Nejenom Akropole a antická minulost – Athény jsou městem nadčasových vrstev, fascinujícího napětí mezi zachováním starověkého dědictví a požadavky moderního vývoje. Téměř na každém kroku se pod moderní betonovou fasádou viditelně protíná minulost se současností, muzea světového významu prezentující řecké umění a kulturu napříč historií s pulzujícími čtvrtěmi s tavernami a jedinečnou gastronomií.
Dvacet tisíc párů bot šlape denně po dlažbě promenády Dionysiu Areopagitu, která vede od stanice metra Akropoli, jedné z nejkrásnějších v Evropě s kopiemi antických uměleckých děl, pod jižním svahem Akropole a končí na křižovatce, kde se můžete rozhodnout, zda vystoupáte ke vchodu na Akropoli, nebo se vydáte na opačnou stranu na Filopappův pahorek. Na jedné straně vede promenáda podél areálů Dionýsova divadla a ódeia Héróda Attika, na straně druhé, které si spěchající turisté jen málokdy pořádně všimnou, ji lemují neoklasicistní budovy a vily. Ke konci 19. stol. zde vznikla rezidenční čtvrť athénských elit a zahraničních důstojníků, kteří žili v Řecku po osvobození od Turků. První stavba na této straně se ale vymyká, neboť ji nepřehledne nikdo – je jí skvostná moderní budova nového Akropolského muzea. Hned vedle následuje krásný palác, sídlo španělského velvyslanectví. V nejdražších domech Athén s nádhernými výhledy na Parthenón žili politici i malíři, hudebník Vangelis, slavná herečka, zpěvačka a v 80. letech řecká ministryně kultury Melina Mercouri nebo také proslulý skladatel Mikis Theodorakis. „Když jsem Parthenón spatřil poprvé, okamžitě jsem viděl hudbu za ním“, řekl jednou. „Parthenón s Akropolí na mě působí jako hudba zamrzlá v čase a jediné, z čeho budu po smrti smutný, je, že už Akropoli neuvidím.“
Ještě než se Parthenón stal „zkamenělou hudbou“, dávno před Theodorakisem, zachytil ho dojímavě Iakovos Rizos, jeden z nejvýznamnějších athénských malířů, na svém obraze Athénský večer, někdy známém též jako Na terase. Jedno z nejkouzelnějších děl řeckého malířství z konce 19. stol. vyjadřuje radostnou náladu a pohodu, charakteristické pro život bohatých buržoazních vrstev na konci století. Na mramorové terase recituje důstojník kavalerie verše k potěšení dvou krásných athénských dam, zatímco zapadající slunce halí Akropoli v pozadí do oranžového oparu. Obraz, který byl na světové výstavě v Paříži v roce 1900 odměněn stříbrnou medailí, je spolu s dalšími Rizosovými malbami k vidění v Národní galerii, nesoucí jméno Alexandrose Soutsose, právníka a sběratele umění, který na konci 19. stol. významně podpořil vznik galerie a odkázal jí svou sbírku. Národní galerie vlastní přes 20 000 uměleckých děl řeckých umělců (obrazů, soch, rytin atd.) od postbyzantského období do současnosti i pozoruhodnou kolekci západoevropského malířství. Zaslouženou pozornost poutá například několik obrazů El Greca, z moderních děl si zaslouží obdiv Fotis Kontoglou s monumentální nástěnnou malbou zobrazující obdivované řecké spisovatele a malíře v byzantském stylu a zahrnující i surrealistické prvky a biblické scény.
