Katalánie, španělská Cataluňa, jedna z důležitých španělských provincií, má rozlohu téměř 32 000 km² a je tedy větší než Morava (26 800 km²). Leží na severovýchodě země, v sousedství Pyrenejí a Středozemního moře. A právě tato pobřežní část je známa mnoha českým turistům, kteří s oblibou navštěvují rekreační oblast Costa Brava a Costa Dorada. Někdy zajedou i do historické Barcelony, největšího města Katalánie a výjimečně i do Tarragony. Jen hrstka turistů vyráží do katalánské části Pyrenejí. Ovšem pobřeží a Barcelona ještě zdaleka není celá Katalánie a v mnohých návštěvnících zůstává i po její návštěvě zkreslený obraz. Tato země, jejíž oficiální, administrativní název je autonomní oblast Katalánie, je mnohem zajímavější a mnohotvárnější, zejména ve svém vnitrozemí.

Katalánie se od Španělska v mnohém odlišuje. Například jazykem. Mluví se tu katalánsky, což je sice také románský jazyk, ale silně ovlivněný původními Ibery, Kelty a Germány. Má i své dějiny, částečně odlišné od španělských. Například za občanské války v letech 1936—39, bojovala velká část jejích obyvatel proti frankistickým vojskům a Katalánie měla dokonce vlastní opoziční vládu. V neposlední řadě má Katalánie tradičně vyspělý průmysl zastoupený hlavně odvětvím textilním, kovodělným a chemickým.Vzhledem k poněkud odlišnému historickému vývoji se Katalánci vymezují jako svébytný národ a volání po státní suverenitě zaznívá čas od času velice silně. Zvláště ve vnitrozemí pak není radno mluvit španělsky, pokud ve vás ovšem nerozpoznají cizince. Tomu je španělština tolerována. Mnozí s vámi ovšem budou raději hovořil špatnou angličtinou, než aby se snížili ke španělské konverzaci. Dokonce i neradi slyší poznámky, že přece katalánština a španělština jsou řeči značně si blízké. Projevy národní hrdosti malého Katalánska, které je v opozici k velkému národu španělskému, někdy mohou cizinci připadat až přehnané. Ale je neskonale těžké rozhodnout, který národ má a který nemá právo na samostatnou existenci. Katalánie je nejen krásná země, ale má také velice příjemné podnebí. Léta jsou suchá, ve vnitrozemí horká, na pobřeží s osvěžujícím vánkem od moře a mírná zima končí už na sklonku ledna. Brzy nato kraj ožije milióny květů mandloní a v mírném oparu jižního slunce se změní v jediný růžový sad ozvučený bzukotem včel a jarním zpěvem ptáků. V té době je také v plném proudu sklizeň pomerančů a posledních mandarínek, jejichž rozsáhlé plantáže lemují především údolí řeky Ebro a část pobřeží Costa de Azahar, jehož jméno v překladu znamená Pobřeží pomerančového květu. Vůní kvetoucích pomerančovníků srovnatelnou s jasmínem však bývá tento kraj prosycen až v dubnu, kdy bílé květy ozdobí ušlechtilé koruny citrusů.

Tuto krásnou přímořskou zemi si oblíbili už Římané a založili v jedné zátoce (není to typická zátoka, tak radši doporučuji vynechat) město Tarraca, dnešní Tarragonu. Ta se stala významným městem celé římské provincie a jedním z nejvýznamnějších měst říše římské. Tarracu na přelomu našeho letopočtu spravoval Pilát Pontský, o němž bible říká, že poslal na smrt Ježíše Nazaretského. Římané po sobě zanechali řadu stavebních památek, z nichž většina je alespoň částečně zrestaurována a přístupná veřejnosti. Polorozpadlý amfiteátr se téměř dotýká mořského břehu, o pár desítek metrů dál stojí cirk a zbytky chrámů. Za městem stojí dobře zachovalý akvadukt. Úctu vzbuzují megalitické městské hradby postavené z obrovských kvádrů.

Nejstaršími památkami Katalánie jsou však jeskynní kresby z doby neolitu. Můžeme se za nimi vydat do kopců nad Tivissou, kde zřejmě bylo ideální místo pro založení neolitického sídliště. Leží asi deset kilometrů od údolí Ebra, při staré cestě do Tarragony. Nejvýznamnější je jedna z nejvýše položených jeskyní, ta, z níž je výhled do širého kraje. Přes mříž si lze prohlédnout na stěnách jeskyně dobře patrné kresby zvířat, některé až překvapivě dobře zachovalé. Je to malý zázrak, protože do jeskyně po tisíce let dopadá denní světlo, třebaže nepřímé. Je to zvláštní pocit sedět osaměle před jeskyní, s výhledem do kraje, na stejném místě, kde snad před mnoha tisíci lety sedával neznámý pravěký malíř. Jakou krajinu viděl před sebou asi on?

Je však zarážející, že téměř žádné místo s jeskynními malbami, které lze v Katalánii navštívit, není zařazeno do hlavních turistických tras a dá často velkou práci v neschůdném terénu je najít. Prehistorické památky nebývají přesně označeny ani v turistických mapách. V jednom případě byl dokonce kus skály i s nástěnnou pravěkou malbou přenesena do katalánského muzea v Barceloně.

Daleké výhledy
Prastaré olivové háje na úpatí a svazích katalánských kopců působí často romanticky. Když pozoruji někdy v zapadlém údolí pokroucený dutý kmen stařičkého olivovníku, napadá mě, že tak nějak vypadá strom, pod jehož kořeny hlídají tři velcí psi poklad a staré křesadlo.

