Asi málokdo u nás by při dotazu na turisticky atraktivní španělská města zařadil do své odpovědi také stotisícovou Gironu, hlavní město stejnojmenné provincie. Navzdory tomu ale Girona do vybrané společnosti všech těch Barcelon, Córdob, Granad, Madridů, Toled, Sevill a tak dál patří. A právem. Navrch s příjemným bonusem – na památky se tu (zatím) nestojí fronty.
Základní orientace v Gironě je snadná. Městem protéká od jihu k severu řeka Onyar. Na levém břehu leží v rovině nová část města, na pravém břehu se od řeky vzhůru svahem táhne Girona historická. Staré Město neboli Barri Vell je jedno z nejpřitažlivějších ve Španělsku vůbec a jeho součástí je i někdejší židovská čtvrť El Call, v celém Katalánsku nejzachovalejší. Kromě západní strany ohraničené řekou je prakticky celé Staré Město obehnáno dobře zachovanými hradbami, na nichž je v jednom úseku upravena velmi hezká cesta. Procházka po hradbách zabere slabou půlhodinku, vydat se na ni je lepší od severu, od Německé zahrady (Jardin dels Alemanys), protože odtud půjdete z kopce.
Pojítkem mezi oběma částmi města nejsou jen četné mosty (nezapomeňte na jasně červený železný Pont de les Peixateries Velles, vlastně jen lávku pro pěší, kterou v roce 1877 postavila pařížská firma Gustava Eiffela), ale také Katalánské náměstí (Plaça de Catalunya) vybudované na plošině nad korytem řeky. I když to každého návštěvníka Girony táhne co nejrychleji do Starého Města, neměli bychom zapomenout na jedno zajímavé místo v nové části. Je jím Filmové muzeum (Museu del Cinema) s podtitulem Colecció Tomás Mallol. Právě sběratelské činnosti tohoto filmového nadšence, režiséra a fotografa vděčí muzeum za jednu z nejvýznamnějších sbírek svého druhu v celé Evropě. Především během poslední třetiny minulého století nashromáždil Mallol skoro 8000 předmětů, přístrojů a různého příslušenství z doby před počátkem filmu a z rané filmové éry, téměř 10 000 fotografií, plakátů, tisků, kreseb atd., 800 nejrůznějších filmů a více než 700 knih a časopisů. Jádro sbírky zahrnuje období od druhé poloviny 18. stol. do první třetiny století dvacátého. Pokud někoho zaráží v souvislosti s filmem počátek uvedeného období, pak je třeba vysvětlit, že expozice začíná čínským stínovým divadlem, uměním, v němž poprvé bylo představení založeno na světle, tmě a plátně. Po roce 2000 pak muzeum získalo několik dalších mimořádných sbírek, třeba více než 22 000 fotografií herců a hereček od 20. let minulého století do současnosti, vesměs i s jejich podpisy, které muzeu daroval Vicenç Arroyo, skoro 14 000 dalších fotografií včetně filmových momentek, které nashromáždil Alfred Barrós Allué a jež pokrývají období let 1917–1965, nebo unikátní soubor 91 fotografií herců a hereček z němé éry Hollywoodu, většinou opět s podpisy a dokonce i věnováními, od Jaumeho Brossy i Sobré. Pro milovníky filmu je návštěva tohoto muzea prakticky povinností.
Stejnou povinností pro fanoušky filmových seriálů, konkrétně epické ságy Hra o trůny, je najít ve Starém Městě místa, která si v tomto seriálu zahrála. Girona se uplatnila v některých scénách z Králova přístaviště i z Braavosu, jakkoli většinou posloužily pro zpodobení těchto měst chorvatské lokace, v prvním případě Dubrovník a ve druhém Šibenik. Jenže úzké křivolaké uličky, mnohdy se schodišti, jako v Gironě najdete málokde jinde – a totéž platí naopak pro monumentální široké schodiště stoupající k západnímu průčelí katedrály.