Koncentrovaný pohled na architektonický vývoj města nabízí malý trojúhelník náměstí Velké školy národa poblíž Národní galerie. Dominuje mu Dromeas („Běžec“), obrovská, 12 m vysoká socha Kostase Varotsose, vytvořená ze zelených skleněných desek zachycujících energii a pohyb. Vznikla v roce 1988 jako posel modernizace města, symbol síly, dynamiky, pokroku a ducha moderního Řecka a často je spojována s legendárním marathónským poslem Feidippidem. Stojí naproti legendárnímu athénskému hotelu Hilton, dobovému symbolu moderní architektury. Jeho fasády prosluly monumentálními reliéfními rytinami od malíře Jannise Moralise z let 1959–1962. Dvě obří kompozice, každá o ploše 626 m2 s jednoduchou ornamentikou scén ze starověkého Řecka mísí archaické motivy s modernistickou abstrakcí. Samotný hotel fungující od roku 1963 byl v lednu 2022 uzavřen kvůli rozsáhlé modernizaci. Po otevření, plánovaném snad již na letošní rok, bude mít pod jménem Conrad Athens The Ilisian namísto dřívějších pěti set jen asi tři sta pokojů, ale přibude luxusní rezidenční část v nejvyšších patrech, nové restaurace i klubové, společenské a konferenční prostory.
U Běžce začíná bohatá čtvrť Kolonaki se známou elegantní třídou Voukourestiou s luxusními módními obchody a sofistikovanými restauracemi, místo setkávání athénských politických, intelektuálních a uměleckých celebrit. Její historie začíná v 19. stol., kdy se zde, v blízkosti královského paláce, začala usazovat řecká honorace. Je to čtvrť s historickými budovami, směsí neoklasicistní a moderní architektury. Co na první pohled může působit jako nudná luxusní rezidenční čtvrť, je cesta řeckou historií. V okruhu dvou kilometrů až k náměstí Omonia se tu nachází více špičkových muzeí než kdekoli jinde v Aténách.
Nepřehlédnutelným poutačem je těžká vojenská technika před Athénským válečným muzeem, které interpretuje řeckou historii prostřednictvím úspěšných vojenských konfliktů – není se co divit, počátky muzea spadají do let 1967–1974, kdy zemi vládla vojenská junta. Hned vedle, uprostřed krásné zahrady, stojí Byzantské a křesťanské muzeum s expozicí ikon a náboženských artefaktů. O kousek dál na protilehlé straně třídy Vasilissis Sofias je Muzeum kykladského umění, zmiňované již v jednom z předchozích článků, podobně jako „athénská trilogie“ na třídě Panepistimiou. V jejím sousedství stojí další dílo architekta Ernsta Zillera, Iliou Melathron, palác postavený pro Heinricha Schliemanna, objevitele Troje. Ziller se v Athénách seznámil a spřátelil se Schliemannem již v 60. letech 19. stol. a v roce 1878 od něj dostal zakázku na projekt rodinné rezidence. Vzniklo třípodlažní neorenesanční sídlo s mnoha citacemi z antiky, s iónskými sloupy, dekorativními litinovými prvky a propracovanými stropními malbami slovinského malíře Jurije Šubice. Dnes je v paláci numismatické muzeum.
Ziller, původem ze Saska, navrhl v Řecku přes 600 budov, z nichž několik stovek bylo realizováno. Mezi jeho nejvýznamnější stavby v Athénách patří palác korunního prince (později královský palác), palác Megaro Mela, v němž později po mnoho let sídlila hlavní pošta, Schliemannovo mauzoleum na Prvním athénském hřbitově, Německý archeologický ústav, Národní (královské) divadlo nebo hotel Grande Bretagne. V roce 1869 při vykopávkách na pozemku, který zakoupil, odkryl pozůstatky panathénajského stadia a následně navrhl jeho rekonstrukci. Vznikl tak stadion, na němž Pierre de Coubertin zahájil v roce 1896 první novodobé olympijské hry. Nedaleko od stadionu lze navštívit Muzeum Nadace Basila a Elise Goulandrisových s obrazy evropských mistrů 19. a 20. stol. a řeckým moderním a současným uměním. Muzeum Benaki v rodinném sídle poblíž Národní zahrady a řeckého parlamentu založil v roce 1930 Antonis Benakis jako památku na svého otce Emmanouila, obchodníka, politika, mecenáše, ale také určitou dobu ministra zemědělství a průmyslu či starosty Athén. Sbírka je věnována řeckým dějinám, lidovému umění a kultuře od pravěku až do moderní doby. Hned vedle paláce Benakiových najdeme Galerie Zoumboulakis vystavující na měnících se výstavách současné umění.
