Zeměpisné podmínky
Čína je s rozlohou 9,5 mil. km2 třetí největší zemí světa (po Rusku a Kanadě), a je tedy samozřejmě velmi rozmanitá geograficky, klimaticky, demograficky i kulturně. Když je nejsevernější provincie Chej-lung-ťiang zavalena sněhem a lidé tu staví obrovské ledové paláce, v nejjižnějším koutě provincie Jün-nan praží horké tropické slunce. Na hranicích s Nepálem se tyčí nejvyšší hora světa Mount Everest (8848 m n.m.), ale také tu najdeme druhé nejnižší místo na světě, Turfanskou proláklinu (154 m pod úrovní moře). Lidé na severu jsou vysocí a světlí, na jihu malí a tmaví. Jižané hovoří kantonsky, obyvatelé západu ujgursky. Na východním pobřeží stojí supermoderní velkoměsta, ve vnitrozemí chudé vesničky bez elektřiny.
Aby se ten zmatek trochu uspořádal, bude vhodné rozdělit Čínu na dvě rozlohou srovnatelné poloviny: západní Vnější a východní Vnitřní. Vnější Čína je vysoko položená, nehostinná hornatá pustina, osídlená pouhými 5 % obyvatelstva, živícího se převážně pastevectvím. Pramení zde všechny hlavní čínské řeky, které odtud tečou na východ a jihovýchod a vlévají se do Žlutého, Východočínského a Jihočínského moře. Vnitřní Čína je níže položená a tvoří ji především úrodné roviny a mělká říční údolí. Díky této konfiguraci byla od počátků čínské civilizace vhodnější k lidské kultivaci, je velmi hustě zalidněná a ekonomicky mnohem rozvinutější.
Významným klimatickým dělítkem je také 6400 km dlouhý tok třetí nejdelší řeky světa Jang-c´ neboli Dlouhé řeky (Čchang-ťiang). Pramení v Tibetu, a pak protéká víceméně pořád od západu na východ, má více než 700 přítoků a u města Šanghaj se vlévá do Východočínského moře. Dlouhá řeka svým tokem zhruba sleduje 30. rovnoběžku, a tvoří tak předěl mezi mírným pásmem severní Číny a subtropickým až tropickým pásmem jihu. Oblast na jih od Dlouhé řeky se vyznačuje celoročním závlahovým pěstováním rýže s dvěma až třemi sklizněmi za rok. Zelená kopcovitá krajina je půlměsícovými terasami rozdělena na tisíce políček, šplhajících až vysoko do kopců. Povaha severu je do jisté míry dána povahou Žluté řeky, druhé největší v Číně. Na horním toku protéká oblastmi jemně naváté spraše – „žluté půdy“, kterou s sebou odnáší na východ.
Většina tohoto nánosu se pak ukládá na pomalejším dolním toku, čímž zvyšuje říční dno. V minulosti řeka často a náhle měnila své koryto. Nový systém hrází, jež jsou budovány za účelem udržení řeky v původním korytě, a zvedají ji tak stále výše nad okolní krajinu, problém řeší jen částečně. Sever je rovněž častěji než jih (kde jsou srážky pravidelnější) sužován povodněmi a suchy. Rozdílné povahy jihu a severu potvrzují také přezdívky řek, které jim dominují. Zatímco Dlouhé řece se říká Hlavní ulice Číny nebo Čínská čára života, Žlutá řeka si vysloužila přezdívky Nejbahnitější řeka světa, ale i Čínský smutek.
Obyvatelstvo
Čína je svým počtem obyvatelstva 1 286 975 468 (r. 2003) nejlidnatější zemí světa. Ač jsou na tento fakt Číňané pyšní, lidnatost je vnímána jako velký problém. Od roku 1979 zavedla čínská vláda restrikční opatření – „politika jednoho dítěte“, v jejímž rámci je rodinám zákonem povoleno jen jedno dítě (výjimečně dvě). Ačkoli si Číňané vytyčili cíl usměrnit růst populace tak, aby v roce 2000 její počet nepřekročil jednu miliardu, číslo stouplo na 1,25 miliardy.
