Sylvaine, postarší upravená dáma se slunečními brýlemi, stála u pokladny v knihkupectví Shakespeare & Co. v Latinské čtvrti a stýskala si prodavačce, že ten úžasný obchůdek s masem, který na rohu Rue de la Bucherie stával, tu už není. Když jsme pak spolu seděly v parku, vyprávěla, že ji do Latinské čtvrti přivedly knihy velkých klasiků. Hltala je jedním dechem ve starém domě v Tunisu, kde jako malá žila se svými rodiči. Paříž znala jen z osahaných stránek Notre-Dame de Paris a Balzakových románů. Jejím nejoblíbenějším byl prý "La rue de chat qui p?che", "Ulice kočky, která chytá ryby". Za horkých dnů ve svém severoafrickém domově si tuto uličku v blízkosti Seiny představovala. A ona skutečně existuje, i když ji lze lehce přehlédnout. Žádné obchůdky, poutače, architektonické zajímavosti. Jen úzký průchod mezi šedými zdmi domů. Malá ulička získala své neobvyklé jméno na počest jedné kočky, která se tudy ráda procházela a v zubech si pokaždé nesla čerstvě ulovenou rybu ze Seiny. "Je tak bezvýznamná a bezbarvá", usmívá se Sylvaine. Když si splnila svůj dětský sen a v 50. letech se do Paříže přistěhovala, byla šedá i Latinská čtvrť. Přesto jí jednou provždy učarovala. "Nemohla bych žít nikde, kde bych ze svého domu neviděla Notre-Dame."
"A co na druhé straně řeky?" Představě, že by bydlela na pravém břehu, se jen zasměje. Nikdy by si nezvykla. Lidé z Rive Droite jsou jiní. Jinak se oblékají. Zatímco v Latinské čtvrti převládá černá a vše je elegantní, umírněné a vkusné, na druhé straně ženy rády ukazují okázalé modely a drahé šperky.
„Tady u Seiny leží pravá Paříž. A Quartier Latin je její mozek.“ Má pravdu. Už po staletí je Latinská čtvrť centrem kultury a vzdělanosti, přitahujícím vědce, básníky a spisovatele. Quartier Latin je čtvrtí knih.
Koncem 1. stol. n. l. tu Římané postavili amfiteátr, Ar?ne de Lut?ce. Bylo to spíše místo zápasů, kde se utkávali nebojácní gladiátoři s krvežíznivou zvěří, ale sloužil zřejmě i divadelním představením. Kruhové hlediště mohlo pojmout několik tisíc lidí, mluví se dokonce o 17 tisících. Když byla koncem 3. století stavba poprvé zničena, její kamenné kvádry poté posloužily k výstavbě městských hradeb. Dnes je částečně rekonstruována a její zdi se staly nedílnou součástí okolních domů. V místě, kde se proháněli římští gladiátoři, mohou malí kluci předvádět své fotbalové umění, a ti dříve narození měřit své síly v oblíbené hře s kovovými koulemi, petanque.
Skutečný rozkvět věd přichází v pol. 13. století. Roku 1253 byla založena nejslavnější francouzská univerzita, Sorbonna. Původně měla poskytovat vzdělání a zázemí chudým bohoslužebníkům, brzy se však značně rozrostla. Tón Latinské čtvrti od těch dob udávají studenti. V 18. století jich zde bylo na 14 000, dnes téměř pětkrát více. Když opustíte drobné, barvité uličky blízko Seiny, jako Rue de la Huchette, Rue de la Harpe či Rue Saint-Severine, kde kdysi studenti tak rádi vysedávali v levných bistrech a kavárnách a kde je i dnes příjemně, i když o poznání dráže, budete pomalu stoupat kolem francouzské Mekky vědění až k Panteonu.
