U samotných počátků římské historické tradice v Latiu nestály pouze Tarquinie. Spolu s nimi to byla i další stará města na samém jihu Etrurie, například Cerveteri, proslulé hrobkou Regolini-Galassi, jedním z nejvýznamnějších nálezů v historii archeologie.

Město se původně nazývalo Kaiserie, ale též Cisra nebo (latinsky) Caere, Řekové je nazývali Agylla. Alespoň tak je uvádí Vergilius, když připomíná „pravěkou Agyllu, lidnaté město“, kde se kdysi usadil „lydský kmen, proslulý válkou, jenž na horách etruských bydlí,“ a jeho komentátor Servius ve 4. stol. vysvětluje, že Agylla byla totožná s Caere. A z dávné historie známe i jeden pozoruhodný detail: – z Caere, přímo z potomstva někdejších etruských vladařů, pocházela žena císaře Claudia.

V 7. a 6. stol. př. n. l. patřila Cisra k nejvýznamnějším ve společenství 12 etruských měst a spolu s nimi prožila svůj největší rozkvět i pozvolný úpadek, než byla v roce 353 zcela podřízena Římu a sdílela s ním pak, už coby Caere, další osudy. A to včetně epidemií malárie a arabských nájezdů v raném středověku, které zapříčinily částečné přesídlení města o zhruba 10 km dále do vnitrozemí. Opětné osídlení původního místa proběhlo až v 17. stol., ale to už pod jménem Cerveteri.

To se v dnešní podobě nijak výrazně neliší od jiných malebných měst italského venkova, ale o to významnější jsou archeologické lokality v jeho blízkosti. Především Banditaccia, prastará nekropole na náhorní plošině při severním okraji města, sotva 500 m od nejbližších obydlí, vyznačující se největším známým počtem etruských hrobek vůbec (je jich několik set a střízlivý odhad počtu pohřbů, které se zde skrývají, činí kolem 20 000), a pak řada menších pohřebišť a osamělých hrobek v blízkém okolí. Dnes představují obdivuhodnou přehlídku etruských zvyklostí a typů funerální architektury různého typu, od prostých hrobů s ostatky uloženými do země přes hrobky na způsob domů řazených v liniích běžných ulic až k okázalým samostatným mohylám s vysokými násypy země. Některé hrobky byly vytesány ve skále nebo postaveny z kamene, ale jak už jsme si ukázali v předchozím článku, jedno jim bylo společné – snaha vytvořit zesnulému co nejpříjemnější příbytek pro posmrtný život. Není proto divu, že tomu odpovídala také malířská výzdoba interiérů, zpřítomňující zesnulému šťastné chvíle jeho života, a to jak v technice fresky, tak dokonce v polychromovaných štukov…