Kamakura je jedním z nejznámějších měst současného Japonska a zároveň také jedním z nejoblíbenějších turistických cílů návštěvníků z celého světa. Její historie je delší než osm set let a během této doby prošla několika zcela odlišnými obdobími.
Dobu největší slávy Kamakura zažila hned na samém počátku svých dějin, kdy se za éry Kamakura stala v letech 1192–1333 sídlem první samurajské „vojenské“ vlády a druhým plnohodnotným japonským hlavním městem. Předcházející éra Haian (794–1192), kdy císařové se svým dvorem vládli v městě Heiankjó (pozdější Kjóto), vstoupila do dějin jako doba všeobecného kulturního rozkvětu. Ve 12. stol. však vypukl válečný konflikt mezi rody Taira a Minamoto a po dlouhých bojích v něm Joritomo z rodu Minamoto porazil nejen rod Taira, ale také vlivný klan Fudžiwarů, který po několik století ovládal císařský dvůr i samotného císaře.
Císař uznal Joritomovo vítězství a roku 1192 jej jmenoval šógunem – vojenským vládcem země. Ten si za své sídlo zvolil Kamakuru, odlehlé místo 500 km od Kjóta, kam s ním šli i jeho vazalové, válečníci, kteří vytvořili základ vrstvy vojenské aristokracie – samurajů. Císař do budoucna zavedl systém vojenských vlád, ale sám se svým dvorem žil dál v Kjótu a faktickou moc ztratil. Zato Joritomo, který získal pro rod Minamoto šógunský úřad jako dědičný, měl nyní šanci založit novou dynastii japonských vládců. Dopadlo to ale jinak. Joritomova žena Masako pocházela z vlivného rodu Hódžó, a když Joritomo v roce 1199 umíral, bylo jeho prvorozenému synovi 17 let. Nedokázal se proto bránit intrikám, jimiž se jeho děd z matčiny strany Tokimasa Hódžó prohlásil regentem svého vnuka. Ten se sice formálně stal druhým šógunem dynastie Minamoto, ale tuto funkci vykonávat nesměl. Tokimasa naopak v roce 1200 vyhlásil počátek dědičné vlády regentů šóguna – šikkenů z nové dynastie Hódžó.
Dnes se často mluví o vládě kamakurských šógunů, realita ale byla jiná. Nebyli to šóguni, ale devět šikkenů z rodu Hódžó, kteří v letech 1199–1333 ovládali z Kamakury celé Japonsko. Do dějin se zapsal především osmý šikken Tokimune Hódžó, který měl zásadní zásluhu na tom, že se Japonci ubránili dvěma pokusům mongolského chána Kublaje (od roku 1271 také čínského císaře, zakladatele dynastie Jüan) o invazi na japonské ostrovy. Po prvním neúspěšném pokusu vyslal Kublaj roce 1279 posly s výzvou ke kapitulaci přímo k Tokimunemu do Kamakury. Ten dal všechny popravit, ale zároveň se hned pustil do budování mohutných obranných valů na ohrožených místech ostrova Kjúšú. Později se…
Úplné znění článku naleznete zde