Jací jsou Portugalci
Žít v Portugalsku znamená přijmout, že věci nejsou dokonalé. Že voda někdy neteče, internet někdy nefunguje a vítr občas odnese prádlo do vedlejší vesnice. Naučit se být spokojený s „tak nějak“ ale neznamená rezignovat. Znamená to přestat bojovat s věcmi, které se nedají změnit, a začít si užívat ty, které se užívat dají.
Když jsem se přestěhovala do Lisabonu, chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že Portugalci nejsou „něco jako Španělé“. Jsou o poznání tišší, klidnější a zádumčivější než ostatní Jihoevropané. Někdy se jim přezdívá „Skandinávci jihu“. Mluví rozvážně (a překvapivě dobrou angličtinou), dodržují fronty, nenosí si na pláž spíkry s hudbou a neřvou na sebe přes ulici, jako kdyby jim permanentně šlo o život.
Ačkoli většina Portugalců mluví nebo aspoň rozumí španělsky, nesnášejí, když na ně cizinec automaticky spustí castellano. Je to trochu jako vytasit v Česku místo „děkuji“ třeba „спасибо,“ protože tomu taky přece všichni rozumí. Když si v Portugalsku nemůžete vzpomenout, že „děkuji“ se řekne obrigado (pro ženy obrigada), použijte radši „thank you.“ Nebo cokoli jiného, co není španělsky. „Gracias“ je taková malá kulturní sebevražda. Portugalec vám ale i tak slušně odpoví, ať už si o vaší ignoranci ve skrytu duše myslí cokoliv.
A ve skrytu duše se toho tady děje opravdu hodně. Portugalci jsou mistři hlubokých pocitů, které se navrch tváří jako absolutní klid. Když jim řeknete, že máte špatný den, neodpoví vám, že to bude dobré. Jen tiše přikývnou a pronesou své všeobjímající „pois…“. Tahle jediná slabika může znamenat „jo, je to tak“ i „svět je holt složité místo, kámo.“ Když se zeptáte, jak se mají oni, odpovědí často „mais ou menos“. Tak nějak. Více méně. Což je asi nejpřesnější definice portugalského života, jaká existuje.
Možná právě díky té tiché důstojnosti působí Portugalsko jinak než zbytek jihu Evropy. Když se Itálie směje, Španělsko tančí a Řecko gestikuluje, Portugalsko zhluboka vydechne a zahledí se do dálky. To, co my považujeme za melancholii, oni nazývají saudade. A jestli nějaká země ovládá umění smutku, je to právě tahle. Ne však smutku, který chcete léčit antidepresivy. Je to smutek, který hřeje. Smutek, který strávíte zíráním do oceánu a přemýšlením o tom, co bylo, nebo mohlo být. A navíc se vá…
Úplné znění článku naleznete zde