Jen pro jeho blaho a spokojenost po staletí otročily desetitisíce lidí na stavbách hrází. Nejlepší rybníkáři zasvětili jeho vodním světům všechnu svou tvůrčí fantazii. Nejbohatší šlechtické rody, kláštery a města vynakládaly na stavbu jeho mokrých dvorců obrovský majetek.
Ty překrásné rybníky neleží uprostřed polí, luk a lesů pro naše potěšení. Nebyly napuštěny ani kvůli rekreantům, chatařům a veslařům, kteří si myslí, že jim rybniční hladina patří. Ba ani kvůli vodním ptákům, žabám, vážkám a dalším obyvatelům rákosin. Ty rybníky byly založeny kvůli kaprům. Je málo zvířat na světě, kvůli kterým byli lidé ochotni proměnit celou krajinu, jen aby vytvořili co nejpříjemnější podmínky pro spokojný život jednoho živočišného druhu. A už vůbec nejsme ochotni připustit, že ty poetické modré hladiny jsou svou podstatou technické stavby, jakési hospodářské výběhy pro celoživotně hýčkaného, ale nakonec přece jen snědeného kapra.
Rodokmen kapra je delší než rodokmeny nejstarších šlechtických rodů Evropy. Sahá až do starověku, kde můžeme sledovat dvě jeho samostatné větve – jedna vychází z Evropy, druhá nezávisle na první, mizí v šerém dávnověku Číny a jihovýchodní Asie. Na těchto dvou, vzájemně značně vzdálených místech světa, byl z kapra divokého, říčního vyšlechtěn kapr domácí, rybniční. I když to zní trochu zvláštně, kapr je domácí hospodářské zvíře podobně jako ovce, domácí holubi nebo včely. Na rozdíl od mnoha jiných domácích zvířat mu však chybí přítulnost k člověku a krotkost. S člověkem se většinou setkává jen když uvízne v síti nebo na udici – a to není dobrá zkušenost.
Původní divoký kapr se souvisle vyskytoval ve všech velkých řekách od Japonska až k Černému moři. Za jeho nejzápadnější hranici rozšíření je však považován Dunaj, a to až k ústí řeky Moravy. Dodnes je možné kapra divokého dunajského neboli „sazana“ chytit na dolním toku Moravy a Dyje, na Slovensku pak v Dunaji a Tise. Právě z tohoto dunajského kapra byl patrně vyšlechtěn už ve starověku kapr rybniční. Traduje se, že k jeho celoevropskému rozšíření ve 12. až 14. století přispělo zakládání klášterů, jejichž mniši si budováním rybníků zajišťovali stravu pro církví předepsané časté půsty (ryba totiž nebyla považována za maso). V současné době je domestikovaný kapr rozšířen po celém světě a zpětně osidluje i většinu tekoucích vod. Rybniční kapr se od svého divokého předka liší především tvarem těla, které je robustnější, mnohem vyšší, a tudíž masitější. Tato vysokotělá forma vyniká i vysokými přírůstky a dobrou přizpůsobivostí.
Kapr obecný (Cyprinus carpio) je poměrně teplomilná ryba, která má ráda klidné, prohřáté a prostorné vody s teplotou okolo 20—25 °C, kde jsou dobré předpoklady pro bohatý rozvoj přirozené kapří potravy – vodních bezobratlých. Původně žil především na dolních tocích velkých řek, nyní se s ním setkáváme hlavně v rybnících.
Kapři jsou od přírody stádní živočichové a mají rádi společný sociální život. Jen zřídkakdy žijí samotářsky. Jejich hejna mívají od pěti do několika desítek ryb. Pohlavní dospělosti dosahují ve věku tří až pěti let. V květnu až červnu se shromažďují na mělčinách zarostlých vegetací, kde se odehrává hromadné a značně bouřlivé tření. Proto se tato místa nazývají trdliště. Kapří samci zde krouží ve vrcholném vzrušení kolem samic, ústy se dotýkají jejich prsních ploutví i pohlavního otvoru a nakonec, při křečovitých pohybech, vytlačují kapří matky své jikry a otcové mlíčí. Akt tření trvá několik hodin a mnohokrát se opakuje. Množství jiker od jedné samice se pohybuje od 200 000 až do 1,5 milionu. Obrovská rozmnožovací schopnost kapra mu dala i jeho latinské jméno Cyprinus, které je patrně odvozeno od řeckého Kypris – Venuše, bohyně plodnosti, případně od karpos – plod.
U kulturních kaprů jsou známy čtyři základní typy jejich ošupení. Nejběžnější je kapr šupinatý s tělem pokrytým pravidelně uspořádanými řadami šupin. Kapr lysec neboli lysý kapr má šupiny v souvislé řadě na hřbetě a v ojedinělých ostrůvkách při základech ploutví. Pro kapra lysce řádkového nazývaného též řádkový kapr je typická kromě hřbetní řady i jednoduchá nebo zdvojená řada velkých šupin v linii postranní čáry. A konečně u kapra hladkého došlo téměř k úplnému vymizení šupin. Nejrozšířenější je chov kapra šupinatého, třetinu produkce pak tvoří kapr lysec, který je ceněn především v Německu. Kapr řádkový a kapr hladký se chová spíše výjimečně, protože kombinace genů podmiňujících tento typ ošupení současně snižuje jeho životaschopnost. Pro ozdobu byli v Japonsku a v Číně vyšlechtěni jak kapři zlatí, tak i tříbarevní neboli koi kapři, kteří pocházejí z Japonska a z Koreje. U nás vyšlechtěný kapr třeboňský má obzvlášť vysoké tělo a dobře se proto zpracovává v kuchyni. Od 60. let minulého století je však stále vzácnější, a tak se jeho genotyp z našich rybníků pomalu vytrácí.