Katedrála s křížovou chodbou a muzeem nabízí tolik zajímavého a cenného, že jí věnujeme následující samostatný článek. I tak nám toho ve Starém Městě zbude na prozkoumání víc než dost. Jeho hlavní tepnou je ulice Carrer de la Força, místy úzká právě jen tak, aby se v ní vyhnuly dvě proti sobě jdoucí dvojice chodců. Ulice vede místy, kudy už před dvěma tisíci let procházela římská vojenská a obchodní silnice via Augusta vedoucí z dnešního Cádizu napříč celým Španělskem až do Narbonne na jihu Francie. O nějaké to století později se dávná silnice stala hlavní ulicí židovské čtvrti, v Katalánsku obecně označované výrazem call. Gironský El Call patří k nejlépe dochovaným židovským čtvrtím v Evropě, ačkoli od roku 1492, kdy katoličtí králové Ferdinand Aragonský a Isabela Kastilská vypověděli Židy ze Španělska, tu již žádní Židé nežili. Dispozice čtvrti a různé drobné architektonické připomínky (byť většinou skryté v útrobách či podzemí domů) zůstaly. A když se budete hodně pozorně dívat, možná zahlédnete v některém kamenném ostění vstupních dveří vyhloubený malý výklenek, kam se vkládala mezuza – malá schránka se svinutým kouskem pergamenu, na němž jsou napsány citáty z Tóry. Zatím se těchto výklenků našlo v Gironě třináct.
Přímo v ulici Carrer de la Força je také vchod do Muzea židovské historie. Společně s Nachmanidovým ústavem židovských studií sídlí v domě Casal Ferrer, jenž byl postaven v 16.–17. stol. na pozemku, kde v 15. stol. stála poslední gironská synagoga s přilehlými prostorami. Jednou z nich byla i mikve, rituální lázeň znovu objevená v roce 2014. Po úpravách byla zpřístupněna návštěvníkům jako poslední prostor muzea, do něhož se vchází z patia, jež zdobí zajímavá oboustranná plastika Franka Meislera připomínající dvě události nařízené katolickými králi dva dny po sobě na konci března 1492 – vyhnání Židů a plavbu Kryštofa Kolumba. Historie židovské menšiny v Gironě začala usazením 25 rodin na konci 9. stol. Svého vrcholu tu židovská komunita dosáhla ve 12. a 13. stol. Tehdy tu působil např. zdejší rodák Moše ben Nachman neboli Nachmanides, významný učenec, kabalista, autor komentáře k Tóře a několika kázání, jež se v některých synagogách používají dodnes. Právě v této době se o Gironě začalo hovořit jako o „mateřském městě Izraele“. Kromě obrovského množství historických informací muzeum přibližuje i každodenní život v židovských rodinách včetně třeba stravovacích předpisů, typických profesí, jimž se Židé věnovali, vzdělávání dětí, obřadů v synagoze, stejně jako představuje význačné osobnosti, které odtud vzešly.
A do třetice musíme zmínit ještě jedno muzeum, Gironské muzeum umění (Museu dʼArt de Girona). Najdeme ho hned vedle katedrály v někdejším biskupském paláci. K vidění tam jsou úchvatná díla malířská, sochařská i řezbářská. Těžiště chronologicky uspořádané sbírky je ve středověkém umění, od 9. do 15. stol., jež je vystaveno v prvním patře. Prohlídka celého muzea vyžaduje minimálně dvě hodiny, pokud tolik času nemáte, pak první patro je tím, co nelze vynechat, i když je sbírka dovedena, byť menším počtem exponátů, až do naší doby. Hned v prvním sále je jeden z největších unikátů – přenosný oltářík z kláštera Sant Pere de Rodes z 10. stol. Destičku byste mohli snadno přehlédnout, je jen o málo větší než papír formátu A5. Břidlicové jádro je pokryto ze všech stran stříbrným a pozlaceným tepaným plechem s bohatou ikonografií a nápisy. Ze stejného kláštera, o kterém si více přečtete v jednom z dalších článků, pochází i nevelká mramorová mužská hlava s podivuhodně živým výrazem. Jde o fragment z portálu klášterního kostela, který se připisuje mistru z Cabestany a vznikl někdy v 60. letech 12. stol. Kapitolu samu pro sebe představují malované oltáře z 15. a počátku 16. stol. Samostatná místnost je věnována oltářním obrazům a sochám z kostela sv. Felixe (katalánsky San Feliu), jenž je společně se sv. Narcisem patronem Girony. Kostel se v průběhu 15. stol. rozšiřoval, upravoval a na počátku 16. stol. se tamní kanovníci rozhodli, že do něj pořídí nový velký hlavní oltář. Pracovalo na něm 16 let několik umělců, ve výsledné podobě byl oltář skoro 15 m vysoký a 11 m široký. Když v roce 1936 vypukla ve Španělsku občanská válka, byl oltář rozebrán a jednotlivé díly uschovány v katedrále. V roce 1943 pak byl zhotoven pro kostel sv. Felixe nový menší oltář, na který bylo použito několik prvků z oltáře předchozího. Všechny ostatní jsou dnes ve sbírce Gironského muzea umění a většina z nich vystavena.
