Před 60 lety, 14. května 1948, byl vyhlášen nezávislý Stát Izrael. David Ben Gurion, premiér a ministr obrany prozatímní vlády, v pět hodin odpoledne slavnostně v telavivském muzeu přečetl a podepsal Prohlášení nezávislosti Izraele. Před pár dny, při západu slunce 29. září, začal svátkem Roš ha-šana nový židovský rok – pětitisící sedmistý šedesátý devátý od tradičně udávaného stvoření světa. Podrobností o tomto starším aktu se nedostává, víme jen, že prý trval šest dnů a byl tak namáhavý, že sedmý den musel stvořitel odpočívat. Šedesát a pět tisíc sedm set šedesát osm let – dvě historie, navzdory nesouměřitelné délce vzájemně propletené, vrůstají do sebe, omotávají jedna druhou jako liána kmen stromu, škrtí se a vzápětí hned podpírají. Přidejte k tomu ještě dvě další – jednu, která začala skromným mesiášem před dvěma tisíciletími, a druhou odvíjející se od obchodníka a proroka z Mekky o šest set mladšího – a dostanete mysteriózní, leč třaskavou směs.
Stojím na balkoně hotelového pokoje v nové části Jeruzaléma, kousek od budovy Knessetu, izraelského parlamentu. Je 7. května, 1l hodin večer, a naše izraelská cesta pomalu končí. Asi za tři hodiny má přijet auto, které nás odveze na letiště. Končíme stylově – nad starým Jeruzalémem se rozstřikují světlice slavnostního ohňostroje do girland modrých a bílých jiskřiček. Země slaví – se západem slunce začal Jom ha-acma´ut, Den nezávislosti Izraele, připomínající vyhlášení samostatného státu. Normálně jeden z menších svátků židovského kalendáře má letos mimořádné postavení – výročí je kulaté, slaví se šedesátiny. Po obřadu zapálení pochodní na Herzlově hoře v sousedství památníku Jad Vašem následoval projev prezidenta Šimona Perese a slavnostní koncert u Zdi nářků, vše samozřejmě živě přenášeno izraelskou televizí. Teď je na řadě ohňostroj, po něm přijdou spontánní oslavy v ulicích, koncerty na více či méně improvizovaných pódiích, setkání s přáteli, zahradní party, každý slaví podle svého vkusu, často až do rána, noc bude dlouhá.
Ještě před pár hodinami však byla atmosféra úplně jiná, společná pro tyhle dva dny byla snad jen bezbřehá záplava izraelských vlajek, které však na veřejných budovách vlály na půl žerdi. Dnu nezávislosti totiž bezprostředně předchází jiný svátek – Jom ha-zikaron, Den vzpomínek na padlé vojáky Izraele. Mnohé z izraelských rodin ztratily od roku 1948 do dneška někoho ze svých blízkých ve válce, při výkonu vojenské služby, po teroristickém útoku, a tak je tento den velmi emotivní. Hlavní vzpomínkové obřady probíhají opět na Herzlově hoře, kde se nachází mj. i vojenský hřbitov. Většina televizních stanic v tento den vůbec nevysílá, ostatní pouze přenášejí obřady a uvádějí různé dokumentární filmy o historii Izraele, z rádií zní jen smuteční hudba. V 11 hodin ohlašují sirény dvě minuty ticha. V této době probíhají slavnostní nástupy nejen vojenských jednotek, ale i policistů. Z hradeb jeruzalémské citadely jednomu přihlížíme – prostranství před policejní stanicí Kišle v arménské čtvrti, kde se pietní akt odehrává, máme jako na dlani. Po chvilce se policisté znovu rozcházejí za svými povinnostmi, ale vzpomínání pokračuje – až do večerní sirény, která ohlašuje současně konec Dne vzpomínek a začátek oslav Dne nezávislosti. Slzy a smích, bolest a radost odděleny jediným zvukem, v ostrém kontrastu; protiklady – to je možná slovo, které člověka napadne při cestě po Izraeli nejčastěji.
