Snad v každé společnosti spolu muži soutěží a měří svou sílu, aby mezi sebou našli toho nejzdatnějšího a nejschopnějšího, který se pak stane náčelníkem nebo získá jinak privilegované postavení ve skupině. Podobně kdysi náčelníci skotských klanů hledali nejlepší bojovníky do své armády či osobní družiny. Uspořádali vždy velké soutěžní klání, kde všichni zájemci mohli změřit své síly a vydobýt si tak co nejlepší vojenský post. A protože v boji šlo tenkrát především o sílu, soupeřilo se v silových disciplínách. Vrhaly se balvany do dálky i do výšky, házela se dokonce polena a klády, přetahovalo se na provaze. Jako náčiní se použilo to, co bylo po ruce. Právě taková klání se časem stala tradicí a položila základ velkým hrám skotské Vysočiny – Highland Games. Dnešním slovníkem bychom řekli, že se stala určitým festivalem horácké kultury a sportu.
V moderní době se sice při hrách verbuje do války, ale Highland Games stále patří k nejtradičnějším a nejnárodnějším atributům skotského života. Během léta se konají téměř v každém větším skotském městě a vždy jsou událostí, která dokáže přitáhnout diváky i soutěžící z blízka i daleka. Na mnohé hry přijíždějí dokonce účastníci ze zámoří. Často jsou to potomci chudých skotských rolníků, kteří odešli hledat své štěstí do Ameriky či Austrálie, ale dodnes je drží pevné pouto s mateřskou zemí i se svým klanem. Účast na hrách v jejich dávné domovině je tím nepřesvědčivějším projevem jejich skotství a zároveň důkazem skutečného významu vlastních her.
Ve svém jádru zůstávají Highland Games záležitostí ryze soutěžní. Předem přihlášení účastníci měří své síly a schopnosti nejen v klasických silových disciplínách, ale většinou se soutěží ještě ve hře na dudy, ve skotském tanci a často i v modernějších sportech jako jsou různé běžecké a cyklistické závody nebo dokonce v rybaření. Vítězství je prestižní záležitostí a vítěz sklidí vždy uznání všech diváků i ostatních soutěžících. Kromě toho jsou soutěžící motivováni i zajímavými cenami. Jejich konkrétní forma se samozřejmě liší v každém místě, ale často jsou výhrami drobné peněžité prémie či všelijaké putovní poháry a trofeje.
Průběh her je dán jakýmsi tradičním protokolem. Vše má svůj čas a své místo. Slavnostní zahájení, promenáda dudáků, vztyčení praporu, soutěže i vyhlášení výsledků. Celý den se něco děje a události tu mají spád. Několik disciplín probíhá vždy souběžně a nevznikají žádné zbytečné prostoje.
Highland Games ve městě Helmsdale, na východním pobřeží Skotska, patří každoročně k těm větším a silně obsazeným hrám. Nezačíná se nijak dramaticky brzy, protože časné vstávání nikomu nesvědčí. A přespolním účastníkům cesta také chvíli trvá. Kolem půl jedenácté se scházejí na okraji stadionu, v místním Couper parku, první soutěžící. Ještě si upravují si oděv, debatují a mladí dudáci ladí své kvílející nástroje s chlupatými měchy. Rozdupávají se a ještě jednou zkoušejí ten správný, hrdý postoj. Úderem jedenácté první ze soutěžících dudáků vystupuje sám na malé dřevěné pódium v rohu hřiště a z plných sil rozeznívá svůj nástroj. Ostré a pronikavé tóny jeho píšťal se nesou do daleka. Jednotlivci se postupně střídají a každý předvádí svůj kroj i svůj nacvičený program předepsaných hudebních skladeb s prapodivnými názvy: zahajuje Piobaireachd, pokračuje Strathspey a Reel, uzavírá Jig. Ještě že občas někdo zařadí i obyčejný pochod.
Přímo pod soutěžním pódiem stojí zelená plastiková budka. Uvnitř sedí starší pán a zabalen do teplé deky, bedlivě naslouchá s výrazem přísného porotce. Jeho úlohu mu nelze závidět. Netrénovanému sluchu Středoevropana se všechny skladby všech hráčů zdají prakticky stejné, a tak vám nejspíše zůstane záhadou, podle jakého klíče ten porotce nakonec určí vítěze. A není vyloučeno, že z mírně disonantního zvuku skotských dud vás nakonec rozbolí hlava.