Téměř 95 % obyvatel Číny sídlí v přelidněné východní části, zatímco hustota zalidnění na západě je pouze 1 obyv./km2. I z tohoto důvodu provádí v současné době vláda velkorysý projekt nazvaný „Chanové, jděte na západ,“ který by měl kromě hospodářského rozvoje západní Číny ulevit přelidněnému východu a poskytnout životní prostor a pracovní příležitosti milionům Číňanů. Čína se vedle lidnatosti často chlubí také svou národnostní rozmanitostí. Diplomatické i obchodní návštěvy jsou při příjezdu vítány hosteskami v nejrůznějších krojích, zvány do etnických restaruací a obdarovány propagačními brožurami, jež představují bohaté kultury zde žijících národů. Vláda ČLR oficiálně uznává existenci 56 národnostních skupin, nejpočetnější Chanové tvoří 93 % populace. Z etnografického hlediska je opět důležité rozdělení Číny na Vnější a Vnitřní. Vnější je domovem nečínských národů – Mongolů, Ujgurů (turkického původu) a Tibeťanů.
Přestože se říká, že čínsky hovoří na světě více lidí než jakýmkoli jiným jazykem, Číňané z různých provincií si často vůbec nerozumějí. V Číně existuje mnoho dialektů, mezi nimiž jsou veliké rozdíly ve výslovnosti, slovní zásobě i gramatice. Regionální odlišnosti mluvené čínštiny celkem úspěšně překlenuje pekingský dialekt neboli mandarínská čínština, pchu-tchung-chua, která byla stanovena oficiální řečí ČLR. Je vyučována ve školách, užívá se v médiích a na úřadech a většina Číňanů je schopna se jí alespoň na základní úrovni dohovořit.
Záludnost studia čínštiny spočívá v tónech a znacích. Čínština má čtyři tóny – stoupavý, klesavý, rovný a klesavo-stoupavý. Proto například slabika ču vyslovená čtyřmi různými tónovými způsoby může nést čtyři různé významy – prase, svíce, vařit, bydlet. Číňané s radostí donekonečna omílají vtipy o cizincích, kteří pletou tóny a například místo otázky „Mohu se vás na něco zeptat?“ (wen v tónu klesavém) se otážou „Mohu vás políbit?“ (wen v tónu klesavo-stoupavém).
Čínské znakové písmo vzniklo před 4000 lety jako piktografické písmo, ale postupně se stylizovalo. Čínština má kolem 60 000 znaků, nicméně k přežití stačí znalost 2000, ke čtení novin 3000 a vzdělaný Číňan má znakovou zásobu kolem 6000. Každý znak reprezentuje jednoslabičné slovo. V dnešním složitějším světě již existuje jednoznakových slov méně (gramatických: já, ty, být, v, na) a vzniká mnoho slov dvou až tříslabičných. Tak například v 21. století již necestujeme na „jednoslabičném“ voze – čche, ale spíše „dvouslabičným“ vlakem – chuo-čche (ohnivým vozem), automobilem – čchi-čche (plynovým vozem) nebo na kole – c´-sing-čche (samošlapacím vozem). Čínština je tedy dnes plná slov vytvořených podobně jako česká složenina samoobsluha. Znakové písmo je obecně považováno za příliš složité a bránící ve zvyšování gramotnosti obyvatelstva. Proto byla čínskou vládou v roce 1954 zavedena reforma, která zjednodušila kolem 2000 znaků. Číňané na Tchaj-wanu a v Hongkongu ovšem dosud mají složitější tradiční znaky. Pro komunikaci s cizinci se používá fonetický přepis do latinky pchin-jin, jež vznikl v roce 1958 s tím, že by postupně měl zcela nahradit znakové písmo. Číňané jej však považují za nedílnou součást tradiční čínské kultury a jen tak se ho nevzdají.
