Metropole alsaských vín oplývá historickými památkami a líbivou architekturou. Ve městě se zachovala celá řada starobylých kostelů i podstatná část historického centra. Colmar je dnes díky tomu nádhernou ukázkou pozdně středověkého alsaského města. Gotická architektura a kanály lemované nesčetným množstvím pestrobarevných hrázděných domů zde vytvářejí unikátní atmosféru.
Historie Colmaru sahá do dob Karla Velikého, kdy se postupně rozrostl ve významné opevněné město. Od 13. stol. se tam začaly usazovat řeholní řády, v roce 1354 získal Colmar status svobodného císařského města Svaté říše římské, po vestfálském míru patřil až do roku 1870 k Francii. Následovalo až do konce 1. sv. války německé období, pak složitý proces opětovného začleňování do Francie, přerušený znovu válečnou německou etapou (1940–1945), a nakonec návrat k Francii po skončení 2. sv. války.
Ve středověku a v renesanci tu bylo jedním z nejdůležitějších hospodářských odvětví vinařství. Colmarská vína byla proslulá. Obchod s vínem, které se zde plnilo do sudů a nakládalo v říčním přístavu Ladhof k přepravě po Rýnu, byl po dlouhou dobu hlavním zdrojem prosperity města.
Kulturním symbolem města je Musée Unterlinden. Muzeum umístěné v někdejším dominikánském klášteře z 13. stol., budově bývalých městských lázní z roku 1906 a v novostavbě z roku 2015 vystavuje sbírku především sakrálního výtvarného umění od středověku po současnost. Jeho nejcennějším exponátem je pozdně gotický až raně renesanční křídlový oltář z let 1512–1516 zvaný Isenheimský, který kombinuje obrazy (Matthias Grünewald) s polychromovanými dřevěnými sochami (Niklaus von Hagenau) a vyniká dokonalým zachycením výrazu a pohybu jednotlivých postav. V muzeu jsou dále vystavena také díla Dürera, Moneta nebo Picassa.
Nedaleko muzea stojí gotický kostel sv. Martina z 13.–14. stol., pro svou velikost často označovaný jako katedrála, ač v Colmaru biskupství nikdy nebylo. Nápadná renesanční helmice korunující zvonici byla doplněna po požáru krovu v roce 1572. Architektonickou zvláštností jsou masivní opěrné pilíře v západním průčelí, kvůli nimž dostává hlavní průčelí poněkud těžkopádný vzhled, který kontrastuje se vzdušností a lehkostí chóru s vysokými okny. Z několika dochovaných cenných gotických vitráží je zajímavá hlava Krista bez vousů ze 13. stol. Pro tento kostel také vznikl v roce 1473 oltářní obraz Madona v Růžové zahradě, nejslavnější dílo colmarského malíře Martina Schongauera, jež zachycuje Pannu Marii s Ježíškem sedící v zahradě s růžovými keři, ptáky a dvojicí andělů, kteří nesou Mariinu korunu. Obraz byl původně ještě větší (asi 250 × 165 cm), ale později byl z neznámých důvodů na všech stranách ořezán na dnešní rozměr (200 × 114,5 cm). V roce 1972 byl obraz z kostela sv. Martina ukraden. O rok později se našel, ale nevrátil se na své původní místo, nýbrž je vystaven v nedalekém kostele bývalého dominikánského kláštera, další nádherné gotické stavbě.
Na náměstí před katedrálou stojí několik hezkých historických budov. Jednou z nich je Adolfův dům (maison Adolph), jeden z nejstarších domů ve městě postavený v roce 1350. V prvním a druhém patře se dochovala gotická okna s lomenými oblouky z konce 14. stol., třetí patro a hrázděný štít byly dostavěny v 16. stol. Neméně okouzlující je také sousední bývalý dům městské gardy (Corps de Garde) s nádhernou renesanční lodžií v patře. Hlavní portál zdobí kladí nesené toskánskými sloupy na podstavcích se lvími hlavami, fronton tvoří proplétající se voluty rámující medailon s bustou. Dalším klenotem v historickém městě je stavba z roku 1609 ve stylu německé pozdní renesance s pozoruhodným třípodlažním arkýřem, na kterém je celkem 106 maskaronů, podle nichž dostala jméno dům Hlav (maison des Têtes). Vysoce zdobný štít domu završuje socha vinaře z roku 1902, jejímž autorem je významný místní rodák Frédéric Auguste Bartholdi, jeden z nejznámějších francouzských sochařů 19. stol. a autor slavné newyorské sochy Svobody. Větší nebo menší sochy Svobody jsou roztroušeny po celém městě. V Bartholdiho rodném domě je dnes muzeum. Dům Hlav patří od konce 19. stol. burzovní společnosti colmarských vín (La Bourse aux vins de Colmar).
Sedmdesátitisícovým Colmarem protéká řeka Lauch, která ho přes Ill spojuje s Rýnem. Nejbarevnější částí starého města je na jeho jižním okraji malebná čtvrť Malé Benátky (La Petite Venise), kde se podél Lauchu rozkládá spleť úzkých uliček s typickými alsaskými hrázděnými a polohrázděnými domy s vysokými sedlovými střechami. Na mnohých najdeme domovní znamení řeky nebo malované vývěsní štíty hostinců, řeznictví a pekařství. Přímo u řeky bývaly kdysi dílny koželuhů, žili tam také rybáři, prodávající své úlovky přímo z přízemních oken svých domů, a lodníci. Procházka touto čtvrtí je výletem do starých časů.
K nejvýznamnějším stavbám tu patří gotický Koïfhus (obchodní dům) neboli Ancienne Douane (stará celnice) z roku 1480, později renesančně rozšířený, jedna z nejstarších veřejných budov ve městě. Zatímco se v přízemí vybíraly daně z dováženého i vyváženého zboží, v patře zasedali poslanci Décapole, aliance deseti říšských měst Svaté říše římské, kterou vytvořil v roce 1354 císař Karel IV. Za rohem v rue des Marchands stojí Pfisterův dům (maison Pfister) s dřevěným arkýřem. Dům považovaný za jeden z nejkrásnějších v Colmaru nechal postavit v roce 1537 kloboučník Ludwig Scherer z Besançonu, který zbohatl na těžbě stříbra ve Vogézách. Své dnešní jméno dostal podle obchodnické rodiny, jež ho vlastnila v 19. stol. Navzdory některým středověkým prvkům jde o první renesanční stavbu v Colmaru. Dům s dvoupatrovým nárožním arkýřem, dřevenými galeriemi, osmibokou věží, vyřezávanými reliéfy a malbami na fasádě, které představují biblické a světské výjevy, se stal jedním ze symbolů starého Colmaru.
Poté co byla v Colmaru v roce 1893 zřízena burza vín, si ve městě zřídily své sídlo všechny významné vinařské instituce a spolky. Colmar se tak stal metropolí alsaských vín. V roce 1948 se zde také zrodil slavný alsaský vinařský veletrh, který každoročně přiláká kolem 300 000 návštěvníků. Působivé stavební dědictví, proslulá alsaská vína a slavnosti jdou ruku v ruce a zajišťují turistickou přitažlivost města a jeho okolí.
Další články z vydání o Alsasku a Lotrinsku zde