Někoho možná překvapilo, že se výročí události, k níž došlo 14. května, oslavovalo letos o týden dříve. Týden ale ještě není tak velký rozdíl, třeba hned v příštím roce připadne Den nezávislosti už na 29. dubna. Důvod je jednoduchý – i když se v běžném životě používá v Izraeli „klasický“ gregoriánský kalendář, data všech svátků se určují podle kalendáře židovského. Ten počítá měsíce podle lunárního a roky podle solárního cyklu. Lunární rok je však o 11 dnů kratší než solární, a tak se pro vyrovnání vkládá do židovského kalendáře sedmkrát za 19 let navíc třináctý měsíc. Podle toho, na který den připadne židovský Nový rok, tedy první den měsíce tišri, „putují“ pak všechny svátky kalendáriem. K vyhlášení nezávislosti došlo pátého dne měsíce ijar, a proto se tento svátek slaví vždy v tento den, bez ohledu na to, jaké datum mu právě odpovídá v gregoriánském kalendáři.
Izrael má v současnosti něco málo přes 7,25 milionu obyvatel. Tři čtvrtiny z nich jsou Židé, pětinu tvoří izraelští Arabové, z nichž více než 82 % jsou sunnitští muslimové a ostatní jsou téměř rovnoměrně rozděleni mezi křesťany a drúzy. Soužití Židů a Arabů ve společném státě hledá i po 60 letech ideální model, obě etnika dnes žijí spíše vedle sebe než společně. Řada izraelských Arabů dává sice přednost svému postavení plnoprávných izraelských občanů, mnozí však zároveň sympatizují s Palestinci nebo se přímo za Palestince považují. I tady se ale časy mění. Náš průvodce nám s pohnutím líčil, jak mu letos poprvé několik jeho arabských známých vyjádřilo během Dne vzpomínek svou účast. Na druhé straně však nejen na palestinských územích, ale i v samotném Izraeli proběhlo počátkem května několik demonstrací izraelských Arabů za ukončení blokády pásma Gazy a proti oslavám Dne nezávislosti, který Palestinci označují slovem nakba (katastrofa).
Den vzpomínek a Den nezávislosti nejsou svátky ani pro úplně všechny Židy, jakkoli se to může zdát na první pohled překvapivé. Z náboženského hlediska nejsou Židé vůbec homogenním celkem. Asi 10 000 z celkového zhruba čtvrt milionu ultraortodoxních Židů (charedim) tvoří radikální antisionistickou skupinu, která odmítá Stát Izrael, neboť židovský stát má podle bible vzniknout až po příchodu Mesiáše. Svátky, které se izraelského státu bezprostředně týkají, tito charedim pochopitelně neslaví. Ostatní charedim mají vztah ke státu méně odmítavý, ale přesto dost rezervovaný – podobně jako k sekulárním Židům, nejpočetnější skupině, jež tvoří zhruba 40 % až polovinu veškerého židovského obyvatelstva Izraele. Sekulární Židé nedodržují většinu náboženských předpisů, neúčastní se aktivně náboženského života, jejich životní hodnoty jsou podobné jako v moderní západní společnosti. O něco méně, asi 30–40 %, je tradicionalistů, Židů, kteří v různé míře dodržují náboženské předpisy, přinejmenším občas chodí do synagogy, ale jinak žijí rovněž moderním západním stylem. Zhruba 20 % pak zbývá na religiózní Židy, kam patří jak charedim, tak stoupenci reformního či konzervativního judaismu a hlavně ortodoxní Židé, označovaní někdy též jako náboženští sionisté – to je možná výstižnější, protože označení „ortodoxní“ bývá někdy chápáno jako synonymum pro „ultraortodoxní“. Pro návštěvníky Izraele jsou na ulicích nejsnáze rozpoznatelní ultraortodoxní muži – černý klobouk, vous, někdy i pejzy, černý kabát nebo oblek, bílá košile, černé boty, někdy přes ramena přehozený talit, modlitební šál.