Východní stranu náměstí Syntagma uzavírá budova parlamentu, někdejší královský palác, dílo architekta Friedricha von Gärtnera. Před ní poutá pozornost turistů hrob Neznámého vojína, u kterého každou hodinu probíhá fotograficky velmi vděčné střídání stráží. Připomíná vystoupení baletu, jehož choreografie je zaměřena na přesnost, sílu a pochod s vysokým zvedáním nohou. V hlavních rolích jsou příslušníci prezidentské gardy v nápaditých uniformách evzonů, historické jednotky lehké pěchoty. Ceremoniál, jehož kořeny jsou už v 19. stol., ohromuje jedinečnými a přesně synchronizovanými pohyby. Při večerních výměnách vzniká na mramorové zdi jedinečná baletní stínohra, v níž elegantně vykračující gardisté prohánějí vlastní stíny a připomínají Karagiozise, tradiční postavu řeckého stínového loutkového divadla.
Pokud si představujete typického Řeka jako kníratého muže spíše podsadité postavy, tak u evzonů tomu tak není. V plisovaných suknicích fustanella se 400 záhyby (tolik let bylo Řecko pod osmanskou nadvládou) stoicky pózují štíhlí, hladce oholení junáci vysocí alespoň 187 cm, kteří musí své natažené nohy zvedat skoro do výšky ramen. V podrážkách těžkých bot (tsarouchia) zdobených černými hedvábnými bambulemi jsou nabity cvočky, v každé alespoň šedesát, které při pochodu vydávají hlasitý cvakavý zvuk, symbolicky sdělující: „My, Řekové, jsme naživu a svobodní.“
Ulice Mitropoleos nás z náměstí Syntagma přivede k novodobé metropolitní katedrále a sousednímu kostelíku Panagía Gorgoepikoos neboli Agios Eleftherios z 13. stol. Odtud je to už jen pár kroků do srdce turisty oblíbené Plaky, nejstarší a nejmalebnější athénské čtvrti na úpatí Akropole, která okouzlí svou barevností, labyrintem úzkých uliček, náměstíček, neoklasicistními domy a terasovitými zákoutími. Přesto, že je přeplněna turisty, vyzařuje zcela zvláštní kouzlo a je oblíbená také u místních. Plaka, to jsou ulice přeplněné butiky, galeriemi, ateliéry a obchody s neskutečným výběrem suvenýrů, od pestrých cetek, přes olivové mýdlo, koření, šperky, starožitnosti, kopie antických děl z keramiky a mosazi až k tričkům s nápisy, které by nenapadly ani samotného Sókrata, a pak také bary, kavárničky a taverny s barvitou mozaikou předzahrádek.
Procházet se těmito uličkami je prostě zábavné. Ve vzduchu voní maso z grilů a bylinky, ze všech stran zní buzuki. Lepší místo pro typickou řeckou večeři v Athénách nenajdete. Stoluje se v živé atmosféře na schodištích, v ulicích pod pergolami a olivovníky s barevnými lampiony. Některé taverny k tomu přidávají i nádherný výhled na osvětlenou Akropoli. Přesto je třeba počítat s tím, že málokterá taverna je tak autentická, jak tvrdí. Navíc se tu už téměř nedá narazit na typickou koutouki, malou hospodu ve skryté uličce nebo ve sklepě. K jejich jinak minimalistické dekoraci patřily na sebe naskládané dřevěné sudy. Vína v nich čas k dozrání nedostala. Chlapi a bohémové, kterým byly tyto taverny domovem, zde popíjeli, dohadovali se nebo filozofovali a hospodský nestačil roznášet mezedes (předkrmy a chuťovky) a plnit karafy. Dnes lze na tyto taverny ztracené v čase natrefit především mimo Plaku v turisticky méně vyhlášených čtvrtích jako Psirri nebo kolem centrální tržnice.
