Herculaneum
„Mrak se zvedal do výše jako velmi štíhlý kmen a nahoře jako by se rozvětvoval… Byl hned bílý, hned zase špinavý a plný skvrn, podle příměsi země nebo popela, jež vynesl s sebou…“
Tak popsal sedmnáctiletý Plinius Mladší v dopise Corneliu Tacitovi erupci Vesuvu 24. srpna 79 v jednu hodinu po poledni. Podivný úkaz pozoroval z domu svého strýce v Misenu, 30 km západně od Vesuvu, a v tu chvíli asi sotva tušil, jaká katastrofa se začíná rozvíjet před jeho očima.
Vesuv byl tehdy považován za neškodnou, dávno vyhaslou sopku, a nikoho příliš neznepokojovaly drobné záchvěvy půdy, které byly regionu vlastní odedávna – až do 5. února 62, kdy byla oblast postižena skutečným zemětřesením. Zasáhlo města i selské usedlosti (asi ze dvou třetin byly už tehdy zničeny Pompeje), v okolí hynul dobytek otrávený jedovatými plyny a obyvatelé museli čelit i nedostatku pitné vody a nezávadných potravin. S velkým odhodláním se hned po události pustili do obnovy – kdo tušil, že na pouhých sedmnáct let?
Mladíkův strýc, známý filozof a polyhistor Gaius Plinius Starší, tentokrát nelenil a vypravil se do místa události. A to hned s několika veslicemi, protože mezitím dostal od přátel zprávu s prosbou o pomoc, a „proměnil v hrdinství to, co začal z vědeckého zájmu“, jak zapsal synovec, svědomitý student, který tehdy nabídku zajímavé výpravy odmítl s ohledem na úkol, jejž měl vypracovat.
Plinius Starší přeplul zátoku a v dešti padajících sopečných kamenů se marně pokoušel přistát při úpatí Vesuvu a nalodit případné uprchlíky, a tak se pokusil zachránit alespoň rodinu dalšího svého přítele ve Stabiích, od sopky vzdálených asi 12 km opačným směrem. Tam zažil další déšť kamení a navíc zemětřesení, kdy se „budovy při opětovných mohutných záchvěvech půdy viklaly … jakoby vyvráceny ze základů“ a lidé se zdržovali raději venku, kryjíce si hlavy polštáři. Ale i do Stabií vítr donesl mrak sopečného prachu a jedovatých plynů, jejichž obětí se posléze Plinius stal. Do svých posledních chvil, téměř se zápalem reportéra, průběžně zapisoval (nebo diktoval) svoje zážitky, které pak doplnila i svědectví přeživších, takže Plinius Mladší se měl o co opírat, když Corneliu Tacitovi popisoval skon jeho přítele.
Stabie byly zasaženy sirnými výpary a spadem popela, ale při úpatí sopky bylo hůře. Sopečný oblak připomínající hřib atomového výbuchu se vznesl až do výše zhruba 30 km a zakryl oblohu, takže nastala dva dny trvající noc. Vzápětí začal krajinu zasypávat sopečný spad. V dešti kamenů, smrtícím mraku plynů a nezadržitelném toku pyroklastických proudů a přívalů, rozlévajících se po svazích Vesuvu do okolí, během několika hodin doslova zahynula města Herculaneum, Pompeje, Oplontis a nakonec i Stabie s částí obyvatelstva.
Herculaneum, ležící přímo na úpatí sopky, bylo zpočátku ušetřeno, protože severozápadní vítr hnal mrak z erupce přímo nad vzdálenější Pompeje, zatím i tam zřejmě bez větších škod. Má se za to, že většina obyvatel Herculanea stačila během odpoledne a večera z města uniknout, ať už po souši nebo po vodě. Ale kolem půlnoci došlo k opakovanému zhroucení erupčního sloupce a okolí sopky včetně Herculanea a sousedního města Oplontis (na místě dnešního Torre del Greco) zasáhl pyroklastický příval rozžhavených hornin a sopečného popela. Nejvíce ze zhruba 300 doložených obětí v Herculaneu bylo nalezeno u pobřeží, kde je při čekání na lodi pohltil smrtící závan horkých plynů. A během několika hodin jejich těla vulkán pohřbil pod 23 m silnou vrstvou popela a rozžhaveného kamení.
Mnoho lidí se mohlo zachránit i z Pompejí. Ani tam zkáza nebyla dílem okamžiku. První fáze katastrofy, která vyvrcholila kolem půlnoci a zničila Herculaneum, sice obdařila Pompeje deštěm lehkých úlomků pemzy, ale asi nezpůsobila velké škody. Dokonce, jak se zdá, sopka se na pár hodin zklidnila, polevil spad sopečného popela a ti, kdo předchozího odpoledne opustili město, se začali vracet. Bohužel. Protože o pět hodin později se masa rozžhaveného materiálu dala znovu do pohybu, hravě překonala osm kilometrů dělících vulkán od Pompejí a zavalila západní část města, provázena jedovatými plyny, jež zahubily i ty, kdo neskončili pod smrtícím přívalem. A to vše provázeno zemětřesením, jež zasáhlo i Pliniovu villu v Misenu, kterou Plinius Mladší s matkou stačili opustit. Sotvakdo živý byl ještě svědkem děsivého finále, když se kolem sedmé hodiny ranní přihnal nejmocnější pyroklastický příval…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Neapolský záliv/Amalfské pobřeží