Uvědomujeme si, že tento „skákající“ oheň se dokáže šířit rychlostí až 70 kilometrů za hodinu a že ohnivou plazmu vítr snadno přenese přes přirozené i umělé překážky jako jsou řeky nebo silnice a pak před clonou plamenů nebude úniku. Zaskočeni nenadálou situací, obhlížíme liduprázdné okolí dalekohledem a snažíme se zjistit, kudy dál vede naše silnice. Naštěstí se zdá, že jí můžeme projet bez rizika. Oheň, voda, země, vzduch. Čtyři základní živly světa. Elementy života. Mohlo by se ale zdát, že to zní trochu divně. Voda, země a vzduch jsou pro život skutečně nepostradatelné. Ale co oheň? Představa všeničícího horkého dechu ohně je jen těžko slučitelná s něčím pro přírodu prospěšným. Přesto je však oheň přirozeným ekologickým činitelem, stejně tak jako voda nebo vítr. Stal se nedílnou součástí vývoje krajiny a rostliny i živočichové se s ním naučily žít. V mnoha oblastech světa jsou občasné požáry dokonce zcela nezbytné pro udržení stability přírodních ekosystémů.
Projíždíme-li australskou krajinou, záhy si uvědomíme, že oheň je zde téměř všudypřítomný, stejně tak jako sucho. Samotná Austrálie je příkladem krajiny, kterou formovaly pravidelné požáry po dlouhá tisíciletí a organismy se tomuto fenoménu náležitě přizpůsobily. Oheň se pro tyto oblasti stal natolik důležitým faktorem, že by jeho úplné odstranění z přírody vedlo ke skutečné katastrofě a k vymizení spousty rostlinných i živočišných druhů.

Monotónnost nebo pestrost?
Na každém území probíhá neustálý, postupný a přirozený vývoj rostlinných a živočišných společenstev, který směřuje k určitému konečnému stádiu. Jeho závěrečná podoba pak odpovídá klimatickým podmínkám, například ve střední Evropě je tímto konečným stádiem listnatý nebo smíšený les. Kdyby se vegetace Austrálie vyvíjela bez jakýchkoliv vnějších zásahů, rostl by na většině území suchý opadavý les nebo nízká křovinatá buš, jejímž základem by byly především eukalypty a akácie. Tento typ jednotvárné vegetace by pokrýval obrovské rozlohy a počet rostlinných i živočišných druhů by byl značně omezený. Pokud je ale tento vývoj vedoucí k druhově chudé lesnaté buši neustále narušován nějakými vnějšími zásahy, monotónní krajina se nemůže nikdy vyvinout. Zůstává pestrá mozaika různých prostředí v různém stádiu vývoje, na které jsou specializovány odlišné druhy organizmů. Oním „vnějším zásahem“ mohou být například velká stáda divokých kopytníků, někdy i v rozumném množství se pasoucí stáda ovcí či skotu. V Evropě přispěl k vytvoření mozaikovitosti krajiny i člověk-zemědělec, který jednolitou strukturu lesa narušoval jeho kácením a žďářením. Obdobnou funkci zastává v Austrálii již odnepaměti oheň. Požárový vývoj krajiny je příčinou neustále se opakujícího koloběhu, který podmiňuje rozrůzněnost a pestrost životních forem a přispívá tak nepřímo i ke vzniku mnoha nových druhů.
V Austrálii nenajdeme mnoho míst, která by nebyla poznamenána pravidelně se opakujícími požáry. Před ohněm zůstaly uchráněny jen dva typy krajiny – tropický deštný les na severu, kde je přece jen příliš vlhko, a pouště v centrální části kontinentu, kde jsou drobné keříčky sporadické vegetace navzájem natolik vzdálené, že mezi nimi oheň nemůže přeskočit. Frekvenci a období vzniku požárů podmiňuje v každé krajině především suché a teplé klima, ale také typ převládající vegetace, ať již lesní, křovinaté či travnaté. Například v lesích pabuků jižních (Nothofagus) vzplanou požáry jen velmi zřídka. V akáciové buši dochází k zimním ohňům přibližně jednou za 50 let. Zato obyvatelé stepních plání s převahou trav rodu Gymnoschoenus se musí obávat letních požárů, a to každých 12 – 20 let.
