Odjíždím z Tomaru na sever a cesta mě vede přes zvlněné kopce s vinicemi a sady blahovičníků. Po několika desítkách kilometrů se přede mnou objevuje město, které kdysi bývalo srdcem Portugalska – Coimbra.
Coimbra leží na břehu řeky Mondego, která ji obtéká jako tichý svědek historie. Město voní jako kniha, kterou se právě chystám otevřít. Jakmile vstoupím do jeho starých uliček, mám pocit, že jsem překročil práh staletí. Kamenná schodiště a úzké uličky lemované bílými domy s okenicemi se vinou vzhůru až k univerzitě, která je jedním z nejstarších center vzdělanosti v Evropě. Byla založena v roce 1290, takže již více než 700 let se tu mísí učenost s mladistvou vírou v ideály, starobylé tradice se smíchem studentů a přísností profesorů. Není to pouhé město, ale také paměť národa, který se právě zde učil myslet a posouvat hranice poznání pro budoucí generace. Proto si Coimbra vysloužila přezdívku Lusa Atenas, Lusitánské Athény. Narodili se zde králové, významní učenci, vědci a básníci, jejichž poezie a ušlechtilé myšlenky formovaly portugalskou koloniální říši.
Uličkami Coimbry kráčeli milenci – král Pedro a Inês de Castro, první portugalský král Afonso Henriques, básníci Luís de Camões a Almeida Garrett i diktátor António Salazar. Mou nejoblíbenější postavou spojenou s Coimbrou je však Zeca Afonso, trubadúr karafiátové revoluce, který kdysi bydlel v domě hned vedle románské katedrály Sé Velha z 12. stol. Právě on složil píseň Grandola Vila Morena, která se stala symbolem konce více než čtyřicetiletého tvrdého Salazarova režimu.
Rád chodím po stopách velkých osobností. Studovat jejich příběhy znamená učit se, jak se chovali v neklidných dobách, a přemýšlet, co si z jejich odkazu mohu vzít pro dnešek. V městě studentů je proto mým nejvěrnějším společníkem svoboda mysli. Když procházím kolem pevnostní katedrály Sé Velha s jejím cimbuřím a popraskanými zdmi, nevnímám to jako znamení úpadku, ale jako důkaz přežití. Jako by mi zdi šeptaly, že čas je jen další for…
Úplné znění článku naleznete zde