Tímto popěvkem a mnoha jinými podobnými velebili staří Egypťané řeku Nil vždy, když se při pravidelných záplavách rozlila po celém nilském údolí a když už bylo zřejmé, že vše proběhne normálně. Tedy že vzedmutí vod Nilu dodá polím dostatek závlahy a přitom nebude příliš prudké, aby pole poničilo. Normální průběh povodní byl důvodem k oslavám, protože lidé měli jistotu bohaté úrody, a tudíž zaručenou obživu po celý další rok. V takovýchto chvílích jako by se egyptská země vždy znovu narodila. Záplavy přicházely koncem června, v době, kterou ohlašoval návrat hvězdy Síria na ranní oblohu, a vzedmutý Nil pak Egypt zcela ovládl na dlouhé tři až čtyři měsíce. Tohle načasování do nejteplejšího období roku bylo podivné, protože v sousedních zemích naopak všechny řeky vodu ztrácely nebo dokonce úplně vysychaly. A také bylo zvláštní, že během záplav začal Nil přinášet velké množství splavenin, které po opadnutí vod zůstávaly ležet na polích a každoročně dodávaly půdě živiny potřebné pro růst rostlin. Chování řeky si Egypťané nedokázali přirozeným způsobem vysvětlit, a proto po tisíciletí uctívali Nil jako božstvo, jemuž dali jméno Hapi. 
Záhadný vodní režim Nilu byl vysvětlen až v 19. století, po prozkoumání horního toku řeky a všech jejích dlouhých přítoků, o nichž v Egyptě neměli tušení. Ukázalo se, že průtok v úseku pod Asuánem závisí hlavně na úhrnu dešťových srážek, jež spadnou daleko odtud, na Etiopské vysočině, kde pramení Modrý Nil s Atbarou. Když tuto oblast zasáhne letní monzun, změní se obě řeky v dravé toky, které silně erodují svá koryta a odplavují obrovské objemy drobných horninových částic. Tou dobou stoupne hladina Nilu v Egyptě obvykle o šest až sedm metrů. Později kdosi spočítal, že v průběhu povodně se na každém hektaru egyptských polí usadí asi 20 tun naplaveného úrodného bahna.
Dnes už je ale na dolním toku Nilu všechno jinak. Zatímco ve starověku měl Egypt podle odhadů asi sedm milionů obyvatel, do počátku minulého století tento počet vzrostl na trojnásobek a zajistit obživu pro tolik lidí prostě božský Hapi nemohl zvládnout. Zemi sužoval nedostatek vody, a proto Hapimu nejprve přišla na pomoc Asuánská přehrada postavená Brity v roce 1902 (dnes nazývaná Stará nebo Nízká), aby pak o 70 let později říční božstvo zcela zastoupila Velká asuánská přehrada, známá také jako Násirovo jezero (Birkat an Nasr). Po dokončení tohoto gigantického díla, jehož hladina zabírá plochu srovnatelnou s dvojnásobkem rozlohy Lucemburska, začal být Nil stoprocentně regulován a problém záplav přestal rázem existovat; od té doby je voda z přehrady průběžně vypouštěna podle požadavků zemědělců, kteří mohou na rozdíl od dřívějška sklízet dvakrát až třikrát do roka.
Výnosy se podstatně zvětšily, jenomže nárůst zemědělské produkce nakonec přírůstku obyvatelstva stejně nestačil. Dnes se počet Egypťanů nezadržitelně blíží sedmdesátimilionové hranici a Egypt musí více než třetinu potravin dovážet.
Řecký dějepisec Hérodotos napsal o Egyptu, že je darem Nilu, a tento výrok zůstává nejvýstižnější charakteristikou země i po téměř pětadvaceti stoletích. Na světě skutečně nenajdeme jiný stát, který by byl tak dlouho a tak mnohostranně spjatý s přírodním prostředím jediné řeky, a to se po vybudování Velké přehrady změnilo jen částečně. Stavbou se uzavřel určitý kruh – kdysi se pravidelné záplavy v nilském údolí staly jedním z hlavních impulzů rozvoje zdejší civilizace, ta je teď ale musela vzhledem ke svému dalšímu vývoji zlikvidovat. Jak se ukazuje, vztah Egypťanů k milované řece tím nijak neutrpěl. Možná v Nilu pořád cítí přítomnost božstva, možná mají potřebu žít neustále v jeho blízkosti zakódovánu v genech.
Další informace o Egyptě naleznet zde: http://www.sopka.cz
Pavel Šust