Sorbonnu, která od středověku několikrát změnila svou tvář, dnes tvoří komplex mohutných strohých budov, jež nenechávají nikoho na pochybách, že je váženým místem a solidním základem nejen francouzského vědění. Jejími sály prošli význační učenci, vyučoval zde například Tomáš Akvinský. Dodnes si udržuje výsadní postavení v celosvětovém měřítku. Pro nás je zajímavé, že rektorem univerzity byl roku 1355 Vojtěch Janků z Ježova, Husův předchůdce. Studovali tu také mnozí čeští a slovenští žáci. Sorbonna si nemůže stěžovat na špatnou společnost. V blízkosti právnické fakulty po pravé straně stojí reprezentativní budova radnice pátého arrondissment, po levé straně kostel Saint Etienne-du Mont a naproti Lyceum Jindřicha IV. Uprostřed vší té kamenné masy pak spočívá Panteon, kde jsou pochovány tak slavné osobnosti jako Voltaire, Rousseau, Victor Hugo či Emil Zola.
Na konci ulice d´Ulm stojí jiný stánek zasvěcený vědám – Ecole Normale Supérieure (ENS). Byla založena roku 1794 revolučním Konventem a téměř každý, kdo po druhé světové válce ve francouzské společnosti něco znamenal, prošel jejími branami. Nicolas má těkavý pohled a trochu nejistý hlas. Dokázal však projít nejnáročnějším sítem v zemi a dostat se mezi asi 200 vyvolených. Další čtyři roky si nemusí dělat starosti s financemi a v životě může počítat se skvělými pracovními příležitostmi. ENS jej "zaměstnala" jako studenta. Tato elitní škola neposkytuje žádné akademické tituly, umožňuje však studentům spolupracovat s nejvyhlášenějšími odborníky, navázat kontakty a pracovní zkušenosti. Na její absolventy čekají nejlepší místa ve vědě a administrativě.
Latinská čtvrť patří vědění. Ani při letmém pohledu na mapu nelze přehlédnout všechny ty vzdělávací instituty, muzea a kulturní střediska, botanickou zahradu nevyjímaje. Jsou tu soustředěny znalosti mnoha věků a oborů, zaznívají tu a vyučují se jazyky celého světa. Pařížané či zapřísahlí „quartierlatinisté“ se zde mísí s cizinci, kteří tu na čas zakotvili nebo natrvalo zakořenili a sami dotvářejí zdejší genius loci.
Místem, jež v sobě toto vše spojuje, je malé knihkupectví na Rue de la Bucherie. Vstoupila jsem dovnitř a prošla úzkým prostorem mezi regály, ve kterých se tísnily stovky nových i starých knih, mnohé v angličtině. Zeptala jsem se drobné mladé blondýnky, jestli je možné mluvit s panem Georgem Whitmanem. Byla to dcera již letitého knihkupce a majitele proslaveného knihkupectví Shakespeare and Co. "Běžte po schodech nahoru a doprava, určitě je v pracovně." Oddechla jsem si, protože jsem si vůbec nebyla jista, jestli starý pán ještě žije.
V pracovně s tím nejkrásnějším výhledem na město, na Seinu a Notre-Dame, se téměř ztrácel mezi haldami knih a papírů. Přivítal mě s otevřenou náručí, ačkoliv mě viděl poprvé v životě. Rychle urovnal pár věcí na stole a hned se ptal, jestli jsem spisovatelka nebo básnířka a jestli nepotřebuji nocleh. Nebyla bych první ani poslední. Jeho domem prošly stovky lidí, známí i neznámí literáti, mladí lidé milující knížky, kteří tu našli útočiště třeba i na několik měsíců. Balada za postel. George Whitman, původem Američan, patří k Latinské čtvrti tak jako Eiffelovka k Paříži. Rád s nadsázkou tvrdí, že je potomkem slavného básníka, a občas zavzpomíná na doby, kdy měl toulavé boty a nebyl schopen se usadit. V 50. letech definitivně zakotvil na břehu Seiny, ve starém domě na Rue de la Bucherie. Na bucherie, masný krámek s malým komínem, který z ulice zmizel, už Sylvaine jenom nostalgicky vzpomíná.
Další informace o Francii naleznet zde: http://www.sopka.cz