jako je kondor nebo býk, přes betlémy v životní velikosti až po egyptskou sfingu, autíčko, fotoaparát Canon anebo obří kamennou ruku, v níž si turista může udělat neobvyklou fotografii.