Náboženství
Z hlediska náboženství je Čína velmi různorodá. Ačkoli komunistická strana je přísně ateistická, existují zde vedle sebe mnohá náboženství – konfucianismus, taoismus, buddhismus, islám a křesťanství. A dokonce se prolínají: v každodenním životě se Číňané vždy řídili konfuciánskými zásadami, pro rituální očišťování a vymítání zlých duchů vyhledávali taoisty a při pohřebních obřadech vyvolávali buddhistické duchy. Je obvyklé, že člověk, který v sobotu pálí vonné tyčinky v buddhistickém chrámu, se v neděli modlí v křesťanském kostele. O mnoha chrámech se také nedá říct, že by byly čistě taoistické, buddhistické nebo konfuciánské. Ve většině se mísí prvky všech tří. Konfucianismus prostupuje životy Číňanů jako nauka o etice již 2000 let. Je založen na filozofickém učení největšího čínského myslitele Konfucia, který žil na přelomu 6. a 5. stol. př. n.l. Konfucius se zabývá společenským uspořádáním a hierarchií mezilidských vztahů. Podle něj má poddaný naslouchat a ctít panovníka, syn otce, mladší bratr staršího, žena muže. Každý jedinec má tedy jednat tak, jak to odpovídá jeho postavení. Jen tak může být zachován řád a mír. Konfucianismus se díky propagovaným hodnotám – úctě ke stáří na úkor mládí, k minulosti na úkor budoucnosti a k zavedené autoritě na úkor změny – často stával státní ideologií vladaře, neboť byl efektivním prostředkem udržení sociální stability. Konfucius byl v průběhu staletí prohlášen za boha a zařazen do panteonu taoistických božstev. Původně etické učení konfucianismu získalo nově také rozměr náboženství. Socha Konfucia stojí mnoha taoistických chrámech, v téměř každém velkém čínském městě je možné vidět cihlově červené zdi konfuciánských chrámů.
Ve stejném období začal ovlivňoval světový názor Číňanů také taoismus. Za jeho zakladatele se pokládá Lao-c´, o něco starší současník Konfucia. Na rozdíl od konfucianismu, zaměřeného především na vztah člověka k člověku, taoistické učení se soustřeďovalo na vztah k přírodě. Jádrem učení byl pojem tao, cesta. Je to jakýsi neviditelný, pojmově nepostižitelný absolutní princip určující veškeré bytí. Taoismus hlásá návrat k přirozeným poměrům, k „nekonání“, a tedy k následování přirozené povahy věcí bez dodatečných racionalizací a přijímání dobrých i špatných životních zkušeností bez reptání, neboť jsou nevyhnutelné. Také taoistická filozofie se postupně stala náboženstvím, a to především prostého lidu. Lao-c´ byl zbožštěn a do lidového taoismu byla převzata četná božstva starých náboženství. Chrámy jsou plné soch i obrazů pestrobarevných a fantastických božstev, géniů, dobrých i zlých duchů nepřehledného taoistického panteonu.
Buddhismus se v Číně významně rozšířil mezi 5. a 9. stol. n.l. Toto učení o předurčenosti osudu a osvobozující nirváně našlo ohlas zvláště v širokých lidových vrstvách. Buddhistický panteon je stejně bohatý na božstva jako taoistický, vedle buddhů jsou uctíváni také bódhisattvové a arhatové. Bódhisattvové jsou ochránci, kteří setrvávají na tomto světě, aby pomáhali věřícím. Nejoblíbenější je krásná bohyně milosti Kuan-jin v bílých šatech s dítětem na rukou nebo buddha budoucnosti Maitreia, zobrazovaný jako tlustý smějící se mnich. Dnes je ve většině východní Číny rozšířena mahájánová verze buddhismu, v Tibetu a Mongolsku vyznávají lamaismus. Buddhistickým rájem Číny je malý ostrov Pchu-tchuo-šan ve Východočínském moři, posetý stovkou buddhistických chrámů. Žije na něm kolem tisíce mnichů a denně sem přijíždějí zástupy buddhistických poutníků (nejčastěji starých žen).
