Benátky, město na vodě, s kanály, v nichž se zrcadlí kostely a paláce, město umění, gondol, karnevalů a koček, město iluzí… Jedinečná kombinace neustálé hrozby vody, chátrající nádhery a melancholické atmosféry, fascinující krása romantiky a pomíjivosti v kontrastu s masami turistů.
Do labyrintu, kde se navzájem ořekrývají a kříží ulice a kanály je nejlepší vyrazit hned po ránu, když v laguně ze zvedajícího se oparu vystupují kůly obsazené racky a osamělé gondoly kloužou po třpytící se vodní hladině. Střechy paláců se koupou v paprscích ranního slunce, gondoliéři leští své lodě a davy turistů ještě nezačaly obléhat centrum. Na trzích v Rialto se již čile obchoduje: prodejci upozorňují hlasitě na své zboží uspořádané do uměleckých kompozic, zvědaví kupující v rychlých dialozích diskutují o kvalitě a vyjednávají o cenách. Rialto je od svých počátků obchodním srdcem Benátek. Na Erberia – trhu s ovocem a zeleninou a rybím trhu (Pescheria) v novogotické pasáži z 19. století nakupují restaurace i hospodyňky.
Dostat se v Benátkách z jednoho místa na druhé je vždy otázka volby – cestou po zemi, nebo po vodě. Nicméně jedna, ta poslední, vede jenom po vodě: Když procházíme po mostě od rušné Pescherie na druhou stranu Canal Grande, odbíjí velké hodiny na San Giacomo di Rialto, nejstarším benátském kostele, devátou. Pod mostem se právě odvíjí film s jedinečnou verzí smrti v Benátkách. Ruch na vodě na chvíli utichá, kanálem se blíží s náboženskými symboly dekorovaný člun s rakví, pokrytou květinami, za ním ve smutečních gondolách pohřební průvod. Směrují ke zdí obehnanému ostrovu mrtvých. San Michele je od dob Napoleona jediným hřbitovem v laguně, neoplývá náhrobky s anděly ani barokními pietami jako Paříž nebo Vídeň. V Benátkách se pohřbívá do zdi. Nicméně, i zde odpočívají významné osobností: skladatel Igor Stravinskij je pohřben v pravoslavné části, poblíž svého přítele Sergeje Ďagileva, ruského baletního impresária a zakladatele souboru Ruské balety, jehož náhrobní desku zdobí baletní střevíčky. Opodál jsou uchovány pozůstatky Josifa Brodského ruského nositele Nobelovy ceny za literaturu, v protestantské části hřbitova leží americký básník Ezra Pound .
Piazza San Marco je ceremoniální a politické centrum, elegantní prostor, kde je vše přizpůsobeno tomu, aby světu předvedlo moc a bohatství Serenissimy. Bazilika propojující východní a západní tradice, sousední Dóžecí palác, mistrovské dílo benátské gotiky, sídlo vlády, soudů a státní věznice, Campanila, jeho vertikální akcent a hodinová věž, vesměs stavby, které fascinují návštěvníky po staletí. K jejich cílům patří také
Caffè Florian, slavná kavárna na náměstí pod arkádami Procuratie Nuove. Založena Florianem Francescem v roce 1720 se od svých počátků stala centrem benátského společenského života. Svou polohou byla ideálním místem setkávání politiků, spisovatelů, filozofů a evropské intelektuální elity, počínaje Goethem, který si zde v roce 1778 vychutnával horkou čokoládu se skořicí, dobovou slast společenských elit, podávanou v jemných porcelánových šálcích. Giacomo Casanova i Lord Byron, mistři svádění v této nejstarší italské kavárně v počátcích známé jako Alla Venezia Trionfante (U vítězným Benátek), triumfovali doslovně. V té době to bylo jediné místo, kam směly chodit dámy i bez pánského doprovodu. Nicméně, když Francouzi obsadili město, nápis U vítězných Benátek zmizel – Francesconi se obával potíží s novými vládci města vzhledem k aroganci, kterou název v té době vyjadřoval. V první polovině 19. století se caffé stalo místem setkávání italských patriotů proti habsburské nadvládě. Po staletí tu básníci a umělci, mezi nimi Nietzsche, Wagner, Thomas Mann, Marcel Proust nebo Jorge Luis Borges, opěvovali Serenissimu jako místo mezi životem a smrtí a formovali estetiku úpadku a zmaru, mýtus morbidity, ne pouze jako ponurý, ale také fascinující půvab města, které si navzdory – nebo právě díky – svému pomalému úpadku zachovává svou nádheru. Florian nadchne svým opulentním „zámeckým“ vybavením a historickým šarmem od baroka po art nouveau. Návštěvníci usedají na elegantní červené sametové pohovky u malých mramorových stolků, zdi zdobí bohaté fresky, pozlacené ornamenty a velká zrcadla. Z řady tématicky zaměřených místností vyniká Sál senátorů s alegorickými nástěnnými malbami zobrazujícími přírodní vědy a pokrok a Zrcadlová síň s alegorií ročních období.
Oproti tomu je interiér nedalekého Harry´s Baru jednoduchá elegance v kůži a dřevě. Bar je místem nespočetných příběhů a patří k benátským legendám. Číšníci v bílém saku se pohybují se staromódní grácií, stejně jako v roce 1931, kdy zde Giuseppe Cipriani spolu s prohibicí strádajícím Američanem Harry Pickeringem bar otevřel. Do mixologie vešel svým koktejlem Bellini. Podle narrativu vznikl, když Ciprianiho upoutal jeden z obrazů renesančního malíře Giovanni Belliniho. Narůžovělá záře tógy mu vybavila perfektní barvu pro drink – jemnou, zářivou a radostnou. Smíchal pyré z bílých broskví s proseccem a vytvo…
Úplné znění článku naleznete zde