Podvečerní slunce odpočítává poslední hodiny dalšího dne. Zdálky se tiše ozývá skřípění mola, které se pohupuje na klidné hladině řeky Chao Phraya. Na vše důstojně dohlíží impozantní most Ramy VIII. Do parku Santichaiprakarn se trousí desítky lidí. Dříve v těchto místech stával cukrovar, dnes se tady tráví podvečerní siesta, chodí se sem na pravidelná cvičení aerobiku nebo akrobatický či žonglérský trénink. Záda všem kryje bílá pevnost, poslední ze dvou přežívajících mohykánů, kteří od konce 18. stol. střežili Bangkok. Původně jich bylo ve městě čtrnáct, vyzbrojených kanony a rozestavených se čtyřsetmetrovými odstupy.
Podobných parků, kde můžete zapomenout na ruch velkoměsta, má Bangkok hned několik, celkově však je nabídka zeleně na město této velikosti poměrně chudá. Na jednoho obyvatele jí připadá sotva 12 m2, a pokud budete uvažovat pouze parky, zůstanou vám dokonce jen necelé 2 m2 na osobu. A to ještě další expanzi betonu brání pás rýžových polí na okrajích metropole, který zároveň slouží jako zásobárna základní thajské potraviny.
O vznik některých z těchto zelených oáz se postarala královská rodina. Hned tři různá jubilea královny Sirikit se zasloužila o vznik tří parků. U příležitosti jejích 50. narozenin byl otevřen dvaadvacetihektarový park nesoucí její jméno, o deset let později (1992) se díky jejím 60. narozeninám dočkala veřejnost parku Benjasiri. V roce 2004 k 72. narozeninám královny vznikl park Benjakitti. V místech, kde trávila dětství jeho matka Srinagarindra, nechal otevřít další park společně s muzeem král Rama IX. (Bhumibol Adulyadej).
Také rozsáhlé prostranství Sanam Luang, rozkládající se před královským p…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Bangkok