Za více než pět tisíc let souvislého osídlení ušly Atény dlouhou cestu. Z hlubin legendárního dávnověku se vynořila zářivá polis, městský stát ztělesňující to nejcharakterističtější ze starověkého Řecka. Jeho slávu vystřídal na dlouhá staletí úpadek jen nakrátko přerušený renesančním oživením zájmu o klasickou kulturu, aby cestu do zapomnění definitivně přerušilo až vyhlášení samostatného řeckého státu před necelými dvěma stovkami let. Na tehdy sotva pětitisícové městečko čekala proměna v metropoli splňující všechny nároky kladené na hlavní město země – se všemi pozitivními i negativními jevy, jež takový růst provázejí. A jakkoli dnes můžeme žehrat na nejrůznější neduhy přelidněného velkoměsta, návštěva Athén patří k nejvýznamnějším položkám na cestách za evropskou minulostí.
Athény se rozkládají při severním okraji Sarónského zálivu, v kotlině ze tří stran obklopené horami dosahujícími výšky až 1500 m n. m. Samy jsou obdařeny třemi pahorky, nápadně vystupujícími z mraveniště staveb pod nimi. Vlastní město má asi 643 000 obyvatel, ale celá aglomerace přes tři miliony. Místo bylo osídleno už od sklonku neolitu, zhruba od konce 4. tisíciletí př. n. l., a jeho osudy v době bronzové splývají s bájnými příběhy, v nichž vystupují bohové společně s mýtickými a snad i skutečnými panovníky. Známe příběh sporu o vlastnictví Attiky mezi Poseidónem a Athénou, velké úctě se těšil první král Kekrops, který zavedl alfabetu a dal městu první zákony, a historickou osobností byl možná Théseus, sjednotitel Attiky, který bojoval nejen proti bájným Kentaurům a Amazonkám, ale zcela konkrétně především proti krétské nadvládě, jak se to promítlo i do příběhu o zabití Mínótaura.
Kolem roku 1600 př. n. l. byly Athény opevněny mohutnými hradbami a žily v duchu mykénské kultury jako ostatní obce, ale na rozdíl od nich se jim v 11. stol. př. n. l. podařilo odvrátit dórské nájezdníky. I jejich následující osudy jsou směsicí fakt a bájí. Je však známo, že království bylo někdy v 8. stol. nahrazeno útvarem řízeným sborem úředníků, tzv. archontů. Ze 7. stol. př. n. l. jsou známa jména prvních historicky doložených politiků, zejména Drakóna a Solóna; první z nich vešel do dějin svým zákoníkem, druhý položil svými reformami základ zákonodárné a výkonné moci athénského státu.
Sociální neklid v 6. stol. př. n. l. vyústil ve většině řeckých osad v nastolení pevné vlády v podobě tyranid a v Athénách přivedl k moci Peisistrata, schopného a oblíbeného politika, jenž městu vládl více než 30 let. Podporoval též rozvoj kultury (mj. dal sepsat Homérovy příběhy) a město ozdobil velkolepými stavbami, jako byl Athénin chrám Hekatompedon na Akropoli a další. Ostatně označení tyrannos neboli samovládce nemělo tehdy zdaleka tak negativní význam, jaký má toto slovo dnes. Méně oblíbení však byli jeho synové a nástupci v úřadu. Hipparchos byl roku 514 zavražděn (a jeho vrahové, „Tyranobijci“, potom oslavování jako obránci občanských svobod, i když ve skutečnosti možná šlo jen o žárlivost v milostných vztazích mezi muži), druhý z bratří, Hippias, v roce 510 vyhnán z Athén a ve městě byla nastolena demokracie. Její formování je spojeno s osobností Kleisthena, její obrana pak s politikem Themistoklem, strůjcem vítězství nad Peršany u Salamíny a Platají v letech 480 a 479 př. n. l. a budovatelem athénské válečné flotily. Právě on pak dokázal svůj malý stát dovést k vedoucí roli v tzv. athénském (někdy též délském) námořním spolku a de facto k velmocenskému postavení.
Desetiletí po perských válkách byla pro celou Attiku a s ní i pro Athény dobou obnovy. Už Themistoklés dal stavět nové hradby, ale došlo také na obnovu Peršany zničených chrámů a veřejných budov. S ní začal Themistoklův nástupce Kimón, ale většina úkolů je spojena až s dobou Perikla, který řídil osud státu od roku 461 př. n. l. až do své smrti v roce 429 př. n. l. Znovu byl tehdy postaven chrám Athény na Akropoli, slovutný Parthenón, obklopený dalšími svatyněmi, sochami a reprezentativními stavbami, které proměnily bývalý hrad v místo náboženského a státního kultu, a podobně se proměňovalo i město pod Akropolí.
