Gotické štíty domů v křivolakých uličkách, malebná nábřeží a můstky zrcadlící se na hladině prastarých plavebních kanálů, a nad tím vším mohutná trojlodí a věže pozdně gotických chrámů – to jsou vlámské Bruggy, kdysi centrum Burgundského vévodství a dnes jedno z nejkrásnějších belgických měst.
Za svoji krásu Bruggy paradoxně vděčí dlouhým staletím útlumu, která je na prahu moderní doby ušetřila obvyklých změn a přestaveb, a tak se dnes jako stotisícová metropole Západních Flander honosí historickým centrem, jaké jim leckteré jiné město může závidět. Jako malá galo-římská osada existovaly snad už ve 3. stol., ale první dokumenty o jakémsi hradu Bruciam pocházejí teprve z 8. stol., z doby hraběte Budewijna, řečeného „S železnou paží“. To byl jeden z prvních flanderských vládců, který zde zřejmě postavil pevnost proti Normanům, plenícím tehdy západoevropská přímořská města.
Kolem pevnosti se začalo rozvíjet nenápadné, ale velmi životaschopné město, kde už ve 12. stol. bylo zřízeno překladiště zboží hanzovních měst. O mezinárodní prestiži, jíž se těšily tehdejší Flandry, svědčí i to, že právě jeden ze zdejších hrabat, neslavně proslulý Balduin, se roku 1204 stal „římským císařem“ v křižáky dobyté Konstantinopoli. Kolem roku 1340 dosáhly Bruggy počtu 35 tisíc obyvatel (což odpovídalo tehdejšímu Londýnu) a Vlámové dokázali úspěšně čelit i snahám o ovládnutí země zvenčí; památný je jejich vzdor proti francouzskému Filipu IV. a krvavé „bruggské nešpory“ 18. května 1302 (ve městě bylo tehdy pobito na čtyři tisíce Francouzů), stejně jako následující vítězství vlámského „vojska sedláků a řemeslníků“ u Courtrai.
Přesto však právě pod cizí nadvládou prožily Bruggy nejslavnější období svých dějin: v 15. stol., za vlády burgundských vévodů. Ti vládli státnímu útvaru rozpínajícímu se od Severního moře až k hranicím odbojného Švýcarska a leskem svého dvora zdaleka překonávali většinu evropských panovníků, včetně francouzských králů. A především: hlavním městem jejich skvělého státu byly Bruggy.
O přepychu života na vévodském dvoře a o nádheře různých slavností se vyprávějí legendy. Byla to slavná doba bratří van Eycků, Petra Christa, Huga van der Goese, Hanse Memlinga a mnoha dalších umělců, především malířů, kteří k tomuto rozkvětu nádhery přispívali. Často byla jejich pomoc dost specifická: například právě Jan van Eyck, dvorní malíř Filipa Dobrého (a autor tzv. Gentského oltáře), musel pro svého vladaře zhotovit podobiznu portugalské princezny Isabelly, prý pro případ, že „kdyby byla krásná, tak by si ji vévoda vzal“ – a více než deset korábů pak vezlo portugalské hosty k obrovské svatební tabuli. To bylo v roce 1430, kdy vévoda též založil slavný Řád zlatého rouna, a snad ještě velkolepější byla pak svatba jeho syna a nástupce o osmatřicet let později. Karel Smělý si tehdy bral Markétu z Yorku a při oslav…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Flandry