V souvislosti s chrámem sv. Mikuláše na Malé Straně jsme se zmínili o umělci, který svými oltářními obrazy a především freskami obohatil řadu míst na Moravě, ale též v Čechách, Rakousku, na Slovensku a posléze v Dolních Uhrách. Byl to znojemský Jan Lukáš Kracker.
Narodil se 3. března 1719 ve Vídni, v umělecky založené rodině s českými kořeny; jeho otec, malíř Josef Kracker, byl synem sochaře Tobiáše Krackera, který se podílel na slavných vídeňských stavbách Johanna Lucase Hildebrandta a Johanna B. Fischera z Erlachu, a kořeny rodu po mužské linii sahaly až do severních Čech. Bylo zcela přirozené, že i Jan Lukáš bude pokračovat v rodové tradici. Prvního školení se mu dostalo u vídeňského malíře Antona Hertzoga a poté na vídeňské Akademii, kde byl žákem dvou významných představitelů středoevropské barokní malby, Paula Trogera a Michelangela Unterbergera. Už během studií si získal náležitý respekt – krátce po absolutoriu v roce 1742 získal zakázku na výzdobu zámeckého kostela sv. Martina ve Štýrském Hradci (fresky se bohužel nedochovaly).
Na řadu let se pak jeho domovinou stala Morava. Usadil se ve Znojmě, kde přijal místo městského malíře a rovněž se tam oženil. Zpočátku ještě spolupracoval s brněnským malířem Judou Tadeášem Rotterem, což vedlo ke Krackerově podílu na některých Rotterových oltářních obrazech (např. pro piaristické kostely ve Strážnici a v Litomyšli), ale především k získání respektu ve vlivných kruzích a vzápětí již k samostatným úkolům, především ve službě významných církevních řádů. A nebyly to úkoly ledajaké – jednalo se o výzdobu chrámových interiérů v duchu barokního pojetí uměleckého díla, kde podstatnou roli hrála fresková malba.
Tady si dovolme malou odbočku. Jak významnou roli v renesanci hrála snaha o maximálně věrné zachycení optického vnímání světa kolem nás, je dostatečně známo. I to, že pod povrchem viděného se často skrýval hlubší význam – od úcty ke kráse světa co Božího stvoření až po zašifrovaná sdělení a horoskopy, tak oblíbené mezi intelektuály a vzdělanými panovníky 16. stol. V baroku přišel nový úkol, posílený „ideologickou ofenzivou“ katolické církve po tridentském koncilu: oslovit duši člověka silným prožitkem, opřeným o estetické hodnoty. Dramaticky se dmoucí, takřka hmatově uchopitelná architektura oživená desítkami soch v dynamických postojích, oltářní plátna zpodobující živé výjevy a velkolepé fresky otevírající prostory chrámů k nadoblačným výšinám… a k tomu světelné efekty, vůně kadidel a hřmící hudba varhan za doprovodu orchestrů a pěveckých sborů – co dalšího by ještě bylo možno přidat do podobného „koncertu“ vjemů pro smysly člověka, přicházejícího ze šedi a starostí vnějšího světa? A přitom, jak už to bývá, dostavil se i efekt, s nímž snad ani nikdo nepočítal, ale dnes je pro většinu z nás daleko silnější než zamýšlený účinek náboženský: estetický prožitek díla…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – České baroko