„Kappadokie je úžasně romantická země, nic takového nikde na světě nenajdeš! Je divoká a v létě spálená sluncem, ale vinice jsou tam úplně všude, doslova ráj na zemi,“ přesvědčoval jsem kdysi kamarádku před cestou do Turecka. „Jen se podívej na ty skalní věže, nevypadají trochu jako smrže?“ ukazoval jsem jí tehdy hromádku barevných fotografií z centrální Anatólie. „Nezlob se, ale mě připomínají něco úplně jiného,“ zasmála se potutelně a já byl nucen kapitulovat. Fantazie je krásný dar do života.
Kolik autorů se už snažilo o popis kappadockých skalních měst! Jedním z nejstarších byl řecký spisovatel Xenofonta, žák Sokratův, který se roku 401 př.n.l. připojil ke Kýrově válečné výpravě a na zpáteční cestě prošel Kappadokií. V jedné pasáži své Anabáze popisuje podzemní obydlí, v nichž žijí lidé společně se zvířaty a podzemím se pohybují skrze tunely a po žebřících. Ani místní silné víno, neuniklo jeho zájmu.
Francouzský král Ludvík XIV. poslal roku 1704 na východ svého zvěda, jakéhosi Paula Lucase, aby učinil konec dohadům kolujícím u francouzského dvora o tajemných kappadockých městech plných pyramidových věží. Paul Lucas měl ještě bujnější fantazii, než byla okouzlující realita, a poněvadž cestu přežil, podal svému králi patřičně nadnesenou zprávu o nesčetných skalních útvarech zpodobňujících postavy lidí a zvířat. Viděl v nich mnichy v kápích, jinde zas sv. Marii svírající malého Ježíše. Ještě jednou se Lucas do těchto míst vrátil v roce 1719 a tentokrát krajinu popisuje jako obrovský kamenný hřbitov poblíž města Kayseri.
Snad nejvíc mě ale zaujal popis anglického cestovatele Ainswortha, který Kappadokii navštívil v 19. století. „Vyšplhali jsme nahoru soutěskou vedoucí od řeky směrem do vnitrozemí a ocitli jsme se v lese kamenných sloupů a kuželů, které se kolem nás tyčily v chaotickém uspořádání jako ruiny nějakého velkého starověkého města. Některé z těchto podivných kamenných vížek nesly na svých špičatých vrcholcích obrovské masy kamene, místy tvarované do nejroztodivnějších geometrických forem a přírodních podob, takže jednou jste v nich viděli lva, jindy ptáka a poté opět třeba krokodýla, či rybu.“
Strabón, jeden z nejznámějších antických autorů, popisuje hranice Kappadokie ve svém sedmnáctém dílu Geografie jako rozsáhlé území ohraničené na jihu pohořím Taurus, oblastí Aksaray na západě, Malatyí na východě a pobřežím Černého moře na severu. Takto široce dnes Kappadokie chápána není. Současné vymezení na náhorní plošině Anatólie obsahuje centrální část Nevsehir a její čtyřúhelníkovou periferii ohraničenou body Aksaray, Niğde, Kayseri a Kirsehir. Cílem milionů návštěvníků je však relativně malá centrální oblast s údolím a s podzemními městy Derinkuyu a pak poněkud odlehlý kaňon Ihlara poblíž západní Axary.
Po smrti Alexandra Makedonského se jeho obrovská říše rozpadla na množství malých království. Jedním z nich bylo i království Kappadocké v krajině, kterou Asyřané nazývali Katpatuka, což v překladu znamená Země dobrých koní. Pod řeckým vlivem jméno později nabylo současné podoby.
Neobvyklá sopečná krajina
Kappadokie tvoří srdce Anatolie a za svou bizardní podobu vděčí stejnému geologickému procesu, který po desítky milionů let zvedá celou Anatolskou náhorní plošinu, vyvolává zemětřesení a způsobuje sopečné výbuchy.
Na euroasijskou desku se už od třetihor tlačí od jihu Afrika, a od jihovýchodu se pod oblast dnešního Turecka podsouvá Arabský poloostrov průměrnou rychlostí okolo dvou desítek milimetrů za rok. Někdo možná mávne rukou dvěma centimetry, ale za sto let jsou to již dva metry, za tisíc let dvacet metrů a za milión let, což z geologického hlediska není až zas tak dlouhá doba, je to neuvěřitelných dvacet kilometrů! Anatolská plošina ležela na počátku tohoto procesu, ve třetihorách, téměř na úrovni hladiny moře; od té doby byla vyzdvižena do nadmořských výšek přesahujících tisíc metrů. Kuriózní krajinu Kappadokie ovlivnilo několik anatolských vulkánů. Především to byly bezmála čtyřtisícový Erciyes Dagi (3916 m n. m.) poblíž Kayseri a sopka Hasan Dagi (3253 m) ležící jižně od Aksaray. Přibližně na spojnici mezi nimi se nachází třetí a nejmenší vulkán Göllü Dagi (2143 m). Tyto tři sopky zasypaly při obrovských explozích před mnoha miliony let okolní krajinu mračny popela, který se usadil do výše stovek metrů, a místy jej překryly lávové proudy.
V průběhu dalších milionů let se vrstvy popele (tzv. tufu) přeměnily na měkkou tufovou horninu snadno podléhající erozi. Tam, kde ležela vrstva tvrdé utuhlé lávy, zůstávaly měkké tufové horniny dlouho chráněny před povětrnostními vlivy. Ale opakovaná zemětřesení a především působení deště a mrazu nakonec vedlo i k popraskání a postupnému odnosu i těchto tvrdých vrchních souvrství. Nechráněné měkké horniny rozrývaly údolí a kaňony. Po milionech let intenzivní eroze zůstaly v krajině jen nejodolnější horninová jádra ošlehaná do podoby skalních věží. Na některých z nich dodnes sedí kamenné čepice, které jsou pozůstatkem nejsvrchnějších lávov…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Turecko