Zeměpisně lze Jižní Afriku rozdělit zhruba na dvě hlavní oblasti – rozlehlou vnitrozemskou plošinu a ze tří stran lemující pobřežní rovinu. Oba útvary odděluje pás horských hřbetů, místy velmi strmý, který v natalské části Dračích hor (Drakensberg) dosahuje výšky přes 3000 metrů. Významná horská pásma leží i na východě (transvaalské Dračí hory), v Západním a Východním Kapsku.
Klimaticky je Jižní Afrika převážně suchá a slunečná, největší část jejího území leží jižně od obratníku Kozoroha, jenž protíná provincii Limpopo. Roční období jsou proti Evropě převrácená – léto vrcholí v prosinci až únoru. Zimy mohou být dosti chladné, ve vysokohorských polohách pravidelně sněží. Nejvíce srážek bývá v pásu při pobřeží Indického oceánu, hlavně v provinciích KwaZulu-Natal a Západní Kapsko. Velká část země zažívá dlouhá období sucha. Největší řeky jsou Orange, Vaal a Caledon, žádná z nich však není splavná.
V Jižní Africe byly nalezeny pozůstatky rodiny hominidů, která se v Africe vyvinula před miliony let. Nejbohatším nalezištěm jsou jeskyně Sterkfontein nedaleko Johannesburgu, zapsané na seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Evropské osídlování propuklo v roce 1652, kdy se v místech dnešního Kapského Města usadila malá skupina Nizozemců v čele s Janem van Riebeeckem, aby tu vytvořila zásobovací stanici pro lodi Východoindické společnosti. Předtím zalidňovaly jihoafrické území domorodé skupiny Khoisanů („Křováků“ a „Hotentotů“) a kmeny hovořící bantuskými jazyky, pronikající ze severu.
Za mezníky dalšího vývoje lze považovat příchod francouzských emigrantů (80. léta 17. století), usazení Britů, kteří se v roce 1806 zmocnili Kapska, vznik zuluské říše vedené králem Shakou ve 20. letech 19. století; hromadná migrace nespokojených Búrů z Kapska do vnitrozemí ve 30. letech 19. století (tzv. Velký trek), jež později vedla ke vzniku dvou búrských republik (Oranžský svobodný stát a Transvaal). Stejně významný byl objev diamantů (1867) a nejbohatších zlatých ložisek na světě (1886), Anglo-búrská válka (1899-1902), vznik Jihoafrické unie (1910), založení Afrického národního kongresu (ANC – 1912), kodifikace apartheidu a pokus o uzákonění dlouhodobé bělošské nadvlády po volebním vítězství Národní strany v roce 1948. Do novější doby už spadá odchod Jižní Afriky z Commonwealthu a vytvoření Jihoafrické republiky v roce 1961, odpor černošského obyvatelstva proti apartheidu v 60. a 70. letech a odmítnutí tohoto systému mezinárodním společenstvím včetně sankcí proti jihoafrickému režimu. Dobře si zřejmě pamatujeme demontáž apartheidu po zrušení zákazu ANC a dalších organizací v roce 1990, posléze pak první všerasové demokratické volby 27. dubna 1994 a následující zvolení Nelsona Mandely jihoafrickým prezidentem.
O Jihoafričanech se hovořívá jako o „duhovém národě“. Toto označení se ujalo po prvních demokratických volbách před devíti lety, které byly mezníkem i ve formování jednoho národa z lidí různého původu. Bohatství tradic a rozmanitost kultur jihoafrické „duhy“ patří k nejpozoruhodnějším rysům této země. Zákony apartheidu dělily Jihoafričany do čtyř rasových skupin a v údajích o počtu obyvatel se těchto čtyř skupin stále ještě používá. Loni tedy v Jižní Africe žilo celkem 46 milionů lidí, z toho 35,7 mil. černochů, 5,2 mil. bělochů, 3,8 mil. míšenců („barevných“) a 1,1 mil. Indů. Zbytek tvoří lidé nezařazení do žádné z těchto skupin. 81,8 procenta obyvatel je gramotných (stav z roku 1995).
Skutečná etnická skladba je však mnohem pestřejší, opravdu "duhová". Prapůvodních obyvatel, Khoisanů, zbývá již jen velmi málo, nejvýše několik tisíc. Nejvíce je afrických černochů čtyř velkých etnických skupin – Nguni, Sotho-Tswana, Tsonga a Venda. Bělošské obyvatelstvo tvoří dvě hlavní části – Afrikánci (asi tři pětiny) a anglicky hovořící Jihoafričané (asi dvě pětiny). Kromě toho zde žije určité množství osob řeckého, portugalského, italského a jiného evropského původu, včetně českého. Indové obývají tuto zemi od druhé půle 19. století a tvoří vcelku uzavřené komunity, které si zachovávají zvyklosti a jazyky staré vlasti. Velká populační skupina lidí smíšeného rasového původu (Coloureds – „barevní“) se utvářela od příchodu prvních bělochů, a rovněž otroků, hlavně z dnešního Malajska a Indonésie, ve smíšených svazcích s původním khoisanským obyvatelstvem. Převážná většina jich žije v Západním Kapsku. S pestrou etnickou skladbou Jižní Afriky souvisí její jazykové bohatství – podle ústavy má dnes země 11 úředních jazyků. Největší počet Jihoafričanů udává jako mateřštinu isiZulu, ale hlavním dorozumívacím prostředkem pro cizince je angličtina, jejíž znalost je všeobecně rozšířená.