Mezi dochované tradiční taverny v Place patří Saita na pěší zóně Kidathineon. Ve stínu platanů má několik stolů s výhledem na nádvoří byzantského kostela. Strmé kamenné schody vedou z ulice do suterénu, centra hlavního dění. Rustikální interiér zdobí staré fotografie ze života čtvrti v polovině 20. stol., u jedné zdi jsou naskládány sudy s vínem. Ve sklepě se místní mísí s turisty. Jíst či oslavovat sám, to je pro Řeky nemyslitelné. V neděli odpoledne se zde scházejí rodiny k jídlu a tanci. Stoly s červeně kostkovanými ubrusy se doslova prohýbají pod typickými pochoutkami: tzatziki, taramasalata (růžová pomazánka z rybích jiker), smažené cukety, masové kuličky keftedes, rýží a bylinkami plněná rajčata a další mezedes. Obsluha přináší talíře s musakou, paputsaki (lilek zapečený s fetou) a chtapodi (grilovaná chobotnice). Vzduch je prostoupen vůněmi suvlaki a grilovaného, šťavnatého jehněčího. Ze sudu stáčí hospodský do kovových odměrek čtvrt nebo půl litru retsiny, bílého vína s přídavkem pryskyřice. K hluku, který ve sklepě panuje, se připojuje kapela s buzuki, citerou a akordeonem. Zazní první takty sirtaki: muži vstávají od stolů, řadí se vedle sebe a s rukama položenýma na sousedových ramenou se tahavými kroky zapojují do postupně se zrychlujícího rytmu. Sirtaki, dnes téměř synonymum pro řecký tanec, je vlastně tancem zlidovělým, který původně vytvořil Giorgos Provias na hudbu Mikise Theodorakise pro film Řek Zorba z roku 1964. Opravdový folklór reprezentuje rebetiko, „řecké blues“, v roce 2017 zapsané na seznam Nehmotného kulturního dědictví UNESCO, jehož melancholie vypráví o životních útrapách, lásce a žárlivosti.
Moderní athénskou reinkarnací starověké agory, kde obchodníci a zákazníci od brzkého rána smlouvají o cenách masa a komentují politiku, je Varvakios, pestrá tržnice na půl cesty mezi náměstími Monastiraki a Omonia. Působivou atmosféru „břicha Athén“, rušného kaleidoskopického světa překypujícího chutěmi a vůněmi města, velkoryse v živých barvách zachytil malíř Panagiotis Tetsis ve svém padesátimetrovém murálu Pouliční trh vytvořeném v letech 1979–1982, který zdobí vestibul Národní galerie. Vedle hlavního vchodu do tržnice se nachází Mokka, historická kavárna (kafenion) s pražírnou, která sídlí v této neoklasicistní budově již přes sto let. Mezi jejími návštěvníky převažují trhovci. Mokka je jedno z nejlepších míst k vychutnání klasické řecké kávy, připravené v briki (džezvě) na hovoli (horkém písku) a podávané s kouskem některé typické řecké, resp. balkánské či orientální sladkosti, jako je baklava, její „vlasatá“ příbuzná kataifi s ořechovou náplní, lokum, sezamová chalva s mandlemi nebo portokalopita, šťavnatý pomerančový koláč. Kafeniony jsou od počátku 19. stol. nezbytnou součástí mužského společenského života. V zakouřených podnicích své čtvrti trávívali muži celé dny popíjením kávy a ouza a pohráváním si s komboloi, malým korálkovým řetízkem. S šálkem v jedné ruce a cigaretou v druhé se zde diskutovalo o politice, fotbale nebo komentovalo, jak u sousedního stolu pokračují vrhcáby. Ačkoliv kultura cappuccina a gentrifikace zlikvidovaly mnoho z těchto tradičních podniků, v Athénách ještě úplně nevymřely. Většina z nich už ale není určena pouze pro muže a kuřáci byli vyhnáni před dveře na ulici.