Už u kolébky izraelského státu hořela válka a výstřely z nejrůznějších zbraní provázely celý jeho vývoj. Židovsko-arabský, resp. izraelsko-palestinský konflikt představuje realitu, jíž nelze v Izraeli uniknout ani v těch nejklidnějších obdobích. Často bývá označován za střet dvou civilizací, který trvá odjakživa. Není to úplně přesné. Sionismus, novodobý židovský nacionalismus spojený s touhou po vlastním státě, nevznikl na Blízkém východě, nýbrž v Evropě pod vlivem antisemitských nálad druhé poloviny 19. století. Arabský nacionalismus se začal formovat krátce poté. I když v něm kultura a náboženství hrají rovněž významnou roli, spíše než o odvěký střet civilizací jde v izraelsko-palestinském konfliktu o spor územní a nacionalistický. I v češtině existují na toto téma dnes již desítky knih, připomeňme si proto jen základní údaje, které mohou usnadnit virtuální i reálnou návštěvu Izraele.
Východní pobřeží Středozemního moře, součást tzv. úrodného půlměsíce táhnoucího se od Perského zálivu údolím Eufratu a stáčejícího se přes Sýrii do Egypta, bylo trvale osídleno mezi desátým a pátým tisíciletím př. n. l. V několika vlnách sem dorazily semitské kmeny označované někdy souhrnně jako Kenaanci (Kanaánci, Kananejci). Po nich následovali v dalších tisíciletích Emorejci, Aramejci, Hyksósové, Chetité a Pelištejci neboli Filištíni. Právě podle nich dostalo později území mezi Egyptem a Sýrií jméno Palestina (poprvé ho použil řecký historik Hérodotos v 5. stol. př. n. l.). Mezi Aramejci se někdy v polovině 2. tis. př. n. l. objevily už i první hebrejské kmeny. Legendární události a postavy této doby popisuje Tóra v užším smyslu, neboli prvních pět knih Starého zákona. Na pevnější půdu historie vstupujeme kolem roku 1000 př. n. l., v době sjednocení izraelských kmenů a vytvoření prvního skutečného izraelského státu. To bylo dílem krále Davida, který vytlačil Pelištejce do úzkého pobřežního pásu na jihozápadě, podrobil si různá malá okolní království a nakonec též dobyl na Jebúsejcích Jeruzalém. Učinil z něj své hlavní město, ale stavebně ho nijak nerozšiřoval. Sporé archeologické pozůstatky známé jako Davidovo město leží dnes jižně od hradeb starého Jeruzaléma. Davidův syn Šalomoun království upevnil, rozšířil Jeruzalém a hlavně v něm postavil tzv. První chrám k poctě Hospodina, v němž měla být uložena i proslulá Archa úmluvy. Po Šalomounově smrti se jeho stát rozpadl na dvě části – severně leželo Izraelské království s hlavním městem Samaria (Samaří) a jižně Judské království, jehož metropolí byl Jeruzalém. Izraelské království dobyli v roce 722 př. n. l. Asyřané, Judské království si svou nezávislost udrželo o více než 100 let déle. V roce 597 př. n. l. poprvé a o 10 let později podruhé a definitivně dobyl Jeruzalém babylonský král Nabukadnesar II. Město i chrám zničil a mnoho obyvatel odvlekl s sebou do zajetí.
Když v roce 538 př. n. l. dobyl Babylon perský král Kýros Starší, povolil Židům vrátit se zpět do Judeje, obnovit Jeruzalém a postavit znovu chrám. Tento tzv. Druhý chrám dokončený roku 515 př. n. l. byl ten, který stál v Ježíšově době. Samostatné království však obnoveno nebylo, Palestina zůstala součástí Persie a i s ní přešla ve 4. stol. př. n. l. do rukou Alexandra Velikého. Po jeho smrti zde vládli diadochové, zprvu Ptolemaiovci a po nich Seleukovci. Počáteční náboženská samospráva byla stále více omezována a Palestina celkově helenizována. Vše nakonec vyústilo v povstání Makabejských, které svrhlo Seleukovce a zhruba na sto let vytvořilo ještě jednou samostatný židovský stát pod vládou hasmonejské dynastie. Když ho však v roce 63 př. n. l. ovládl římský vojevůdce Gnaeus Pompeius Magnus, byl se židovskou státností konec. Až do 20. století zůstali Židé bez vlastního státu.