Nejen chrámy, ale také domovy Číňanů (především na venkově) jsou vyzdobeny obrázky či soškami různých bohů. Hned na dveřích ochraňují před vším zlým rodinu dva „strážci dveří“, příšerně vyhlížející generálové ve zbroji. Blízko krbu se usadil taoistický bůh kuchyně, který jednou ročně přináší zprávy o chování členů rodiny nejvyššímu božstvu Šang-timu. V ten den rodina obětuje mnoho jídla a snaží se mu zalepit ústa množstvím sladkostí. Velmi oblíbený je také bůh bohatství.
Asi 2 – 3 % Číňanů vyznávají islám. Prvními muslimskými přistěhovalci byli arabští a perští obchodníci, kteří do Číny přicestovali v době dynastie Tchang (618-907). Hlásí se k němu hlavně obyvatelé turkického původu v západočínských oblastech Číny, ale velké muslimské čtvrti jsou také v Si-anu, Pekingu a několika dalších velkoměstech. S křesťanstvím se Čína seznámila teprve v 16. století prostřednictvím jezuitských misionářů z Evropy, dnes žije v Číně kolem dvou milionů křesťanů, kostely jsou v každém větším městě.
Náboženství se během Kulturní revoluce v letech 1966 – 1976 potlačovala jako symbol staré, zaostalé Číny. Chrámy byly bořeny, ale v poslední době dochází k jejich rekonstrukci, a i mezi lidmi ožívá zájem především o buddhismus a konfucianismus. Mladí zase v rámci nekritického obdivu k západní kultuře projevují zájem o křesťanství.
Počátky čínské civilizace
Kontrast mezi starověkou a novodobou Čínou je zarážející. Na jedné straně stojí Čína jako jedna z nejstarších a po dlouhou dobu také nejvyspělejších civilizací na světě, s dokonale propracovaným systémem státní administrativy a byrokracie, vysokou životní úrovní, kde byla učiněna řada nejvýznamnějších objevů a vynálezů a kde vznikala sofistikovaná kultura a jedinečné umění. Na druhé straně je Čína 20. století – chudá země třetího světa, zaostávající nejen za západními zeměmi, které se o několik století dříve Číně v ničem nevyrovnaly. Jak k tomu došlo?
Počátek vzniku čínské civilizace je dodnes zahalen v mýtech a záhadách a obrázek o něm se skládá z útržků, z příběhů a zápisů pocházejících z pozdějších období a z archeologických objevů 20. století. Tyto nálezy odkryly v Centrální rovině – na středním a dolním toku Žluté řeky – královské paláce dynastií Sia (2200 – 1700 př. n.l.), Šang (1700 – 1100 př. n.l.) a Čou (1100 – 221). Odborníci se domnívají, že jde o hlavní města nejstarších státních útvarů existujících na území dnešní Číny. Jednalo se o usedlé a poměrně vyspělé zemědělské komunity, vyznávající kult předků, jimž vládli králové.
Tehdejší lidé uměli vyrábět keramiku, hedvábí, lít bronz (období Šang proslulo výrobou překrásných rituálních bronzových předmětů) a používali již plně rozvinuté znakové písmo. K jednomu z nejpodivuhodnějších světových archeologických objevů došlo v roce 1898 nedaleko bývalého města An-jangu ve středočínské provincii Che-nan, kde bylo odkryto velké množství želvích krunýřů a dobytčích lopatkových kostí, popsaných různými věštebními texty. Věštci v době dynastie Šang hráli velmi důležitou roli. Hlavním proudem čínské kultury se stala právě kultura Centrální roviny. Periferie obývali lidé nečínského původu (kočovné kmeny Hunů, Mongolů, atd.), kteří sice na čínskou říši často útočili a leckdy vládnoucí dynastii velmi oslabili, jinak však docházelo k jejich asimilaci.