Chov kaprů na Třeboňsku
Ve středověku se chovali kapři v rybnících takzvaně na divoko. Do vyloveného nebo nově založeného rybníka se vysadilo několik dospělých, tzv. generačních kaprů, kteří se zde každý rok vytřeli a po 6 až 8 letech se konal výlov všeho, co v rybníce narostlo. Při divokém chovu několika kapřích generací dohromady existovala velká potravní konkurence zvyšovaná ještě plevelnými „bílými“ rybami, které do rybníků připlouvali z potoků. Tento nežádoucí stav rybníkáři zpočátku korigovali násadou několika dravých ryb, většinou štik, které část přebytečných kapříků a plevelných ryb zlikvidovaly – odtud také jihočeské přirovnání příliš agilního člověka ke štice v rybníce. Někdy ale rybníkáři počet nasazených štik neodhadli, nebo ty se jim v rybníce také vytřely, a při výlovu pak měli v síti více štik než kaprů. Tento způsob chovu trval celá staletí a teprve nashromážděné zkušenosti a náhodné události při povodních ukázaly rybářům cestu, jak kapry chovat – jinak a lépe. Každou rybí generaci zvlášť.
Všechny rybářské zkušenosti shromažďované čtyři století ověřil a sepsal Jan Dubravius (1486—1553). Jeho latinský spis De piscinis (O rybnících) měl pro chov kaprů stejný význam jako spis J. A. Komenského pro výchovu dětí. Dubravius byl a dodnes zůstává učitelem evropských rybníkářů a rybářů. Tento učený kněz byl později jmenován olomouckým biskupem a v jeho „kádrovém posudku“, v kapitulním protokolu o něm stojí, že je proslavený svou učeností a zkušeností, milý král i šlechtě, ale že nedbá o choť svou, církev, a jen o bohatství se stará. Dubraviova útlá, ale ověřenými zkušenostmi nabitá knížka-učebnice vyšla poprvé v roce 1547 ve Wroclavi a pak v mnoha překladech a mnoha vydáních v celé Evropě. Pro Čechy je příznačné, že česky poprvé vyšla na pokračování až v časopise Československý rybář v letech 1920—26. A jako kniha – spíše historický spis – až roku 1953. Ale třeboňští rybáři znali její německou a latinskou verzi od počátku a postupně zaváděli shromážděné poznatky do rybníkářské praxe.
Tak se postupně vedle produkčních rybníků pro velké kapry začaly zřizovat tzv. násadové rybníky pro kapří mládež do dvou či tří let, výtažníky pro ročky a rybníky plůdkové, kde kapříci tráví první měsíce svého života. Při přelovování z rybníku do rybníku se rybky po zátahu sítí vybíraly keserem, jakýmsi podběrákem, s kterým se muselo rychle přes hráz do připravených kádí nebo rovnou do druhého rybníka. Odtud pak pochází jihočeské pořekadlo – běžet jako s keserem. Po Dubraviovi se také jmenují malé, mělké, dostatečně prohřáté a zatravněné rybníčky, ve kterých se vytírají matečné ryby a odkud se vykulené rybičky přenášejí do rybníků plůdkových. V současnosti se však často používá i umělé vytírání generačních ryb a k oplodnění i líhnutí rybího plůdku dochází ve speciálních láhvích s neustálým přívodem čerstvé vody.
Druhým mužem, který se zasloužil o rozvoj rybníkářství na Třeboňsku, byl Josef Šusta (1853—1914). Také jeho kniha Výživa kapra a jeho družiny rybničné se stala světovou učebnicí rybníkářství. Nejen ve středověku, ale i ve stoletích následujících si lidé mysleli, že se kapr živí bahnem, nebo že snad spásá vodní rostliny. Ale nikdo se o to zvlášť nezajímal. Šusta byl první rybář, který zjistil, čím se kapr opravdu živí. Kapří pohyblivé a vysunovatelné rty vytvářejí jakýsi dolů směřující rypec, kterým kapr nasává bahno ze dna. Neživí se však samotným bahnem, ale z nasátého sedimentu filtruje rozličnou potravu, kterou tvoří rozmanití vodní živočichové jako jsou larvy pakomárů a další bezobratlí. Významnou součástí potravy jsou i rostlinné zbytky, zejména různá semena. Šustovy poznatky postavily rybníkářství na vědecký základ a je právem označován za nestora moderního rybníkářství.
Na tradici chovu ryb na rožmberském panství dnes navazuje od roku 1992 Rybářství Třeboň a. s., hospodařící celkem na 7440 ha vodní plochy rybníků, a je tak největším rybářstvím nejen v České republice, ale i v Evropě.