Zpočátku měla Judea ještě svého vládce, byť v postavení římského vazala. Takto se proslavil především král Herodes, jenž dokonce zahájil přestavbu jeruzalémského chrámu. V roce 6 n. l. však císař prohlásil Judeu římskou provincií, kterou nadále spravoval římský prokurátor sídlící v pobřežní Caesareji. Stupňující se útlak vyvolal v roce 66 velké povstání známé jako „židovská válka“, které však nemělo šanci na úspěch. V roce 70 Římané dobyli Jeruzalém, pobořili ho a zničili Druhý chrám. Z celého areálu zůstala zachována pouze část západní opěrné zdi, známá dnes jako Zeď nářků. Posledním záchvěvem židovského odporu se pak stalo povstání bar Kochby v letech 132–135, rovněž tvrdě potlačené. Po jeho skončení bylo mnoho přeživších Židů odvlečeno do otroctví, další uprchli, jen malá část jich zůstala ve své původní vlasti. Tam byl název Judea nahrazen Palaestinou, v místech Jeruzaléma vyrostla Colonia Aleia Capitolina. Těžiště židovské kultury a náboženského života se přesunulo do diaspory.
Po rozdělení Říma patřila Palestina byzantské říši, v roce 638 ale obsadili Jeruzalém Arabové a během několika málo let ovládli celou zemi. Židé a křesťané však měli zaručenu autonomii a náboženskou svobodu – alespoň na nějaký čas. Stoupající pronásledování nemuslimů se posléze stalo jedním z důvodů pro křížové výpravy. Hned při té první byl v roce 1099 dobyt Jeruzalém a jeho muslimské, ale i židovské obyvatelstvo kompletně zmasakrováno. Po několika letech ovládli křižáci celou Palestinu a vytvořili v ní Jeruzalémské království s feudálním systémem správy. Od porážky u Hattínu v roce 1187 začal vliv křižáků ve Svaté zemi silně slábnout a definitivně skončil v roce 1291 pádem poslední křižácké bašty, města Acre (Akko).Vlády v Palestině se zmocnili egyptští Mamlúci (Mameluci) – teprve za nich se zde stal většinovým náboženstvím islám. V roce 1517 je na 400 let vystřídali osmanští Turci, kterým Palestina patřila až do konce první světové války.
Už od 12. století začali do Palestiny přicházet Židé z Evropy, nejprve ze střední a východní, v 16. století z Pyrenejského poloostrova, hlavní alije (imigrační vlny) však dorazily až ke konci 19. století a ve století dvacátém. Zatímco počátkem 19. století žilo v celé Palestině jen asi 7000 Židů, na konci téhož století to bylo již asi 50 000.
Devatenácté století s sebou přineslo nejen různé výbuchy antisemitismu v Evropě, ale také počátek sionismu. Jeho hlavní postavou a především popularizátorem byl vídeňský novinář Theodor Herzl. I když vybudování židovského státu navrhoval už třeba v roce 1839 londýnský finančník a filantrop, Sir Moses Montefiore, věci se daly do pohybu hlavně poté, co Herzl vydal v roce 1896 knihu Židovský stát, založil Světovou sionistickou organizaci a zorganizoval první sionistický kongres v Basileji roku 1897, kde byl přijat tzv. Basilejský program vyhlašující snahu získat legálně v Palestině domovinu pro židovský lid. Už předtím ale začaly v Palestině vznikat první židovské osady na nově zakoupené půdě. Velkou úlohu přitom sehráli někteří mecenáši, mezi nimiž výrazně vyčníval baron Edmond de Rothschild, jenž se zasloužil například o vznik městečka Zichron Ja´akov nedaleko Haify (1883) i o pěstování vinné révy v jeho okolí.