To uprostřed stadionu, kde se mezitím rozcvičili sportovci, je docela ticho, klid a panuje tu soustředěná atmosféra. Začíná klání v Heavy Events, čili v těch nejstarších a nejtěžších disciplínách. I zde musí být soutěžící, v souladu s pravidly, oblečeni do skotského kroje. V praxi to znamená, že muži nastupují ke sportovnímu zápolení v tartanové sukni, vysokých podkolenkách a obyčejném tričku.
Hned první disciplína vypadá skutečně hrozivě. Jmenuje se Throwing the Hammer, neboli hod kladivem. Název je nám sice známý, ale skotská varianta je od té naší atletické poněkud odlišná. Kladivo představuje přibližně metr dlouhá dřevěná tyč, na jejímž konci je nasazena osmikilová železná koule. Při hodu borec uchopí tyč na jejím volném konci a roztočí ji tak, že těch osm železných kilogramů sviští ďábelskou rychlostí nad jeho hlavou. Přitom se však nesmí pohnout z místa, natož uletět i s koulí, k čemuž se už několikrát schylovalo. Aby k ničemu takovému nedošlo, připevňují se na špičky bot dlouhé nože, kterými se kladivář zasekne do trávníku. Když rotace dosahuje vrcholu, borec musí ve vhodný okamžik kladivo pustit. Pak už jen napjatě sleduje jeho cestu vzduchem. Pro úspěšný hod je zcela zásadní onen „vhodný okamžik“, protože právě ten rozhoduje o směru letícího kladiva. Důsledky drobné chyby by mohly mít fatální následky. A vítězný hod měří téměř třicet metrů!
V protějším rohu hřiště je mnohem bezpečněji. Stojí tam malé pódium a na něm soutěží tanečnice v barevných skotských krojích. Do tance jim celé hodiny dudá statná dudačka a dívky se snaží okouzlit přítomnou porotu elegancí i bezchybností svého výstupu. Ve svižném rytmu hudby tanečnice divoce skáčou vysoko nad podlahu pódia. Snad proto se takovým tancům někdy říká ‘horské létání’. Oblíbeným a divácky atraktivním je také Sword dance, čili šavlový tanec, kdy tanečnice pořád dokola přeskakují dvě na zemi zkřížené šavle. Jenže dudy udávají zatraceně rychlé tempo a šavlí se nikdo nesmí ani dotknout. Ale soutěžící jsou dobře připravené, a tak úloha poroty tu není o nic lehčí než u soutěže dudáků.
S blížícím se polednem se přesunuje pozornost dolů na náměstí, kde se již formuje velikánský orchestr dudáků a bubeníků. Úderem dvanácté začíná slavnostní přehlídka dudáků v krojích, jejichž průvod s vojenskou execírkou pochoduje městem vzhůru ke stadionu. V této vrcholně slavnostní chvíli se představují hned tři spojené dudácké kapely. Kromě té místní také dvě ze severovýchodního Skotska – z města Inverness a Wick. Kapely se vydávají na cestu a za nimi všichni přihlížející i účastníci her. Zvuky, kterými dudácké kapely oblažují okolí, jsou ostře nepřeslechnutelné. Průvod dokonce na několik okamžiků zastavuje i provoz na hlavní pobřežní silnici.
Dudáci vcházejí na stadion ve vyrovnaných řadách a procházejí kolem tribuny s nastoupeným organizačním výborem. Zároveň je slavnostně vztyčena vlajka her, čímž jsou Highland Games v Helmsdale teprve teď oficiálně zahájeny. Po krátkých projevech důležitých osobností je slavnostně jmenován náčelník letošních her. Tuto čestnou funkci přebírá Sir Michael Iain Wigan a zatímco je dekorován příslušnou medailí, sklízí pozdravy všech zúčastněných. Celou protokolární slavnost uzavírá několik parašutistů, kteří se za nadšeného zájmu diváků elegantně snášejí doprostřed hřiště, zanechávaje za sebou dlouhou stopu rudého dýmu.
