Julské Alpy

Nejvyšším a nejnavštěvovanějším horstvem Slovinska jsou Julské Alpy (Julijske Alpe), a to i přesto, že jsou snad vůbec nejdeštivější oblastí celých Alp. Geologicky patří k jižnímu vápencovému pásmu. Vytvářejí je vysoko zdvižené zvrásněné vápence a břidlice druhohorního triasu na prvohorním podkladě. Jejich západní, nižší část leží v Itálii a označuje se jako Friulské či Furlanské Alpy – Italové název odvozují od dávné římské osady Forum Iulii v místech dnešního městečka Cividale, kdežto Slovinci od raně středověkého langobardského vévodství Furlanija.

Na slovinské straně se tyčí nejvyšší vrcholy včetně dominanty celé někdejší Jugoslávie – majestátního Triglavu (2864 m). Tato hora má pro místní obyvatelstvo hluboký význam a objevuje se jak na slovinské vlajce, tak ve státním znaku. Dávným Slovanům ztělesňovala trojhlavého boha Triglava, který jednou hlavou pozoruje nebe, druhou zemi a tou třetí podsvětí. Pod horou se údajně rozkládala rajská zahrada obývaná tzv. Rojenicemi. Tyto bíle oděné sudičky dávaly místním dětem do vínku štěstí, bohatství a dlouhý život, ale ač bytosti nadpřirozené, nestihly anebo nechtěly navštívit všechna miminka. Jen jimi požehnaní pak byli nadáni schopností vidět stáda bílých kamzíků vedených Zlatorogem. Pouhá zlatá šupinka z jeho rohu otvírala bránu k bohatství jeskyně ve stěně hory Bogatin. Když však jeden chamtivec chtěl zlatoroha celého, došel zkázy nejen on, ale celá rajská zahrada: proměnila se ve skalnatou pustinu.

Další tragédie na sebe nenechaly čekat. Jistě ani Gaius Julius Caesar, po němž jsou Julské Alpy pojmenovány, nepostupoval zrovna v rukavičkách, když zde upevňoval římskou provincii. V období stěhování národů tudy procházely další kmeny stejně málo holubičí povahy a někdy v 6. století sem dorazila i jedna z větví jižních Slovanů. Pověst o Zlatorohu se připisuje právě jim, ale bůh Triglav byl uctíván i u Polabských Slovanů daleko na severu.

Provázanost tehdejšího světa vzbuzuje údiv a respekt. Na druhé straně překvapí, jak se v této relativně malé pohraniční oblasti navzdory vší globalizaci dodnes uchoval úctyhodný jazykový propletenec: mluví se tu slovinsky, italsky, německy a dokonce i prastarým friulským dialektem, který je směsí obou předchozích řečí.

Už ve středověku připadlo území Habsburkům a s kratšími přestávkami zůstalo pod jejich nadvládou až do roku 1866, kdy po porážce Rakouska připadla část pohoří spolu s celým Friulskem vítězné Itálii. To se opakovalo i po první světové válce, která jen v této oblasti stála víc než milion lidských životů! Nesmírné oběti si vybrala i ta druhá, po níž byly Julské Alpy rozděleny mezi Itálii a Slovinsko. Z obou válek se dodnes dochovala stará kasárna, zbytky opevnění a četné pomníčky padlým. Naopak hroby zastřelených odpůrců komunismu se v horách odtajňují až v posledních letech.

Turisticky proslavil Julské Alpy Belsazar Hacquet, který roku 1778 zdolal Triglav, a Julius Kugy, obchodník a horolezec přibližně o sto let mladší, který mj. pomáhal od 20. let 20. století botanikovi Albertu Bois de Chesné se založením horské botanické zahrady Alpinum Juliana v horní části doliny Trenta. V roce 1953 mu byl za zásluhy o propagaci hor odhalen pod sedlem Vršič pomník.

V Julských Alpách byly už v sezoně 1894–1895 postaveny také první slovinské horské chaty (planinske koče): Koča na Črni prsti, Kocbekova koča, Aljažev dom a Triglavski dom na Kredarici. Dnes je jich tu přes třicet a navíc jsou ještě v horách roztroušeny jednoduché útulny (zavetišče).

V místech bývalých vojenských cest vedou dnes vysokohorské stezky, mnohdy dosti krkolomné. Na obzvlášť exponovaný…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Slovinsko

Julské Alpy