A to je zároveň nejlepší pozvánka, kam se vydat dál – do baziliky sv. Felixe, která je odtud jen pár stovek metrů. Sv. Felix Gironský, někdy uváděný rovněž jako Africký, byl zdejším prvním křesťanským mučedníkem. Pocházel ze severní Afriky, odkud se vydal na Pyrenejský poloostrov hlásat křesťanskou víru. Jeho narůstající popularita znepokojila římské úřady, takže byl zatčen a následně drastickým způsobem popraven. Jako datum jeho smrti se uvádí rok 304, tedy doba Diokleciánova pronásledování křesťanů. Byl pohřben na hřbitově, který byl na samém okraji římské Gerundy. Proto byl kostel, vystavěný posléze údajně nad jeho hrobem, mimo gironské hradby. Ten dnešní je už druhý v pořadí. Začal se stavět ve 13. stol., ale jeho dokončení se stále více protahovalo, zvonici dostavěli v 16. stol. a hlavní průčelí ještě o století později. Strohý interiér je ale čistě gotický. V apsidě stojí za pozornost nejen onen „nový“ hlavní oltář ze začátku 16. stol., ale také v bočních stěnách zasazených celkem osm raně křesťanských sarkofágů s reliéfní výzdobou, což je počtem i kvalitou provedení nejvýznamnější sbírka na celém Pyrenejském poloostrově. Na konci levé příčné lodi pak čeká nádherný gotický náhrobek sv. Narcise, zhotovený Joanem de Tournai v roce 1328. Při pohledu na úžasné sochařské dílo s neuvěřitelně věrnými a detailně propracovanými postavami na boku sarkofágu je vlastně úplně jedno, že sv. Narcis z Girony je postavou záhadnou, a byť tradičně uváděný jako místní biskup, tak dost možná smyšlenou. Možná, že jde o jeden z případů rozštěpení historické postavy – v takovém případě by se zřejmě gironský Narcis odvozoval od jeruzalémského biskupa stejného jména z 2.–3. stol., který má i svátek ve stejný den. Jeho pravděpodobně legendární život zřejmě vychází z daleko pozdější legendy o sv. Afře, pohanské prostitutce z Augsburgu v dnešním Německu, jež se po setkání s Narcisem obrátila na křesťanství, aby byla vzápětí z rozkazu římského prefekta upálena. Aby bylo všechno ještě zamotanější, vystupuje v legendě o Narcisově životě také jeho jáhen Felix, což je ale úplně jiný Felix než gironský mučedník. Uf. Ale abychom Narcisův příběh dokončili – někdy kolem roku 304 přišel do Girony jako biskup a v roce 307 ho zde zavraždila (i s jáhnem Felixem) skupina pohanů.
Kdo nemá ještě dost, může zamířit do Muzea dějin Girony či do zdejší pobočky Katalánského archeologického muzea, jež je umístěna v někdejším benediktinském klášteře Sant Pere de Galligants s krásnou křížovou chodbou a nedaleko stojící, neméně pěkně zrekonstruovanou kaplí Sant Nicolau z 13. stol., ale osobně si myslím, že je nejvyšší čas na chvilku relaxace. Jasně, že mám tip. U nás máme Španělsko nerozlučně spojené s vínem, jenže Španělé rádi pijí i pivo a také, což už vůbec nevíme, vermut. Jakkoli jde o nápoj původu italského, ve Španělsku se od svého příchodu do země v 19. stol. pevně usadil a dokonce se tu začal na mnoha místech i vyrábět. A říká se, že Katalánsko je ze všech španělských autonomií vermutům nejzaslíbenější. Existují tu i podniky se slibným označením vermutería. Jsou to vlastně tapas-bary, které nabízejí nejrůznější nápoje, ale důraz kladou právě na vermuty. Na nápojovém lístku jich bývá pět i šest různých, rozhodně nečekejte ony italské značky, jež známe u nás. Budou to vermuty zdejší, a pokud narazíte na vermuteríi opravdu hodnou svého jména, nabídne vám kromě nich ještě vermut vlastní, takový, jaký vůbec nikde jinde neochutnáte. A to je výzva! Tradiční la hora del vermú („hodina vermutu“) je časem aperitivu, tak kolem jedné po poledni, ale nikde není psáno, že se nemůže protáhnout nebo dokonce posunout – podvečer po dni naplněném historií a uměním se zdá být na sklenku vermutu časem více než vhodným.