Rozpad centrální moci po oslabení dynastie Čou a následné dlouhé období válek mezi mnoha slabými státečky v oblasti mezi středními a dolními toky Žluté a Dlouhé řeky inspirovaly mnohé snahy po řešení otázek státního a společenského uspořádání a vyvolávaly v lidech touhu po míru a řádu. Období mezi 5. až 3. stoletím př. n.l. je proto zásadní pro vznik hlavních čínských filozofií a náboženství a nazývá se dobou „sta škol“ filozofií. V této době žili a působili například nejvlivnější čínský myslitel Konfucius i zakladatel taoismu Lao C´.
Sjednocení Číny
Válčící státy se podařilo sjednotit v roce 221 př. n.l. dynastií Čchin. Čchinský král pro sebe vytvořil titul císaře a pojmenoval se Čchin Š-chuang-ti, tedy První císař. Zřízení císařství se od vlády Prvního císaře udrželo až do počátku 20. století. Celých 2000 let čínské historie se periodicky dělí na dynastická období. Nikde jinde ve světě nevládly císařské dynastie tak rozlehlé říši a neměly takový monopol ústřední moci jako v Číně.
Za jednu z nejvýznamnějších čínských dynastií je považován následující panovnický rod Chan (206 př. n.l. – 201 n.l.). V této době došlo k rozšíření čínské říše zhruba do dnešních hranic. Čína čile komunikovala s jinými zeměmi (Střední Asií a Západem), bohatla na exportu zlata a hedvábí, které se uskutečňovalo po Hedvábné stezce – obchodní cestě vedoucí z hlavního města Čchang-anu (dnešní Si-an ve středočínské provincii Šan-si) do Kašgaru na jihu Východního Turkestánu, a dále do Střední Asie a do Říma. Státní ideologií se stal konfucianismus, který si svou roli s menšími obměnami udržel až do počátku 20. století. Kolem prvního století n.l. se Čína seznámila také z buddhismem, dnes jedním ze tří hlavních náboženství v zemi. Za vrcholná období, kdy Čína bezkonkurenčně předběhla celý svět, jsou považována období vlád dynastií Tchang (618 – 907) a Sung (960 – 1279). Dynastie Tchang se proslavila kromě válečných úspěchů také hospodářským a kulturním rozkvětem. Hlavní město Čchang-an se stalo kosmopolitním centrem euroasijského kontinentu. Sjížděli se sem obchodníci z Japonska, Vietnamu, Persie, a po stále rušnější Hedvábné stezce také ze Západní Asie. Poezie tchangských básníků v čele se slavným Li Poem se stala vzorem čínského básnictví příštích staletí. Rozšířil se buddhismus – především díky cestám buddhistického mnicha Süan-canga, jehož putování bylo námětem románu Cesta na Západ, kde vystupuje slavný čínský hrdina Opičí král.
Také následující období vlády Sungů (970 – 1279) bylo dobou nesmírného tvůrčího rozmachu, objevů nových technologií a převratných objevů. Na svět tu přišel knihtisk, a tak se Čína stala první společností s tištěnými knihami. Bouřlivý technický rozmach se projevil i při stavbě lodí a rozvoji námořní navigace. Dařilo se zámořskému obchodu s Japonskem, jižní a jihovýchodní Asií, Indií, Arábií. Sungskou říši navštívil populární italský obchodník a cestovatel Marco Polo. Pod náporem vojenských nájezdů došlo k masové migraci obyvatelstva z původního centra čínské říše na středním a dolním toku Žluté řeky na jih – do oblasti dolního toku Jang-c´ a na jih od ní. Dodnes zde žijí dvě třetiny obyvatelstva východní Číny. Díky vysoké životní úrovni činil počet obyvatel v 11. století na zhruba 140 milionů, nejméně dvojnásobek z doby Chan a Tchang.