Jižní Afrika se formálně řadí mezi rozvojové země se středně vysokými příjmy. Má neobyčejně bohaté přírodní zdroje a moderní průmysl včetně energetiky, vyspělé zemědělství, finanční sektor a komunikace, stejně jako dobře fungující trh zboží a služeb. Její ekonomika je největší a nejvytříbenější na celém kontinentu. Ačkoli země zaujímá pouze 4 % afrického území a má jen 6 % z celkového počtu obyvatel světadílu, vytváří 18 % hrubého domácího produktu Afriky, vyrábí nadpoloviční většinu africké elektřiny a má více než polovinu automobilů, telefonů, bank a průmyslových zařízení. Reprezentuje také 50 % africké kupní síly.
Jihoafrická vláda považuje nyní za nejdůležitější řešit sociální problémy, které se nakupily za vlády apartheidu. Je to především mimořádně vysoká nezaměstnanost, vyčíslovaná zpravidla mezi 30 a 35 %, takže vytváření nových pracovních míst patří k hlavním ekonomickým prioritám. Dále jde o to zajistit všem obyvatelům důstojné bydlení, přístup k pitné vodě a elektřině, rozšiřovat telefonní síť na venkově; velká pozornost se věnuje také školství. To vše vyžaduje vysoké částky z rozpočtů státu, provincií i místních úřadů.
Po roce 1994 se země plně vrátila do mezinárodního života, z něhož byla vinou apartheidu vyloučena. Dnes hraje důležitou roli v afrických mezinárodních organizacích, včetně nově založené Africké unie, nástupkyně Organizace africké jednoty, i v organizacích světových. Vrcholné konference Commonwealthu a Hnutí nezúčastněných zemí, ustavující summit Africké unie, Světový summit o udržitelném rozvoji či Světová konference OSN proti rasismu a xenofobii, jež Jižní Afrika v posledních letech hostila, jsou toho jasným důkazem, stejně jako její iniciativa v projektu NEPAD (Nové partnerství pro rozvoj Afriky). Označit ji za regionální mocnost jistě není přehnané.
Jihoafrický průmysl posiluje vedle donedávna převládajícího důlního sektoru také odvětví zpracovatelské, jehož úloha díky vědomému tlaku vlády i kapitálu stále roste. Zároveň v jihoafrické ekonomice sílí také význam cestovního ruchu jako důležitého zdroje příjmů a pracovních míst. Turistům toho může Jižní Afrika nabídnout opravdu hodně, bezpochyby více než většina jiných zemí. V šíři nabídky ji nepředčí žádný jiný africký stát. Panenská příroda se tu snoubí s bohatou nabídkou cestovatelského komfortu. Přes svou moderní tvář má vše, bez čeho by Afrika nebyla Afrikou, opravdová dobrodružství jsou tu vždy na dosah. Je zde nedotčená krajina v nejrůznějších podobách – od krásných a ekologicky vzácně čistých pláží po proslulé národní parky, od skalnatých hor vypínajících se do výšky přes 3300 metrů nad bujnou zelení subtropických údolí až po rozlehlé vnitrozemské stepi a pouště.
Jižní Afrika také poskytuje pestrou paletu fauny a flóry. V desítkách národních parků a rezervací žije množství africké divoké zvěře, k jihoafrickým břehům připlouvají velryby, delfíni, žraloci. Královna jihoafrických květin, protea královská, je klenotem světa rostlin, jejichž druhy se počítají na desetitisíce. Jižní Afrika má velmi bohatou flóru a pyšní se jednou ze šesti uznávaných rostlinných říší na světě, zvanou fynbos, v níž převládají věčně zelené křovinné porosty bez stromů. Díky tomu, že přírodní bohatství je v Jižní Africe pečlivě pěstováno a chráněno, patří dnes její národní parky a rezervace k posledním rájům divoké africké zvěře. Největší a nejznámější z nich je Krugerův národní park, dnes součást přeshraničního parku Velké Limpopo.
V Jižní Africe však najdeme i moderní velkoměsta s mrakodrapy, širokými bulváry, historickými památníky, zahradními čtvrtěmi i velkými nákupními centry. Největší z nich – Johannesburg – je srdcem hospodářského života, dalšími velkoměsty jsou Pretoria, Kapské Město a Durban. Kapské Město se Stolovou horou, jež se zvedá přímo od moře do výšky přes tisíc metrů, vytváří jedno z nejkrásnějších panoramat na světě.
Jako celek je Jižní Afrika moderní, kosmopolitní společností, rozvíjející se na pozadí bohatých tradic. Proces změn, jimiž prochází, ladí se světovým procesem globalizace, kterou jihoafrická vláda podporuje.
Od letošního dubna zavedla jihoafrická vláda pro české turisty bezvízový styk. Přímé letecké spojení neexistuje, ale v Praze má své zastoupení společnost South African Airways, která byla již poněkolikáté vyhlášena nejlepší společností létající do Afriky. Zajišťuje pohodlné spojení přes Frankfurt, Londýn, Paříž, Curych či Milán. Svou flotilu vybavuje nejmodernějšími dálkovými letadly světa – Airbusy A 340-600. Protože se létá v noci, je pro nás Jižní Afrika vlastně docela blízko: pouhou jednu noc v komfortu transkontinentálního kolosu.
Další informace o Jihoafrické republice naleznet zde: http://www.sopka.cz
Text a foto ZDENEK KUBEŠ