„Nikdo nebude námořníkem, kdo má dostatek důvtipu, aby se dostal do vězení. Protože žít na lodi je jako žít ve vězení, s velkou pravděpodobností, že se utopíte. Člověk ve vězení má také více prostoru, lepší stravu a obvykle i lepší společnost.“
Z těchto slov Samuela Johnsona je zřejmé, že být námořníkem v koloniálních dobách nebyl žádný med. A dvojnásob to platilo pro život pirátský. Typická obchodní šalupa měla 12 mužů, pirátská 80 nebo i více. Předepsaný prostor pro spaní (14 palců) na zákonných lodích museli piráti sdílet nejen se svými druhy, ale také s kuřaty, prasaty a kočkami, které měly za úkol chytat krysy. K tomu připočítejte věčné šarvátky, pronásledování zákonem a nejistý výdělek. Přesto se to v 17. století v Karibiku piráty jen hemžilo. Vidina lehce nabytého bohatství byla přece jen příliš silným lákadlem. A navíc, pirátské lodě byly v 17. a 18. století jedinou „demokratickou“ institucí, kde byl kapitán volen a mohl být zbaven funkce, pokud s ním posádka nesouhlasila.
Zlatý věk pirátství nastal v době, kdy evropské mocnosti hledaly cesty, jak omezit vliv španělské koruny v Novém světě. Španělsko si dělalo nároky na veškerý trh, a tomu bylo nutno zabránit. Nebyl proto pirát jako pirát. Korzáři dostávali zmocnění od anglického, francouzského či dánského krále a byli dokonce oslavováni jako hrdinové. Pomáhali nabourávat španělský monopol a svým panovníkům přinášeli část uloupené kořisti. Stále častěji se také objevovali skuteční piráti, vyvrhelové zákona, kteří se hlásili k tzv. Pobřežnímu bratrstvu a podnikali na vlastní pěst, neohlížejíce se na nic a na nikoho. Vedle desítek legend a krvelačných příběhů, které tu po nich zůstaly, přispěli i oni svou troškou k oslabení španělské moci v Karibiku. Někteří historici dokonce tvrdí, že nebýt pirátů, mnohem větší část Severní Ameriky by dnes mluvila španělsky. Pirátská živnost se však časem rozrostla do nepředvídaných rozměrů a počátkem 18. století téměř paralyzovala karib…