Souostroví 118 ostrovů, na nichž Benátky leží, je protkáno sítí 177 kanálů, většinou dosti úzkých, plnících funkci ulic. Kanálem je nazýván vlastně jen jeden z nich, slavný Canal Grande, a pak široký průliv mezi jádrem města a ostrovem Giudecca, zatímco ostatní se nazývají ria (řeky), resp. riella (říčky).
Jsou zde samozřejmě i četné uličky a průchody mezi domovními bloky, mnohdy tak úzké, že jimi sotva protáhneme kočárek anebo kufr na kolečkách, ale ty tu byly odjakživa a sloužily jen ke krátkým pochůzkám (těžko si lze představit služku pádlující po ránu k řezníkovi nebo k pekaři). Skutečných ulic je zde málo a většinou jsou dílem 19. století, kdy byly některé vodní cesty zasypány a nahrazeny pozemními komunikacemi, co chvíli však přerušovanými schůdky nad strmě vyklenutými můstky přes ria, pod nimiž musejí proplouvat lodi. Auta se do Benátek nedostanou (nepočítáme-li jejich západní okraj s drasticky drahým parkovištěm, ale i tam veškeré šance motoristů končí).
Hlavní osou Benátek je tedy Canal Grande, kopírující původní řečiště řeky Brenty, a odpradávna představující cosi jako „vodní promenádu“ a hlavní třídu města se soustředěním nejvýznamnějších objektů. A to buď přímo u Kanálu nebo v jeho nejbližším okolí, navíc s bonusem malebných zákoutí s hospůdkami a kavárničkami, ztichlými přístavišti a schody vedoucími k vodní hladině… a neutuchajícím zájmem holubů, vrkajících kolem odpočívajících turistů a loudících něco na zob.
Na půdorysu rozmáchlého obráceného „S“ mezi nádražím Santa Lucia a vyústěním před náměstím sv. Marka si můžeme připadat jak v otevřené učebnici dějin benátské architektury; stačí se jenom rozhodnout, zda nejprve zvolíme projížďku trasy na palubě lodi, nebo pěší návštěvu významnějších objektů – a nejraději kombinaci obou.
Moderní doba se na podobě Kanálu podepsala jenom na jeho západním konci, když sem za rakouské správy byla z pevniny dovedena železnice a pak silnice (s vodovodem a nejrůznější technickou infrastrukturou ukládanou pak do téhož náspu) a kdy zde vzniklo též zmíněné nádraží, dnes ve funkcionalistické podobě Mussoliniho éry, a opodál nový, stále diskutovaný čtvrtý most španělského architekta Santiaga Calatravy. Dodejme, že od pradávna až do roku 2008 vedly přes Kanál jen tři mosty – a jakkoliv se to nezdá, úseky mezi mosty jsou dlouhé a volání traghetto na převozníka patří i dnes k místním…
Úplné znění článku naleznete zde