Valí se hlučně po lesní opadance a dlouhým čenichem v ní hledá něco na zub. Skupinka čtyř náhodných diváků tají dech a nehnutě sleduje rozehranou scénu vrcholící nalezením a ulovením kořisti. V rychlém sledu kmitá ježuří dlouhý lepkavý jazyk sem a tam a do tlamičky se vždy vrací hustě pokryt bělavými termitími dělníky. Hlavní aktérka tak právě předvádí, že její latinské jméno „Tachyglossus“ znamená v překladu přesně to, co zde teď pozorujeme – „hbitý jazyk“.
Ježury jsou mírumilovní tvorové a hlavní složkou jejich potravy jsou termiti, mravenci, žížaly a larvy různého hmyzu. Stejně jako ptakopyskové i ony kladou vejce, většinou však pouze jedno. K jeho inkubaci nepoužívají hnízdo, ale hned po snesení si je matka přemístí do vaku na břiše, kde se asi po deseti dnech vylíhne malá ježura.
V Austrálii žije pouze jediný druh ježury, ale populace na Tasmánii je považována za samostatný poddruh. Dříve byly tito miláčci Australanů velmi běžní a stovky jich končily svůj život na silnicích, stejně tak jako u nás ježci. Bohužel v posledních dvou desetiletích stále ubývají, aniž by bylo známo proč.
Seznámení s ježurou patřilo do programu české přírodovědecké výpravy, i když tato obědvající dáma patrně o nic podobného nestála. Měl jsem dojem (který se vzápětí ukázal být zcela mylný), že chytit takovou nemotornou ostnitou kouli nebude žádný problém. Hodováním zaujatá ježura zpozorovala útok na svou osobní svobodu příliš pozdě, a tak se ani nepokusila o útěk. Zato nám však předvedla dokonalou strategii obrany, která je účinná před všemi případnými útočníky. Bleskově se začala zahrabávat kolmo do země. Během několika desítek sekund se proti nám z mělké prohlubně tyčila jen neproniknutelná houština ostrých dlouhých ostnů. Nastala chvíle oboustranného taktického vyčkávání. Na tohle se holýma rukama sáhnout nedá. Zalovil jsem v batohu a vytáhl odtud své zbraně – silné rukavice a zahradní sázecí lopatičku. Dobývat ze země takový pichlavý chumáč však vůbec nebylo jednoduché. Především mě ale zaskočila nečekaná síla ježury, která se mohutnými drápy zapřela za kořeny, takže jsem se při zápase s ní vcelku zapotil. Nakonec jsem ji přece jen vytáhl. Následovala scéna obdivného prohlížení, opatrného otáčení a nezbytného fotografování. Nechtěli jsme však naši hrdinku dlouho stresovat, a tak jsem ji nechal uniknout zpět do divočiny. Zmizela za zelenou oponou listí patrně s pocitem konečného vítězství. Všichni jsme byli spokojeni. My ze svého vzácného úlovku zástupce ptakořitných savců a ježura z opět nabyté svobody. I když tato svoboda je tak trochu zvláštní. Ježura je stejně tak, jako většina ostatních obyvatel Austrálie, uvězněna na svém kontinentě a nemůže jej nijak opustit. Ale je to vězení vskutku sladké. Své vězně nijak neomezuje, naopak je svou izolovaností chrání před nezvanými vetřelci, kteří by s většinou původních obyvatel udělali krátký proces. Doufejme, že tomu tak bude i nadále.