Teprve teď celé hry nabírají ty správné obrátky. Kolem stadionu závodí cyklisté i běžci, ale ani jedni nemají skotské sukně. V jednom rohu hřiště se střídají krojovaní dudáci, v druhém malé tanečnice a prostřed mezi tím borci těžké váhy v klidu vyhazují do výšky jedenáctikilové závaží. Opodál si diváci mohou soutěžně zastřílet na umělé létající holuby z laserové pušky, přičemž holubi jsou tak rafinovaní, že poznají, kdy jsou střeleni a ještě před svou smrtí to nahlásí centrálnímu počitadlu, které vyhodnocuje výsledky. Pro méně militantní zájemce je na zeleném trávníku připraven závod v rybaření, případně několik loterií a podobných hazardních her na dobročinné účely. Všichni se dobře baví, korzují, setkávají se, vyprávějí si a popíjejí whisky či pivo, které se čepuje ve velkých stanech.
Zaručeným magnetem pro diváky je zřejmě nejkurióznější disciplína z Heavy Events, takzvané Tossing the Caber neboli vrhání břevnem. Soutěž spočívá přesně v tom, co praví název. Jenže pro soutěžící borce je to úkol věru nesnadný. Zjednodušeně řečeno, celý závod probíhá tak, že dva asistenti přinesou pořádnou kládu a nechají soutěžícího, aby ji zahodil. V první části hodu musí silák kládu především zdvihnout ze země a vztyčit kolmo vzhůru. Kdo neuspěje v této části, vypadává a k vlastnímu hodu se vůbec nepropracuje. Postava balancující s několikametrovou kládou čnící k nebi působí sice docela legračně, ale žádná legrace to není. Teprve po získání rovnováhy lze kládu odmrštit vzhůru. Zde se nehodnotí ani tak délka hodu, jako spíše jeho krása, respektive přímý směr hodu. Ovšem základní podmínkou dobře provedeného hodu je to, že kláda se musí ve vzduchu přetočit a dopadnout na zem svým spodním koncem dále od soutěžícího. Vyžaduje to opravdu hodně dovednosti a především síly a ne každému borci se to podaří. O to větší ocenění pak vítěz získá.
Poslední, vrcholnou a nejnapínavější klasickou silovou disciplínou je skupinové Tug of War, přetahování. To představuje skutečně dramatické vyvrcholení celého sportovního klání. Zde se utkávají dvě osmičlenná družstva absolutních profesionálů na tomto poli. Všichni jsou obuti do speciálních okovaných bot, jimiž se zasekávají do trávníku a lépe tak odolávají soupeřově tažné síle. Než dojde k měření sil, postaví se v pravidelných rozestupech k silnému lanu a ten nejtěžší z mužstva si omotá konec provazu kolem těla, čímž dělá jakési koncové závaží či mohutnou tečku. Na pokyn rozhodčího všichni zaberou a … A většinou nic. Lano se napne, napínají se svaly, napínají se i nervy diváků. Napětí je zkrátka všeobecné a silné, ale zatím nikdo není nikam přetahován. Borci tak vydrží zapřažení i několik minut a obě mužstva se tím zřejmě snaží vydusit a vyčerpat svého protivníka ještě před finálním bojem. Na laně zavěšená družstva neustále obcházejí jejich kapitáni či spíše kibicové, kteří udílejí svým ovečkám nějaké pokyny. Nejdůležitější je ovšem nenápadný pokyn, na který mužstvo ze všech sil překvapivě zabere a pokusí se zastihnout protivníka nepřipraveného a přetáhnout ho na svou stranu. Přitom všichni hrozivě řvou, protože jim to uvolňuje sílu a zároveň deptá protivníka. Vzrušením řvou i fandící diváci a celý stadion se dostává do varu. Ti silnější pomalinku získávají převahu a ti slabší se vezou. Postupně, po kouskách a za strašného supění těch vlečených se lano přesouvá na stranu vítězů. Několikrát se ještě na chvilku zastavuje a snaží se vrátit zpět, ale nakonec beznadějně ujíždí k vítězům. Ti se z toho následně válí po zemi a jejich fanoušci jim provolávají slávu.
Jde přece o hru, a tak se radost vítězů postupně přenáší i na poražené a za zvuků dudáckých kapel se soutěžící mísí s diváky a všichni společným průvodem pomalu odcházejí dolů do města. Zdejší hospody už čekají, a tak vydařené hry, jako byly ty letošní, je třeba pořádně zapít. Martin Loew
Poznámka: Tohle je dobrý autor. Jen jsem to místy trochu zestručnila, aby vyprávění dostalo ještě větší spád. Pokud jde o pravopis, budeme psát disciplína a Středoevropan.