Ještě počátkem 20. století se většina obyvatel živila zemědělstvím, ať už pěstováním brambor či kukuřice, obděláváním vinic v podhůří nebo pastvou krav, koz a ovcí v horách. Pokud bychom ještě v polovině 20. století zavítali do výhradně horských kantonů, jakým je Grisons, Valais či Ticino, asi bychom se divili chudobě a kulturní izolovanosti zdejších lidí. Průmyslová revoluce sem dorazila se stoletým zpožděním nejen proto, že se informace šířila přes horské masivy jen velmi pomalým tempem, ale i z toho důvodu, že mechanizace zemědělské výroby byla pro chudého zemědělce nákladná a v hornatém terénu prakticky nepoužitelná. Sami Švýcaři s nadsázkou tvrdí, že se horské kantony probudily z kulturního a sociálního středověku teprve po druhé světové válce.
S rozvojem zimních sportů a pěší turistiky se však za posledních 50 let hory staly jedním z hlavních zdrojů švýcarského bohatství. Řada horských vesnic se proměnila v zimní letoviska, mnoho pastvin bylo odkoupeno k vybudování lanovek, lyžařských vleků a sjezdových tratí, objevilo se nespočet hotelů, restaurací, kaváren a místní obyvatelé začali pomalu odkládat lopaty a rýče, aby se uplatnili ve službách, jež dnes tvoří více než 40 % hrubého národního produktu země. S rozvojem turistiky se ekonomický význam hor zcela změnil, drobný zemědělec však těmto zvratům uvyká jen velmi pomalu a s velkým sebezapřením.
Role farmářství se za půl století podstatně změnila a stále mění (přicházejí stále nové a nové zemědělské reformy, řada drobných rolníků je zadlužena a musí investovat do stále dražších strojů, pracovních sil je nedostatek), nijak to však neubírá na skutečnosti, že hory zůstávají základem kulturního, intelektuálního i materiálního dědictví země…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 6/2003
Další informace o Švýcarsku naleznet zde: http://www.sopka.cz