Benátské malířství
Tizian – Veronese – Tintoretto, tři jména, jež znamenají vrchol benátské malby v době její největší slávy, ale ta si zasluhuje pozornost v plném rozsahu.
I běžný, neškolený návštěvník galerie snadno rozpozná odlišnosti v hlavních etapách výtvarného umění a ten zkušenější dokáže rozlišit i hlavní proudy jeho vývoje v různých zemích. V případě Itálie však můžeme sledovat i jejich svébytnou podobu v různých oblastech či přímo městech… a Benátky v době vrcholné renesance a baroka mezi nimi vynikaly nad jiné.
V kosmopolitních Benátkách žijících hlavně obchodem ještě ve středověku nic nenasvědčovalo tomu, že právě ony by se měly stát významnou veličinou na poli umění. Na ostrůvcích mezi kanály se stavěly zpočátku skrovné domy, mezi nimiž nanejvýš kostely v románském a pak gotickém duchu vykazovaly vyšší umělecké ambice. S nimi spojené výkony v sochařství bývaly spíše záležitostí umělců přizvaných odjinud, jako byl Benedetto Antelami z Parmy, podílející se na výzdobě portálů chrámu sv. Marka, a ani tvůrci mozaik v interiéru nebyli domácího původu. Malba byla zcela v područí byzantské tradice a teprve od 14. století vystupují z anonymity první benátští umělci, i když právě u těch prvních, k nimž patřili Paolo nebo Lorenzo Venezianové, tedy Benátčané, máme právem pochybnosti, zda vůbec šlo o jejich příjmení. Počátkem 15. století zde působil římský malíř Gentile da Fabriano, který v Dóžecím paláci vytvořil fresky na téma usmíření Fridricha Barbarossy s Alexandrem III., později zničené požárem, a dalším z „cizinců“ byl i jeho žák Antonio Pisano (Pisanello). A významnou roli, zejména v úsilí o podchycení materiální podstaty reálného světa (na rozdíl od stále silné gotické tradice) sehrálo působení florentského sochaře Donatella v nedaleké Padově.
A pak přišla renesance. Donatellův vliv se uplatnil v dílech většiny umělců 15. století a významnou stopu zde zanechal i Florenťan Paolo Uccello, známý propagátor perspektivní kompozice obrazů. Do popředí pozornosti se tehdy dostala tvorba Jacopa Belliniho a jeho rodiny – vedle jeho synů Gentila a Giovanniho (Gentile dokonce portrétoval sultána Mehmeda II.) sem patří i jeho zeť Andrea Mantegna, jeden z nejvýznamnějších pokračovatelů donatellovské tradice, a k odchovancům dílny patřil i Vittore Carpaccio, tvůrce cyklu obrazů z legendy sv. Jiří ve scuole di San Giorgio (s děsivým, až surrealisticky působícím výjevem světcova boje s drakem).
Zcela mimořádnou však byla novinka, kterou tehdy do Benátek přinesl patrně z Nizozemí jejich současník, světaznalý Antonello da Messina: malba olejovými barvami. Oproti dosavadní tradici temperové malby na dřevěném podkladě, spojené s mimořádnými řemeslnými dovednostmi, se jednalo o mal…
Úplné znění článku naleznete zde