Po letech rozkvětu však přišla krize v podobě zdlouhavé peloponéské války v letech 431– 404, která skončila vyčerpáním zúčastněných stran a pro Athény i ztrátou jejich hegemonie v řeckém světě. V polovině 4. stol. př. n. l. se vedoucí silou stala Makedonie Filipa II. a Alexandra Velikého, ale Athénám byla ponechána alespoň jejich autorita kulturní metropole. Tu pak respektovali i helénističtí dědici Alexandrovy říše, kteří městu projevovali přízeň velkolepými mecenášskými dary (např. Attalovci vládnoucí v Pergamu), a podobně tomu bylo za římské vlády. Za císaře Augusta přibyla ke starší řecké agoře pod Akropolí agora římská, císař Hadrián, sám nadaný architekt, při ní postavil knihovnu a při chrámu Dia Olympského založil celé „Hadriánovo město“. A nezaháleli ani domácí mecenáši jako bohatý Héródés Attikos, budovatel stadia a známého divadla (ódeia) pod Akropolí.
Pak už následoval jen postupný pokles významu města, které muselo čelit barbarským nájezdům, a kvůli nutnému opevnění, v jehož zdivu zmizely i některé starší stavby, se dokonce vzdalo části své rozlohy. Útlumem byl postižen také duchovní život. I zde byla zrušena stará kultovní místa a ponechána svému osudu, po příchodu křesťanství se na jejich místě budují první křesťanské kostely, často i z jejich materiálu. Ušetřen nezůstal ani Athénin chrám na Akropoli.
Něco prestiže se Athénám zdánlivě vrátilo po čtvrté křížové výpravě, kdy se staly hlavním městem samostatného vévodství, ale vévoda Othon de la Roche si na Akropoli zřídil především hrad s palácem vestavěným přímo do propylají. Příslovečné turecké hospodářství po dobytí Athén Mehmedem II. roku 1456 nemohlo být o moc horší. V propylajích na Akropoli se usídlil velitel posádky s početným harémem ubytovaným v nedalekém Erechtheiu, bývalý Athénin chrám byl změněn z křesťanského kostela na mešitu a podobně se vedlo i většině svatyní pod Akropolí. Celé město se proměňovalo v duchu tureckého životního stylu a jen nemnoho přežívajících křesťanských farností bylo nositelem řeckých tradic a národní identity.
V roce 1687 Athény dobyli Benátčané pod velením Francesca Morosiniho, ale udrželi je pouze do roku 171, kdy se město vrátilo opět do tureckých rukou. Definitivně osvobozeny z turecké nadvlády byly Athény v roce 1833 a v následujícím roce se staly hlavním městem samostatného Řecka, což vyvolalo silný příliv řeckého obyvatelstva a začátek překotné výstavby státních i soukromých budov nejrůznějšího poslání. Velký podíl na nové podobě města měli zejména architekti, kteří sem přišli s prvními řeckými panovníky – Leo Klenze z Mnichova, Christian a Theofil Hansenové z Kodaně a další. Koncem 19. stol. mělo město už téměř 200 000 obyvatel, ale vzápětí muselo vstřebat na 300 000 uprchlíků z území ztracených ve válce s Tureckem roku 1922, takže rozlehlé, nepříliš půvabné čtvrti mezi Athénami a Pireem se brzy slily v jediné velkoměsto.
Překotný rozvoj města pokračoval i po 2. sv. válce a hlavně od přelomu tisíciletí, s moderní architekturou (hlavně na severním a východním okraji města), výkonnou infrastrukturou a masivním turistickým ruchem. V roce 2004 byl korunován uspořádáním letních olympijských her. Tragickým přerušením perspektivního rozvoje však bylo dvojí zemětřesení, jež město postihlo v letech 1981 a 1999, v obou případech s obrovskými materiálními škodami (několik stovek zřícených domů) a ztrátami na životech.
A jaké jsou Athény dnes? Místní si často stěžují na dopravní zácpy, vedro a nezdravý vzduch, který se v nížině mezi horami málokdy pročistí. Pro turisty jsou však spíše okouzlující směsicí východní a západní kultury, místem, kde se největší módní výstřelky setkávají s poklidnou atmosférou kavárniček a hospůdek se skvělou kuchyní a všudypřítomným zvukem buzuki linoucím se z reproduktorů. Stejně jako v antice jsou Athény i dnes centrem politického, hospodářského, duchovního a uměleckého života země. Sídlí zde univerzita a další významné školy, důležité vědecké instituce a muzea, nedaleký Pireus je největším přístavem země, v rychle rostoucích okrajových čtvrtích se nacházejí stovky podniků lehkého průmyslu. A samozřejmě nemohou chybět zařízení sloužící stále sílícímu turistickému ruchu, který je takřka páteří řecké ekonomiky.