Ve 13. století byla Čína hluboce pokořena, když se slabá sungská armáda neubránila četným nájezdům mongolské armády chána Čingise, a poprvé v dlouhé historii se tak usadil na čínský trůn cizí císař. Mongolové založili císařskou dynastii Jüan. Rovněž poprvé v historii se stal hlavním městem Peking a zůstal jím s kratšími pauzami dodnes. Následující dynastie Ming byla opět obdobím stability a znovu docházelo k velkému rozvoji vzdělanosti, filozofie, literatury a umění. Z doby Ming pochází většina dnešní Dlouhé čínské zdi, a také sídlo čínských císařů, dnes známé jako Zakázané město.
Od konce 15. století se však Čína začala z iniciativy konfuciánských vládních úředníků, kteří tradičně pociťovali odpor k obchodu a cestám do zahraničí, uzavírat do izolace. Tento moment je historiky považován za rozhodující pro budoucí zaostávání císařství. Na úsvitu éry mořeplavectví za Mingů měla Čína relativně velký náskok před celým světem, ale nevyužila jej. Přestože v pozdně mingském období mezinárodní obchod znovu částečně ožil, následující dynastie Čching se opět vrátila k izolacionistické politice. Nástup Čchingů na císařský trůn v roce 1644 byl pro Číňany velmi potupný, neboť se znovu jednalo o cizí – mandžuskou dynastii.
Ačkoli nebyla Čína nikdy kolonií žádného státu, kolonizační aktivity Západu se jí v 19. století bolestně dotkly. Z Číny se v té době vyvážel do Velké Británie čaj, hedvábí a porcelán, Britové na oplátku přiváželi stříbro, vlněné tkaniny, a nakonec opium z Indie. Západní obchodníci ale nebyli spokojeni s obchodními podmínkami, a tak k císařskému dvoru byly vysílány diplomatické mise s požadavky otevření několika přístavů a dalších výhod. Čchingové však mise odmítali přijímat. Výsledkem byly Opiové války v letech 1839 až 1860, které donutily Čínu přijmout velmi nevýhodné podmínky: otevření všech čínských přístavů západním obchodníkům, postoupení Hongkongu Británii a povinný nákup obrovského množství indického opia.
Opiové války, rostoucí vliv cizinců v Číně a celková nespokojenost obyvatelstva se slábnoucí dynastií Čching nakonec v roce 1911 vedly k sesazení čchingské dynastie a k založení Čínské republiky. Jejím prezidentem se na velmi krátkou dobu stal vůdce revoluce Sunjatsen (Sun Čung-šan), dnes Číňany na celém světě považovaný za Otce národa. V Číně patrně neexistuje město, které by nemělo Sunjatsenovu ulici (Čung-šan lu).
První polovina 20. století byla poznamenána mnoha válkami – zprvu drobnými bojůvkami mezi jednotlivými regionálními válečnými lordy, pak válkou s fašistickým Japonskem (1931 – 1945), a konečně občanskou válkou (1927 – 1949) mezi dvěma silnými stranami – vládnoucí Národní stranou Kuomintang v čele s Čankajškem a Komunistickou stranou v čele s Mao Ce-tungem. Po drtivé porážce Kuomintangu vyhlásil 1. října 1949 Mao Ce-tung z tribuny před bránou Nebeského klidu v Pekingu Čínskou lidovou republiku. V následujících třiceti letech země prošla obdobím ekonomických a politických experimentů.
Od roku 1977 se pod vedením Teng Siao-pchinga začala země hospodářsky i sociálně zotavovat. Nastoupila cestu „čtyř modernizací“ – průmyslu, zemědělství, vědy a techniky a obrany.
Další informace o Čině naleznet zde: http://www.sopka.cz
Text PETRA ČERVENÁ