Obrovský Duhový had, jehož burácivý řev se někdy ozýval z oblohy a také z jezer, naháněl domorodcům odnepaměti hrůzu. Byl pro ně symbolem vodního živlu a zjevoval se občas po bouřích a lijácích, kdy se velkým obloukem skláněl z oblohy, aby se napil čerstvé dešťové vody.
Původní obyvatelé Austrálie, kteří pronikli až do samého srdce kontinentu, tam mimo jiné pozoruhodnosti objevili i hnízdo Duhového hada – veliká červená zkamenělá vejce. Pouze z jednoho (nikdo však neví z kterého) se jednou narodí nový Duhový had, až ten současný zemře. Stejně jako jiné pozoruhodné přírodní útvary i tato vejce Duhového hada se stala posvátným a uctívaným místem Austrálců.
Když do středu kontinentu mnohem později pronikli přesídlenci z Evropy, předkové dnešních Australanů, také zůstali v úžasu stát před gigantickými žulovými koulemi, z nichž mnohé byly velké i jako dům. Některé balancovaly jedna na druhé, jiné ležely jako viklany na zvětralé žulové plošině nebo se kupily na sebe v obrovských haldách. I pro Evropana byly tyto kulovité balvany přírodním zázrakem, ale jejich náboženské představy byly jiné než Aboriginů, a proto přiřkli gigantické koule ďáblovi – jako mnoho jiných zvláštních přírodních úvarů. A tak se dnes tato světoznámá lokalita nazývá Devil‘s Marbles, Ďáblovy kuličky – míněny jsou hliněné kuličky, které kdysi kluci crnkávali do důlků. Dnes je patrně tato dětská hra zcela zapomenuta.
Státem chráněná lokalita Devil‘s Marbles Scenic Reserve leží na ploše asi 1800 ha, 104 km na jih od města Tennant Creek. Rozkládá se po obou stranách dálnice Stuart Highway a je oblíbenou zastávkou všech turistů, kteří projíždějí mezi Alice Springs a Darwinem.
Žulová plošina o rozloze mnoha set kilometrů čtverečních se táhne až za město Tennant Creek. A tady, rovněž při dálnici, je další rozpadající se žulový výchoz nazývaný Devil‘s Pebbles, Ďáblovy oblázky, protože zaoblené kvádry jsou spíš ploché. Shluky těchto čočkovitých „pebbles“ jsou menší a nevyskytují se mezi nimi tak nápadné viklany a unikátní seskupení jako v jižnějších „marbles“.
Tyhle žulové variace nemohou nechat žádného člověka lhostejným. Rozbíháme se mezi koule, přelézáme je, hledáme a nalézáme stále nové pozoruhodné tvary. Vedle kulovitých exemplářů tady leží i obrovité „salámy“ občas vejpůl puklé rozpalujícím žárem slunce. Jsou tu i všelijaké šišky i bochníky naskládané na sebe a dozlatova vypečené v pouštní výhni. Kusy žul dosud srostlé s podložní plošinou jsou jako přílby určené pro armádu Goliášů. Je to prostě fantastické a co chvíli někdo volá – fakt to musíte vidět, pojďte sem!
Čím jsou ty žulové tvary úžasnější, tím naléhavější je otázka – jak proboha mohlo vůbec něco takového vzniknout?
Kapka geologie
Velice stručně lze říci, že původ koulí je spjatý s nejbouřlivějším obdobím vzniku MacDonnellova pohoří a žulového základu centrální Austrálie. Jejich základní tvar byl zakódován v puklinatosti žul. Závěrečné dílo dokončilo zvětrávání, eroze a specifické pouštní klima.
Každé vrásnění, i to nejstarobylejší, má zhruba standardní průběh. Při stlačování mohutných vrstev sedimentů, které se zvedají do horských výšek, dochází hluboko v podzemí k obrovským tlakům a teplotám – tak velkým, že se hnětená hmota zvolna taví a je velmi tvárná. Současně dochází k mohutnému podpovrchovému vulkanismu, který přináší horninovou taveninu, která pozvolna tuhne, a tak vznikají žuly – čili granity. Žulová tělesa mají obvykle bochníkovitý tvar s mnoha výběžky k povrchu. Každá chladnoucí hmota se však smršťuje a puká jako starý chléb. I žulové těleso prostupuje pavučina trhlinek, a to dvou základních směrů. Jedny se jako paprsky rozbíhají od středu k okrajům, druhé kopírují oblý povrch tělesa jako slupky cibule.
Mladé hory skrývají své žulové srdce hluboko ve svém nitru. MacDonnellovo pohoří, které se zrodilo v neskutečně dávné době skoro přede dvěma miliardami let a dosahovalo himálajských dimenzí, mělo své tvrdé žulové srdce zvlášť velké. Ale už počátkem prvohor se dostalo na povrch, když všechny měkké zvrásněné sedimenty a přeměněné horniny, co ležely nad ním, byly odneseny. Od té doby, za 500 milionů let, je jakoby překrojeno v půli a leží před námi v podobě žulové plošiny o rozloze mnoha set kilometrů čtverečních. Tvrdou žulu zrazují „na vzduchu“ její vlásečnicové puklinky, které se působením vody a mrazu a celkovým zvětráváním horniny rozšiřují až zcela od sebe oddělí jednotlivé žulové kvádry. Ostré hrany jim ohladí další zvětrávání, eroze a své vykoná i horké pouštní klima.
Když to řekneme hodně obecně, Devil‘s Marbles představují poslední fázi rozpadu žulových kvádrů před tím, než se i tato lokalita stane žulovou plošinou.
Když se člověk ocitne v této neskutečné krajině obrovitých koulí a válců, horkých a rudozlatých, jakoby právě vytažených z pece, je ochoten věřit na zázraky. Spíš připustí, že něco tak snového mohl stvořit bájný Duhový had nebo křesťanský Ďábel, protože odborné vysvětlení je příliš složité a ostatně také plné báchorek o dávných, pradávných časech.