Po celém jihočeském kraji se o Jakubu Krčínovi z Jelčan vyprávělo, že je spřažen se samotným peklem. Když velký rybníkář ve svých 79 letech zemřel, přišel si prý pro něho čert. Jako trest za jeho krutost a hamižnost s ním pak oborával hráze všech rybníků, které za života postavil. Na hrázi rybníka Hrádeček u Třeboně se však čert zmýlil, protože ten nestavěl Krčín, ale Ruthart z Malešova, a tak se řetěz, kterým byl regent spoután, přetrhl. Z přetrženého článku řetězu pak vyrost prapodivný dub, jehož dolní část kmene je silně rozšířená. Dodnes roste na hrázi zaniklého rybníka a připomíná čertův omyl. Lidé mu odjakživa říkají Krčínův nebo též Čertův dub.
Na hrázi jiného bývalého rybníka, nedaleko Horutova u Třeboně, stojí další památný dub. Na zašlé tabulce je tento text z Černé knihy Rožmberské: „Léta Páně 1408-1409 scházel se pod tímto dubem Jan Žižka z Trocnova se svým bratrem Jaroslavem, několika zemany a prostými lapkami, veda drobnou záškodnickou válku proti panské jednotě najmě panu Jindřichu z Rožmberka a městu Budějovicům …“
Stejně jak Třeboňsko nemůže být bez rybníků, tak rybníky nemohou být bez hrází a hráze bez dubů. Duby zdobí hráze rybníků, cesty, zamokřené louky i břehy řek. Velebné aleje dubů letních však nejsou jen okrasou zdejší rybniční krajiny. Jejich mohutné kořeny plní nezastupitelnou roli při zpevňování hrází rybníků, kam byly vysazovány hned po jejím postavení a mnohé z nich tam rostou dodnes. Ať to je hráz Opatovického rybníka, Starého a Nového Vdovce, Velkého Tisého či Rožmberka. Stojí také podél Nové řeky a Nežárky.
Zkušení rybníkáři tvrdí, že duby patří jen na silné a velké hráze. Na hrázích malých rybníčků mohou být duby vichřicí vyvráceny a takový padající velikán si pak s sebou vezme i kus hráze a katastrofa je hotová. Mohutné duby na hrázích jsou často nejvyšším bodem v ploché rybniční krajině, a proto se při bouřkách nejednou stávají bleskosvodem. Například u Nové řeky se skoro nenajde starý kmen, který by nebyl označkován dlouhou, mnohdy zčernalou rýhou po blesku táhnoucí se z koruny až k patě stromu. Tyto velebné duby však vedou v poslední době osudový zápas o přežití. Podobně jako byla v nedávné době většina jilmů zničena onemocněním grafiózou, tak se objevilo u dubů houbové onemocnění cévních svazků – tzv. tracheomykóza. Větve napadených stromů trouchnivějí a stromy umírají vestoje. Ochranný postřik neexistuje, a tak nezbývá než doufat, že díky své nezdolnosti, která jim pomohla přečkat staletí, přečkají i tuto pohromu.
Ve vykotlaných kmenech mohutných dubů můžeme občas zahlédnout nadýchané krajkoví a kanárkově žluté, mírně zvlněné plátky choroše sírového, který nás upoutá již z dálky. Na rozdíl od většiny ostatních chorošů je měkký, ohebný, dužnatý a především jedlý. A to dokonce za syrova. Díky vysokému obsahu vody může dokonce poskytnout za parných letních dnů příjemné osvěžení.
Hráze rybníků korunované korunami královských dubů mají své kouzlo nejenom pro nás, ale jsou přitažlivé i pro množství ptáků, kteří mezi větvemi loví hmyz a v dutinách nacházejí ideální podmínky k hnízdění. Ve dřevě starých dubů se také vyvíjí larva jednoho z našich největších a nejvzácnějších brouků – tesaříka obrovského. Máme-li štěstí, proletí kolem nás za teplých májových a červnových večerů při své cestě za druhem či za potravou.
Mnoho dubů na hrázích je chráněno jako památné stromy. Přežívají staletí a některé z nich snad pamatují i slavné stavitele rybníků. Nejednou se dokonce stalo, že duby přežily i rybník, na jehož hrázi byly vysazeny. Jejich prořídlé aleje jsou jako tichá vzpomínka, jako živoucí pomníky vody dávno vypuštěné.
Kdo jednou objal kmen starého dubu, otřel se tváří o jeho drsnou, vrásčitou kůru, vdechl jeho vlhkou vůni a pohlédl do věkem zkroucených větví rozložité koruny, pochopí, proč byl dub posvátným stromem Keltů i pohanských Slovanů. Tu sílu nelze necítit, tu velebnost nelze nevnímat. Je podmanivá dnes jako před tisíciletími.