Barokní zahrada
Zahrada jako místo odpočinku a zábavy provází člověka od pradávna. Historie zahradního umění je stejně pozoruhodná jako dějiny ostatních uměleckých oborů, přesto jí věnujeme v porovnání s klasickými uměleckými disciplínami jen nepatrnou pozornost…
Na rozdíl od hospodářských dvorů byla zahrada od nepaměti koncipována jako svébytné umělecké dílo; idealizovaný prostor oddělený od ostatní krajiny, zhmotňující nebeský ráj na zemi. V průběhu historických epoch prošel fenomén zahrady řadou vývojových fází, ve kterých se vždy odrážely ideály a aktuální potřeby společnosti, ale touha zrcadlit nebeské principy a zhmotnit je v pozemský ráj zůstává jeho trvalou ambicí…
Přestože se zahrady všech historických etap jeví jako nádherné a svým způsobem dokonalé, je třeba zdůraznit, že v epoše barokní dosáhlo zahradní umění hodnot absolutních. Jedním z důvodů byla troufalá ambice tvůrců zahrad umělecky ztvárnit nejen vymezený prostor, ale jeho otevřením do krajiny ovládnout v enormním měřítku i celý okolní svět…
Popsat několika slovy principy barokní zahrady, ale není jednoduché, neboť na jejím formování se podílela řada často protichůdných vlivů. Některé z nich jsou ale zcela zásadní.
Obdobně jako v ostatních uměleckých oborech leží kořeny evropského zahradního umění novověku v renesanční Itálii. Pravě zde došlo s rozvojem humanismu v 15. stol. k oživení ideálů antické kultury; důležitým mezníkem, který ovlivnil následující vývoj zahradní tvorby, se stalo vydání architektonického traktátu De re aedificicatoria libri X Leona Battisty Albertiho roku 1485. Svou prací Alberti navázal na římského architekta Vitruvia, definoval nová pravidla architektonické tvorby a především zdůraznil význam římské villy. Právě villa – typická stavba starověkých Římanů, která umožňovala majitelům uchýlit se na venkov a strávit tam své otium (odpočinek), jenž ulevuje od negotia (vyčerpávajících obchodních aktivit odehrávajících se v rušném městě), se stala klíčem k nové etapě vývoje zahradního umění. Alberti vyzvedl význam harmonického souladu domu a zahrady, vybízel k jejich vzájemnému propojení pomocí loggií, teras či arkádových ochozů a zavedl též nové architektonické prvky – pergoly, umělé jeskyně (grotty) a vodní díla.
Na definitivní zformování typických rysů barokní zahrady pak měly spolu s Albertim zásadní vliv stavební aktivity v papežském Římě v 16. století. Příkladem nové dynamické, prostorově gradované zahrady představující již všechny nejdůležitější architektonické motivy budoucího barokního zahradního umění (terasy, schodiště, rampy, arkády, exedru atd.) se stal Cortile del Belvedere, který navrhl Donate Bramante.
Spolu s objevováním ideální architektonické podoby zahrad se hledání rajské idyly záhy obrátilo i opačným směrem. Krása bujné přírody opěvované v bukolické poezii antických básníků Vergilia či Theokrita velebících idylický život nymf, satyrů, múz či pastýřů opětovně zarezonovala v proslulém díle italského básníka Jacoba Sannazara Arca…