Setkání s medvědy

Nevěřícně zíráme na strohý nápis: „Cesta uzavřena! Medvědice s mláďaty.“ na ceduli zavěšené nad jedinou pěšinou do údolí s jezerem Louise na dně. Za zády máme Pláň šesti ledovců, v nohách už dvě desítky kilometrů kamenitým terénem a dole, téměř na dohled, je náš cíl, azurově modré jezero Louise. Do západu slunce zbývají už jen dvě hodiny, a pokud se vrátíme, tma nás pravděpodobně zastihne uprostřed hor. Baterka se nám rozbila, a i kdyby svítila, noční sestup po úzkých stezkách by byl velmi rizikový. Je třeba vyřešit dilema, zda je nebezpečnější návrat nebo případné setkání s medvědy.

Medvědi patří v chápání lidí ke zvláštním šelmám, protože vzbuzují respekt a náklonnost zároveň. Dva z nich, medvěd lední a medvěd kodiak, patří dokonce k největším suchozemským šelmám a ani ostatní zástupci medvědovitých nejsou žádní domácí mazlíčci. Přesto má skoro každé malé dítě doma svého plyšového Méďu Béďu a medvíďata vnímáme jako jedna z nejroztomilejších mláďat.

Tento rozpor není nikterak snadné vysvětlit. Na rozdíl od lvů nebo vlků medvědi zkrátka nenaplňují naše představy o krvelačných šelmách. Spíše je považujeme za dobrácké, líné, pomalé a trochu obtloustlé dobráky, kteří moc rozumu nepobrali. Kdo se však někdy setkal s divokým medvědem ve volné přírodě, dobře ví, jak jsou tyto zprostředkované představy falešné.

Ze sedmi druhů medvědů se můžeme v Kanadě setkat se třemi. Daleko na severu, na pustých ledových pláních a podél pobřeží Severního ledového oceánu se potulují bílé kolosy, medvědi lední (Ursus maritimus), zatímco v horských lesích vnitrozemských i celého západního pobřeží žijí hnědí grizzlyové a černí baribalové.

Ač to možná mnohé překvapí, grizzly není žádný zvláštní druh severoamerického medvěda, ale pouze varieta medvěda hnědého (Ursus arctos), který žije na celé severní polokouli. I na americkém pobřeží bývá často označován jako brown bear, zatímco grizzly se mu říká spíše ve vnitrozemí. Od evropských příbuzných se liší pouze velikostí a také zálesáky šířenou pověstí o jeho agresivitě. Američtí grizzlyové jsou větší a zavalitější než naši brtníci a dospělí samci váží až 600 kg.

Avšak největším poddruhem medvěda hnědého je medvěd kodiak (Ursus arctos middendorffi), který dosahuje hmotnosti téměř 800 kg, a jak jméno napovídá, sídlí především na aljašském ostrově Kodiak. Počty medvědů grizzly v západní Kanadě a na Aljašce se odhadují na více jak 60 000 kusů, což s ohledem na rozlohu obývaného území není číslo nijak vysoké. Jednotliví samci se pohybují na teritoriu o velikosti až 2000 km², samice se spokojí pouze se čtvrtinou této rozlohy.

V Národním parku Banff se odhaduje medvědí populace asi na 100 kusů a severnější Jasper NP je na tom přibližně stejně. A právě tady se nám na cestě usadila medvědice s mláďaty, jejíž mateřský pud z ní činí vůbec nejnebezpečnější lesní šelmu.

Myšlenku na návrat přesto zavrhujeme a údolí nakonec obcházíme stezkou, která se šplhá vysoko po úbočí. A tady potkáváme dva Angličany chycené do stejné pasti. Obě pěšiny se nakonec spojují v jednu, která je úředně uzavřená. Nezbývá nic jiného než to risknout. Snažím se alespoň rozpomenout na rady, které mi kdysi dal na Dálném východě ruský lovec medvědů.

Nejlepší prý je dělat hluk, tlouct klacky do stromů, pískat si nebo zpívat. Když nás medvěd uslyší včas, raději vyklidí pole. Dospělý samec sice snadno uloví jediným úderem tlapy velikého losa, ale člověka za svoji kořist nepovažuje a napadne jej pouze tehdy, když se cítí sám ohrožen. Když už se člověk s medvědem nečekaně setká, je údajně nejlepší pomalu ustupovat a vyvarovat se prudkých pohybů. Medvěd je rychlejší než nejlepší lidský sprinter, a je proto zcela nesmyslné pokoušet se o útěk. „Hlavní je nedívat se mu upřeně do očí. To by mohl považovat za výzvu k souboji,“ říkal starý lovec. „Když budeš ustupovat a medvěd se vydá za tebou, začíná to vypadat špatně, ale máš ještě šanci. Odhoď batoh nebo nějakou jinou věc, která ho může zabavit.“

Na tomto poznatku sibiřských lovců stojí také výzvy v turistických oblastech kanadské divočiny, kde jsou návštěvníci nabádáni, aby při přenocování ve volné přírodě vždy veškeré zásoby jídla umístili mimo stan, nejlépe v korunách stromů, kde jsou před medvědy v bezpečí. Zejména v národních parcích se stává, že si medvědi spojují návštěvníky s různými pamlsky a mohou zaútočit jen proto, aby se k těmto laskominám dostali.