V Evropě se na židovskou kolonizaci Palestiny pohlíželo občas s nedůvěrou a podceňováním. Třeba František Klement, český spisovatel, cestovatel a úředník arcivévody Ludvíka Salvatora, v předmluvě ke své výpravné knize Palestýna vydané roku 1895 píše: „Kolonisační otázka Palestýny těšila se za posledního čtvrtstoletí značné pozornosti … učiněno již několik pokusů, aby přistěhovalci zem zvelebovati pomáhali. Dosud však skončila většina kolonisačních pokusů co nejsmutněji… Do Palestýny se stěhující židovstvo … jest ku kolonisaci této země naprosto nezpůsobilé a na vzdor největším obětem evropských souvěrců a na vzdor četným tisícům židovských přistěhovalců nepokročila tato otázka ani o píď ku předu… Zdejší domácí židovstvo, zejména v Jerusalemě, Tiberiasu a Safedu nenávidí souvěrce přistěhovalce co nejvíce, a pozoruhodna jest okolnosť, že i největší dobrodincové zdejších židů, jakými zejména Montefiore, Pereira, Lady Finn, Frankl byli, a rodina Rothschildů dosud jest, trojí klatbou t. j.: ´vyloučením, prokletím a zničením ve jménu Boha´ odměněni byli. Vyřknutí této klatby stalo se proto, že neučiněno, jak si palestýnští židé přáli: všechny ty ohromné, darované peněžité částky měly plynouti do pokladen zdejšího židovstva, kteréž by pak dle vlastního uznání bylo s nimi naložilo… Myšlénka, židovstvem Palestýnu kolonisovati, jest tudíž zcela pochybena a v novou židovskou říši tuto zem proměniti, jest čirý nesmysl.“
Ve stejné době začalo sílit národní uvědomění Arabů a jejich odpor vůči slábnoucí osmanské říši. Naprostá většina palestinské půdy patřila několika bohatým arabským rodinám, jež často v Palestině vůbec nežily, ale začaly půdu velmi výhodně odprodávat sionistům. Nejhůře tak dopadli ti, které půda bezprostředně živila – místní arabští rolníci a pastevci. Když se k tomu přidala hesla typu herzlovského „země bez lidí pro lid bez země“ a myšlenky představující židovskou Palestinu jako výspu civilizace proti „barbarství“, bylo zaděláno na pořádný konflikt.
Turecko stálo v první světové válce na poražené straně. V prosinci 1917 dobyli Britové Jeruzalém, v září 1918 obsadili celou Palestinu. Na konferenci v San Remu v roce 1920 byl nad Palestinou zřízen mandát, jehož výkon byl svěřen Velké Británii. Nastalo období tzv. mandátní Palestiny, které trvalo až do druhé světové války. A pak přišla šo´a, největší genocida v dějinách lidstva, na Západě známá jako holocaust. Jejích zhruba šest milionů obětí představovalo celou třetinu světového židovstva. Samotná Palestina nebyla válkou bezprostředně dotčena, ale problémy v ní narůstaly geometrickou řadou, mj. i kvůli restrikčním imigračním opatřením, která prosazovali Britové a jež bránila příchodu nových přistěhovalců včetně těch, kteří přežili koncentrační tábory. Řešení neudržitelné situace bylo předáno OSN, která v roce 1947 rozhodla o rozdělení Palestiny do dvou států, židovského a arabského. Židé rezoluci přivítali, Arabové odmítli. Proto nakonec došlo současně s ukončením britské mandátní správy k vyhlášení pouze židovského státu. Zároveň vypukla první izraelsko-arabská válka (1948–1949). Po jejím skončení bylo zřejmých několik skutečností. Plán OSN nebyl respektován – vznikl pouze židovský stát, avšak v jiných (větších) hranicích. Části zamýšleného arabského státu, které neobsadil Izrael, si k sobě připojily Egypt (pásmo Gazy) a Jordánsko (Západní břeh Jordánu). Zrodil se též dodnes nevyřešený problém arabských uprchlíků – Palestinu opustilo téměř 90 % arabského obyvatelstva, které v ní žilo před vyhlášením Izraele. Za Šestidenní války v roce 1967 pak Izrael obsadil jak Gazu a Západní břeh Jordánu, tak také do té doby syrské Golanské výšiny a egyptský Sinajský poloostrov. Ze Sinaje se Izrael stáhl na základě mírových dohod z Camp Davidu (1978), vývoj v Gaze a na Západním břehu, kde byla v roce 1994 vyhlášena Palestinská národní autonomie, můžeme téměř každý den sledovat v zahraničním zpravodajství.
Na zemi, která je jen o málo větší než čtvrtina České republiky, je těch událostí a problémů docela dost. Když k tomu přidáme její historicko-kulturní význam, nesporné hospodářské úspěchy, moderní technologie, špičkový výzkum i úžasné přírodní jevy, až se z toho točí hlava. Vítejte v Izraeli!
Další články z vydání o Izraeli zde