Rostliny se ohni přizpůsobily hned několika způsoby. Některé regenerují z podzemních částí, které hluboko pod zemí přečkají všeničící žár podobně jako mnozí živočichové. Další poměrně úspěšná obranná strategie se vyvinula v lesích, kde mají stromy vysoký kmen s odolnou, nehořlavou kůrou a s větvemi vysoko nad zemí, kam plameny nedosáhnou. Tato taktika je však značně nejistá, protože při velkých požárech se oheň dostane i do korun stromů. Navíc v některých případech mohou odlupující se pláty kůry blahovičníků působit jako hořlavý knot, po kterém i malý přízemní oheň vyběhne snadno do vrchních pater lesa. Mnohé rostliny proto spoléhají spíše na svá semena. Ta přečkají oheň snadněji než samotná mateřská rostlina. U některých druhů je dokonce oheň a především pak žár doutnajícího spáleniště zcela nezbytným předpokladem k tomu, aby vůbec došlo k uvolnění semen z pevně uzavřených plodů a k jejich následnému klíčení. Tak je tomu například u stromů a keřů rodu Banksia a Hacklea, ale i u některých blahovičníků (například Eucalyptus diversicolor a E. regnaus). Další možností jak se vyrovnat s požáry je schopnost rostlin i živočichů rychle osidlovat nová území, a to i značně vzdálená. Ani ten největší a nejničivější oheň nespálí nikdy vše, a oblasti, které zůstaly uchráněny, se stávají pro mnoho organismů zprvu útočištěm a později základnou a zdrojem semen či nových potomků pro znovuosídlení okolních spálenišť.
K nejhořlavějším stromům patří blahovičníky a další australské rostliny, které obsahují ve svém dřevě a listech velké množství silic. Legendární Blue Mts. byly například pojmenovány podle lehounkého namodralého oparu silic, který se stále vznáší nad rozsáhlými eukalyptovými lesy. Většina těchto silic a etherických olejů je značně hořlavá, a navíc dokonale impregnuje dřevo i listí. Proto opadanka v těchto lesích jen velmi pomalu podléhá biologickému rozkladu. Na zemi se hromadí obrovské množství vysoce hořlavého materiálu, který je po většinu roku zcela vyschlý. Australské klima se navíc vyznačuje značně nerovnoměrným rozložením srážek, kdy po vydatných deštích následuje vždy dlouhé období sucha. Lepší podmínky pro vzplanutí požárů si lze jen ztěží představit. Oheň se může vznítit samovolně, nebo od blesku. Po dlouhou dobu však požáry zakládali i původní obyvatelé Austrálie a v současnosti jim v tom nechtěně pomáhají i bílí osadníci.
Pravidelné, menší požáry napomáhají obnově krajiny, podílejí se na rychlejší recyklaci živin, zabraňují větší akumulaci hořlavého materiálu, a tím brání vzniku velkých apokalyptických požárů. Obrovské požáry, kdy na několika místech najednou hoří tisíce hektarů lesa a buše se nedají ničím zastavit ani uhasit. O jejich katastrofických následcích se můžeme občas dozvědět i u nás, když v televizních novinách sledujeme drama lidí z australských měst, ke kterým se taková ohnivá clona přibližuje.
Australané se proto snaží snížit riziko velkých požárů na minimum. Existují stálé požární hlídky, a to jak na zemi, tak i ve vzduchu. Obyvatelé jsou průběžně informováni o aktuálním riziku vzniku požárů, mnohde jsou vybudovány protipožární koridory. Ty tvoří většinou silnice, které mají na obou stranách asi 6 – 10 metrů široký pás, kde je odstraněna veškerá vegetace.
Oheň v přírodě, který je na první pohled devastujícím a ničivým živlem, je zároveň i přirozeným tvořivým činitelem, který prokazuje australské krajině neocenitelnou službu, když zvyšuje druhovou rozrůzněnost rostlin i živočichů a vytváří pestrou mozaiku různých biotopů.

Jan Votýpka, jr.