Irsko je země opředená mýty a legendami, příběhy o nadpřirozených bytostech, záhadných zmizeních a krvavých bitvách, které zanechaly svoji stopu na četných hradech a zříceninách stojících často na odlehlých nebo dramatických místech. V celé zemi jich lze napočítat více než 30 000 a jejich pohnutá i temná minulost z nich vytváří ideální místa pro zbloudilé duše dávných válečníků, nevysvětlitelné jevy a děsivé přízraky. Není proto divu, že se tato strašidelná sídla stala oblíbeným cílem nejen pro turisty, ale i milovníky záhad a paranormálních jevů.
Za nejstrašidelnější hrad Irska se považuje Leap Castle v hrabství Offaly. Byl postaven na počátku 16. stol. na místě, které prý využívali druidové k zasvěcování a magii. Původně se jmenoval Leim Ui Bhanain (Skok OʼBannonů). Podle legendy tu prý dva bratři soupeřili o náčelnictví skokem ze skály. Klan O’Bannonů byl podřízen krutému a nelítostnému klanu OʼCarrollů, kteří se hradu zmocnili a vlastnili ho do roku 1642. Do historie hradu se tento klan zapsal různými masakry, tragickými úmrtími a děsivými mučeními.
V roce 1532 se tu rozpoutal jeden z dalších bojů o moc, opět mezi dvěma bratry – Thaddeusem, který byl katolickým knězem, a Teigheem. Ten prý Thaddeuse zabil během mše v hradní kapli, když mu vrazil meč do zad. Kapli, kde byly vraždy a mučení na denním pořádku, se začalo říkat „Krvavá“. Thaddeusova ducha tu prý lze v temných ranních hodinách dodnes spatřit, jak bloudí po chodbách. Jedna z nejznámějších a zároveň nejzrádnějších vražd se na hradě odehrála v roce 1592, kdy si klan OʼCarrollů najal muže z jiného klanu, aby mu pomohli zbavit se nepřítele. Když jim měli OʼCarrollové za služby zaplatit, raději je všechny otrávili během předstírané slavnostní hostiny. Říká se, že také duchové těchto žoldáků straší na hradě dodnes.
V 17. stol. přešel hrad do rukou rodiny Darbyů, kteří ho rozšířili a několikrát přestavěli. Během jedné z úprav na počátku 20. stol. byla za zdí Krvavé kaple objevena kobka a v ní ostatky přibližně 150 těl, k jejichž odstranění bylo zapotřebí tří vozů. Nejděsivějším z hradních duchů je však Elementál, jehož zjevení prý vždy doprovází pach síry a rozkládajícího se těla. Původ Elementála není jasný, někteří tvrdí, že prý ho sem umístili druidové, aby chránil jejich posvátné místo. Jiní říkají, že Elementála vyvolala Mildred Darbyová, majitelka hradu na počátku 20. stol., během jedné z okultistických seancí. A podle dalších jde o ducha jednoho z O’Carrollů, který na hradě zemřel na lepru. Proto se mu prý rozpadají rysy v obličeji a provází ho zápach síry. Kromě těchto duchů, kteří sem lákají milovníky záhad z celého světa, prý hrad oplývá i nevysvětlitelným boucháním dveří, nočními kroky a snímáním obrazů ze stěn.
Přibližně 20 km severně od Dublinu se nachází Malahide Castle, další tajemný hrad s velmi populární botanickou zahranou a motýlím pavilonem. Hrad pochází z 12. stol. a téměř 800 let patřil rodině Talbotů, s výjimkou let 1649–1660, kdy ho dal Oliver Cromwell do vlastnictví Milesi Corbetovi, svému věrnému služebníkovi a jednomu z 59 komisařů, kteří podepsali rozsudek smrti nad králem Karlem I. Corbet, znamý svou krutostí a nenávistí vůči irským katolíkům, přivodil místním obyvatelům během svého krátkého působení mnoho utrpení. Po smrti Cromwella a restaurování monarchie byl zatčen, na hradě oběšen a rozčtvrcen. Jeho duch se prý objevuje v plné zbroji, která se pomalu rozpadá na čtyři kusy.
Hrad se stal také svědkem mnohých rodinných tragédií, které daly vzniknout dalším přízrakům. Patří k nim například duch lorda Galtrima, kterého prý zabil jeho rival v den svatby s Maud Plunkettovou. Její v pořadí třetí muž se rovněž zařadil mezi hradní duchy, protože byl prý svou ženou týrán. Poměrně oblíbeným duchem tohoto hradu je rozpustilý Puk, trpaslík a hradní šašek, který se nešťastně zamiloval do lady Elenory Fitzgeraldové, jež byla na hradě vězněna králem Jindřichem VIII., a z nešťastné lásky se oběsil. Stejně jako na chodbě školy v Bradavicích známé z příběhů Harryho Pottera, i zde pravidelně ožívá obraz neznámé ženy v bílém, která ho prý občas opustí a bloudí po cho…