Další možností, jak uniknout medvědovi, je rychlý přesun do koruny stromu, což není právě jednoduché, a nabízí se otázka, jak dlouho tam případně setrvat. Když dojde na nejhorší, je nutné padnout na zem, schoulit se, chránit si břicho a hlavu a spojenýma rukama si zezadu zakrýt krk. Taktika mrtvého brouka se prý několikrát osvědčila, protože medvěd je po takové nečekané reakci překvapený, „něco mu tu nehraje“ a raději nechá lidské klubko na pokoji.

Teorie je jedna věc, a realita, která nás možná čeká, je věc druhá. Víc než rady starého lovce se mi vrací vzpomínka na mé první a zatím poslední vylekané noční setkání s medvědem na Bajkalu i na vyprávění slovenského ornitologa, který musel před rozzuřenou medvědicí, předčasně probuzenou ze zimního spánku, skočit ze skály.

Pomalu sestupujeme se svahu a míjíme malebné skupinky krásných borovic těžkých a pokroucených (Pinus ponderosa, Pinus contorta) i douglasek tisolistých (Pseudotsuga menziesii), které přecházejí níže v údolí v hustý les s obřími jedlovci (Tsuga). Se strachem v týle se z toho člověk ale nějak nemůže radovat. Vysoko na bezlesých stráních stojí osamocené smrky bílé (Picea glauka), které sledují, jak naše cesta dopadne.

Na mohutném kmeni jedné borovice, kousek od naší cesty náhle zahlédnu zrcadlo. Vidíme ho všichni a mlčíme. Je to medvědí zrcadlo, které tu zanechal nějaký dominantní medvědí samec, jehož teritoriem právě procházíme. Medvědí zrcadla – až na lýko sedřená kůra jehličnatých stromů – jsou do daleka viditelné značky, jimiž si medvědi vyznačují svá území. Vzhledem k tomu, že vyškrábané místo je tak vysoko, je tu pánem pěkně velký medvěd, ale pravděpodobně není dlouhodobě doma, jinak by se sem medvědice s mláďaty neodvážila. Neriskovala by setkání s nevypočitatelným medvědím samcem.

A tak se nakonec shodneme na tom, že větším varováním než medvědí zrcadlo jsou červené bobulky šeperdie (Shepherdia canadensis), pro svou mýdlovou chuť místně nazývané soapberry. Keříky jsou doslova obaleny plody, jejichž zvláštní chuť je způsobena vysokým obsahem tuku a v něm rozpuštěných látek. Podrostová liána libavka (Gaultheria shallon) se svými tmavomodrými plody je mnohem lákavější pochoutkou a ani očekávané nebezpečí nás neodradí od ochutnávky.

Je konec léta a kanadská příroda nabízí svůj bohatý stůl. Kolem dokola dozrávají šichy, medvědice, ostružiny i maliny. Ale stejně jako potěšení z krásné přírodní scenerie, také radost z hojnosti lesních plodů překrývají obavy. Nakonec, nejsme jediní, kdo si na nich může pochutnat.

Ze skalní plošinky obhlížím dalekohledem terén a namlouvám si, že statisticky je i v Kanadě setkání s medvědy málo pravděpodobné. A když už k této náhodě dojde, bývají to obvykle baribalové.

Medvěd baribal (Ursus americanus) je ve srovnání s grizzlym výrazně menší, s maximální hmotností 300 kg. Mívá tmavohnědý až černý kožich a protáhlý, výrazně světlejší čenich. Baribalové jsou obratnější než jejich větší bratranci, dokáží i v dospělosti velmi rychle šplhat až do korun vysokých stromů a jsou i rychlejší, zaběhnou až 50 km/hod. K jejich útokům na člověka však prakticky nedochází. Živí se vším, co najdou – různými lesními plody a ovocem, za kterým se někdy vydávají do sadů a plantáží, milují med, kvůli kterému občas ničí včelíny, ale nepohrdnou ani nalezenou zdechlinou a velmi obratně také loví drobné savce. Na rozdíl od medvědů hnědých žijí baribalové pouze v Severní Americe. Možná budeme mít tentokrát štěstí.

Jsou tam… Jsou přímo pod námi. Ohyb cesty, kterou musíme projít, se obtáčí kolem svahu, na němž se popásá velká grizzly-medvědice s dvěma medvíďaty. Pomalu postupují podél horské říčky a díky hukotu peřejí nemají šanci nás uslyšet. Vítr vane směrem k nám, a tak nás možná ani neucítí. Zcela v rozporu s dobrými radami sibiřského lovce se tiše, téměř bez dechu prosmykneme ohybem cesty v nejnebezpečnější vzdálenosti od medvědice. Ani nezvedla hlavu. Ještě se chvíli ohlížíme a napětí z nás pomalu opadává. Cesta dál volná. K jezeru Louise docházíme ještě za světla.