Podél severozápadního pobřeží Skotska se táhne řetěz atraktivních ostrovů Vnitřních Hebrid. Jsou mezi nimi ostrovy velké a obydlené jako je Skye a Mull, ale i ostrůvky malé, ba i pouhá skaliska, k nimž patří i rozervaný ostrůvek Staffa, který je bezpochyby jedním z nejpozoruhodnějších přírodních útvarů Skotska. A také nejnavštěvovanějším. Nejen současnými turisty, ale i mnoha umělci a významnými osobnostmi minulých staletí. Staffa je geologickou vzpomínkou na jedno z nejdramatičtějších období Evropy, je opředena lidovými bájemi o obrech, je stálou inspirací umělců i otevřenou učebnicí přírodovědců.
Zrod ostrůvku spadá do geologické minulosti asi před 60 miliony let, kdy se mezi Evropou a Severní Amerikou začal otevírat nový Atlantský oceán. Z obrovské pukliny v zemské kůře (riftu) se řinuly čedičové lávové proudy mocné až několik set metrů, které zvolna tuhly a po čase je překrývaly nové ohnivé řeky. Sopečná zóna se táhla od Skotska přes Severní záliv až do Irska, kde dnes do moře vybíhá pověstný Obrův chodník (Giant’s Causeway) složený z tisíců čedičových sloupů. A stejné šesti i víceboké čedičové sloupy jsou i na ostrůvku Staffa, vzdáleném od Irska kolem 120 kilometrů. Tady vlastně onen slavný irský Obrův chodník končí. Ovšem zbytky lávových příkrovů lze vidět i na Mullu, kde je zachována přes 1000 m mocná sekvence vulkanických hornin a na západ od něj tvoří trosky dávné čedičové plošiny ostrůvky Ulva, Gometra a souostroví Treshnish Islands. Ale Staffa je z nich přece jen nejkrásnější. Už z dálky, od moře, lze vidět na jejích kolmých skalních stěnách dva lávové proudy spočívající na měkkých a sypkých lávových tufech. Ten spodní tvoří žebroví robustních a téměř svislých sloupů, vysokých více než dvacet metrů, a na něm leží nepravidelná vrstva sloupců mnohem menších a zcela neuspořádaných. Je jako ledabylý klobouk na pečlivě zbudovaném podstavci. Ona nápadná pravidelnost bazaltových sloupů, (které lze spatřit i v Čechách u Kamenického Šenova jako přírodní památku Varhany) je v podstatě výsledkem pomalého tuhnutí a smršťování lávového proudu. Jeho chemické složení pak ovlivňuje tlak v chladnoucí tavenině, který je rovnoměrný a kolmý k ploše ochlazování. Vychladlá láva potom puká a rozpadá se podobně, jako vznikají trhliny na vyschlém dnu rybníka. A právě ona mohutnost a vzácná přírodní symetrie tisíců čedičových sloupů odpradávna vyvolávaly v lidech představu, že tyto neobvyklé přírodní útvary musí být dílem lidí nebo alespoň bytostí lidem podobných – podle velikosti sloupců nejspíše asi obrů.
Mezi místními obyvateli koluje několik „obřích“ legend o ostrově Saffa. Podle jedné z nich ostrov stvořil obr Torquil MacLeod, který právě dokončil Giant’s Causeway v Irsku. K večeru se vracel na skotský ostrov Eigg, kde přebýval. A aby večer nezahálel, vzal si nějakou práci i domů – nejhezčí kus bazaltových sloupů, které mu zbyly z práce na mořském chodníku. Zavázal je do pytle a vydal se přes moře. Pytel se však protrhl a sloupy spadly do moře. Obr vztekle zařval, ale protože byl hladový a unavený, nechal je ležet, kde byly. A tak vznikl ostrov Staffa. Podle jiné legendy obývala ostrov obryně, kterou miloval irský obr Finn MacCool a podle jiné tady bydlel jeho sok, obr Finn Gall.
Ostrov je snadno dostupný, především v letní sezóně. Z orknejských obydlených ostrovů i z přístavů na pobřeží Skotska vyplouvají lodě najaté různými cestovními společnostmi. Pokud to malým rybářským kutrům věčně rozbouřený Atlantik dovolí, vyloďují turisty po hodinové plavbě u východního pobřeží, v zátoce částečně chráněné malým ostrůvkem Buchaille. Obvykle se počítá s více než hodinovou prohlídkou ostrova., který není velký – v nejširším místě měří kolem jednoho kilometru.
První kroky návštěvníků zpravidla směřují k útesům na jižním pobřeží, nazývaném Collonade nebo Great Face. Perfektně rovnoběžné šestiboké bazaltové sloupy skutečně připomínají geometricky dokonalé dílo lidských rukou a nikoliv pukliny vzniklé smršťováním tuhnoucího magmatu. A právě tady, uprostřed útesu, se otevírá vstup do největší ze šesti ostrovních jeskyň. Je dostupná po úzké stezce nad rozbouřeným oceánem a nazývá se Fingal s Cave, Fingalova jeskyně. Pojmenoval ji tak anglický přírodovědec J. Banks po legendárním obrovi Finn Galovi, který prý tato místa obýval. Jeskyně je 80 m dlouhá a 20 metrů vysoká. Vznikla pravděpodobně propadnutím bazaltových sloupů, spočívajících na sypkých tufech, které podlehly mořské erozi. Řvoucí mořský příboj se vrhá i do ohromné prostory jeskyně, kde duní mnohahlasou ozvěnou. Není divu, že právě zde našel v roce 1829 tehdy dvacetiletý Felix Mendelssohn – Bartholdy inspiraci pro svou Hebridskou předehru, v níž se ozývá rytmus atlantských vln, které ozvěnou rozehrávají kamenný chrám jeskyně. Předehra se mezi hudebníky nazývá Fingalova jeskyně, zatímco samotná jeskyně má od té doby přívlastek Hudební. Spisovatel Jules Verne byl jeskyní také okouzlen a nechal v ní dočasně uvěznit hrdiny svého románu Zelený paprsek Tím však výčet významných návštěvníků zdaleka nekončí. Ostrovu Staffa věnoval jednu ze svých básní Walter Scott, který sem připlul hned dvakrát, v létě roku 1810 a 1814. A nedlouho po něm, těsně před svou třetí (poslední) africkou cestou, přistál na Staffě i David Livingstone, jehož otec pocházel z nedaleké Ulvy. Staffa nadchla i malíře J. W. Turnera, který ji namaloval v dramatickém západu slunce, napůl zahalenou mlžnou tříští rozbouřeného oceánu.
Pozoruhodnosti ostrova však Fingalovou jeskyní nekončí. Kromě zajímavé flóry a všudypřítomných ovcí jsou turisty obdivovány i nedostupné útesy, které obývají kolonie mořských ptáků – terejů, papuchalků, alek, kormoránů a buřňáků.
Staffa je jedním z mnoha divů přírody a její návštěvou může být stěží kdo zklamán.