Katalánská secese
V druhé polovině 19. století se v Evropě objevil nový umělecký styl jako odezva na málo atraktivní průmyslovou estetiku a předcházející historizující umělecké slohy. Počátek tohoto stylu se rozvinul ve Velké Británii, odtud se pak rozšířil do Belgie, Španělska, zejména Katalánska, a do dalších zemí, většinou i pod rozličnými názvy (modern style, secese, art nouveau, Jugendstil). Nový směr vyzdvihuje řemeslnost – vzhled, barvu, používá nové materiály a konstrukční prvky a především se inspiruje přírodou, motivy stromů, krásou květů, elegancí otáčejících se lián a všemi možnými oblými tvary rostlin i živočichů.
V Barceloně je tento jedinečný styl nazýván modernisme (v ostatním Španělsku modernismo) a stal se velmi výrazným rysem ve tváři města. Katalánsko bylo v té době silně zasaženo národnostním cítěním, které vycházelo i ze širokých lidových vrstev. Barcelona prodělávala svůj velký rozmach podporovaný bohatými průmyslníky a tato symbióza vyústila v soubor významných secesních děl. Nové stavební materiály jako litina a kov daly velkou svobodu a možnosti vynikajícím architektům. Využití nových technologických postupů spolu s dosud používanými materiály (kámen, cihla) a úžasná řemeslná zručnost umožnily vznik tak významných staveb, jako jsou Sagrada Família, Casa Milà nebo neuvěřitelný Palau de la Música Catalana.
Svět je dodnes oslněn dílem Antoniho Gaudího. V jeho stínu poněkud zůstává vynikající barcelonský architekt Lluís Domènech i Montaner, který již v novém stylu postavil restaurant Castell dels Tres Dragons (Hrad tří draků) a Palau Ramon Montaner. Jeho vrcholnými díly jsou dva modernistické skvosty – Palác katalánské hudby (Palau de la Música Catalana) a nemocnice sv. Pavla (Hospital de Sant Pau), oba zařazené v roce 1997 na seznam Světového dědictví UNESCO.
Palác hudby je mistrovským dílem katalánské secese, kde budete uneseni nejen poslechem hudby, ale také zážitkem vnímání krásy prostředí. Z hlavního průčelí shlížejí busty tří slavných skladatelů – Beethovena, Bacha a Palestriny, doplněné na boku o bustu Wagnerovu. Dvouramenné mramorové schodiště vedoucí z vestibulu do patra je řešeno stejně zajímavě jako koncertní síň pro 1800 návštěvníků. Ocelová konstrukce umožnila vytvořit skleněnou střední část střechy sálu, takže pronikající sluneční paprsky vytvářejí barevnou fontánu světelných efektů. Oblíbenými materiály architekta byly zejména sklo, smalt a keramika, které mistrovsky zpracovali katalánští umělci a řemeslníci. Po stěnách koncertního sálu se táhnou barevné secesní mozaiky od Lluíse Brua. Půlkruh scény zdobí 18 ženských postav hrajících na různé nástroje, které představují alegorické múzy orchestru a jsou provedeny zčásti jako sochy, zčásti jako mozaiky. Jejich autorem je sochař Eusebi Arnau. Nádhera sálu je natolik působivá, že lze těžko říci, zda si napoprvé návštěvník užije víc samotný koncert nebo přestávky, kdy se může rozhlížet kolem.
Základní kámen stavby, kterou si objednala Orfeó Català (Katalánská společnost sborového zpěvu), byl položen v roce 1905. O tři roky později byla koncertní síň otevřena zahajovacím koncertem, který dirigovat Richard Strauss. V průběhu času zde zazářila řada slavných jmen, např. Herbert von Karajan, Leonard Bernstein, mnozí světoví klavírní virtuosové nebo oblíbená katalánská pěvkyně Montserrat Cabal…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Barcelona