Natron
Jeden z nejpozoruhodnějších kamínků přepestré krajinné mozaiky východní Afriky je zasazen na úplném severu Tanzanie, u hranice s Keňou, asi 80 km severovýchodně od kráteru Ngorongoro. Místo, které nepatří do žádného národního parku ani rezervace, avšak najdeme ho na Ramsarském seznamu mokřadů mezinárodního významu, nabízí spoustu paradoxů a také, když se zadaří, výjimečný pohled na statisíce elegantních plameňáků – to je jezero Natron a nějakých 20 km od jeho jižního okraje sopka Ol Doinyo Lengai (2962 m n. m.), bez níž by jedinečnost jezera neexistovala.
Masajové a Sonjové označují sopku Ol Doinyo Lengai jako „Boží horu“, neboť se na ni uchýlil bůh Engai, když ho jakýsi lovec zasáhl šípem. V představách Masajů androgynní nejvyšší stvořitel, jehož jméno znamená „déšť“, si vybral sídlo vskutku monumentální. Jakkoli se může Ol Doinyo Lengai svou výškou zdánlivě jevit jen jako chudý příbuzný Kilimandžára, Meru (4562 m n. m.) či hory Kenya (5199 m n. m.), jeho profil je ztělesněním sopky tyčící se nad okolní rovinou.
Nechme ale mytologii mytologií, své si k výjimečnosti této sopky řekne i exaktní geologie. Jde totiž o jednu z mála sopek na světě, která produkuje karbonatitovou lávu – vysoce tekutou, o relativně nízké teplotě (500–600 °C) a s převahou uhličitanů (na rozdíl od většiny láv bohatých na křemičitany). Horninové podloží okolo jezera Natron tak tvoří alkalické lávy s velkým množstvím uhličitanů, ale jen s nízkým obsahem vápníku a hořčíku. V kombinaci s napájením termálními prameny s vysokou koncentrací minerálů to z Natronu vytvořilo slané alkalické jezero s podmínkami, jež po přečtení mohou působit jako z jiné planety. Jezero je zhruba 50–58 km dlouhé, protáhlé v severojižním směru a při nejvyšším stavu vody zasahující svou severní špičkou až na keňské území; šířka kolísá ještě více než délka, průměrná hodnota se udává 15 km. Voda v jezeře je ale velmi mělká, často jen 50 cm, největší hloubka nepřesahuje tři metry. Zato se voda vyznačuje vysokou alkalitou, její pH se běžně pohybuje kolem 10, ale může stoupnout i nad 12. Přidejme k tomu teplotu vody kolem 40 °C (ale občas a místy skoro 60 °C) a dostaneme obrázek nehostinného prostředí, v němž bychom snad ani nečekali nějaký život. Jako by i různé odstíny oranžové, růžové a červené, jimiž hraje vodní hladina i solné povlaky u břehů, varovaly: Pryč odtud!
Jenže opak je pravdou, právě ono načervenalé zbarvení vody dokládá, že v jezeře život je, druhově sice nepříliš rozmanitý, zato ale početný. Důvodem pro červenou barvu je přítomnost velkého množství mikroskopických sinic rodu Arthrospira, skupiny fotosyntetizujících bakterií, které kromě chlorofylu obsa…
Úplné znění článku naleznete zde