Ve zvlněné krajině sadů a olivových hájů se do výšek tyčí skalní bloky a horské masivy. Jeden přitažlivý horský blok se zvedá severovýchodně od města Reus. Jeho skalní stěny vystupují z modrých vod přehrady Siurana a na jeho vrcholu leží jako orlí hnízdo bílá vesnice Siurana. Kamenné domy z místního vápence jsou postaveny odvážně až na samém okraji útesu. Celé místo působí neobyčejně starobylým dojmem. Ze skalního bloku Siurany lze i při špatné viditelnosti dohlédnout na sousední, mnohem mohutnější horský masiv Serra de Montsant.

Na rozdíl od Siurany až k jeho vrcholu silnice nevede. Pro výstup je nejvhodnější využít stezky z vesničky Albarca, stěsnané na skalním suku poblíž horského sedla. Je to jedna z mála pěšin, která vede až na vrcholovou plošinu. Z izolovaného bloku Serra de Montsant, z výšky necelých 1200 metrů, se pak naskytne působivý, kruhový rozhled do širokého kraje. Rozsáhlé borové lesy, pokrývající velkou část území, jsou přerušovány světlou barvou skalních útesů a v dálce za kopci se modrá hladina Středozemního moře. Pohled na sever je odlišný. Převažuje tam křovinatá step s řídce rostoucími stromy a v dálce lze zahlédnout rozsáhlé ovocné sady obklopující město Leridu. Horský masiv Serra de Montsant tvoří předěl mezi přímořským krajem plným zeleně a převážně suchým vnitrozemím centrálního Španělska. Téměř svislé vápencové skalní stěny této krajinné dominanty je možno pozorovat i z povzdálí, a to z uzounké klikaté asfaltky, která se kruhově obtáčí kolem celého horského masivu. Tato cesta se také může stát rájem pro speleology; protože na úpatí masivu, a to na jeho na západní i východní straně, je několik vchodů do jeskynních systémů, z nichž dva jsou v současnosti zpřístupněny. Na jižním úpatí skalního defilé lze zase navštívit zbytky rozsáhlého královského paláce Cartoixa d´Escaldei nebo zhlédnout zbytky římských staveb roztroušené v širokém okolí. Za návštěvu stojí i typická arabská vesnice Margalet de Montsant (Marj Khalef) v údolí říčky Riu de Montsant pod západními svahy tohoto horského bloku.

Katalánská nej…
Nejvyšší horou v celé rozsáhlé oblasti je Monte Caro se svými 1440 metry n. m. Leží jižně od řeky Ebro a až na vrchol lze vyjet autem po silnici, která má počátek ve starobylé Tortose na březích této řeky. Na svazích pod vrcholem se popásají rohaté horské ovce, které si již na přítomnost člověka zvykly a vysoko ,až nad vrcholovým hřebenem, krouží po nebi obrovští orli. Rozpětí jejich křídel je impozantní. Z tohoto vrcholu se jeví Ebro jako zelená stuha proplétající se mezi kopci.

Nejvodnatější a druhou nejdelší řekou Pyrenejského poloostrova je Ebro, dlouhá 909 km. Pramení daleko na severozápadě, stéká z Katábrijského pohoří a právě na území Katalánie, jihozápadně od Tarragony, ústí do moře. Měli bychom si připomenout, že roku 1938, v osudové bitvě na Ebru, padlo i mnoho republikánských Katalánců. Nedlouho nato občanská válka skončila vítězstvím Falangy a generála Franca. Řeka si však vytváří i své vlastní dějiny. Za miliony let prolomila na svém dolním toku, mezi příbřežními horskými pásmy, hluboké údolí. Jím se otevřela cesta z pobřeží do vnitrozemí a lidé tuto vodní cestu odnepaměti využívali a také osidlovali. Jako z pohádky vypadá hrad Miravet přilepený na vysoké skále, zatímco opuštěné lázně Cardó působí dekadentním dojmem. Byly postaveny u minerálních pramenů vysoko nad řekou a zatímco jejich sláva pominula, prameny vydávají vodu dál. Denně sem pro ni po uzounké silničce jezdí auta s cisternami. Když se Ebro vymaní ze skalního sevření, poslední kilometry předtím, než dosáhne svého cíle, přechází do otevřeného údolí a nakonec protéká plochou nížinou vybíhající daleko do moře. Tento poloostrov, území zvané Delta de l´Ebre, v průběhu věků také vytvořila řeka. Ba celá úrodná nížina jejího dolního toku vznikala činností její vody, která vytrvale přináší jemný materiál z vnitrozemí a tady ho po milióny let usazuje a centimetr po centimetru rozšiřuje pevninu do moře. Okraj říční delty zasahující nejdále do moře byl vyhlášen přírodní rezervací. V mokřinách mezi slanomilnou vegetací tam lze zahlédnout mnohé vodní a brodivé ptáky, mezi nimi volavky, pelikány a plameňáky. Rozlehlá údolní niva, která má podobu nížiny lemující oba břehy Ebra , je zemědělsky využívána po celý rok. Několik vesnic i porůznu rozptýlené osamělé zemědělské usedlosti působí v této téměř dokonalé rovině velice poklidným dojmem.

Jednou z nejvýznamnějších památek tarragonského kraje je rozsáhlý, pozdně románský královský klášter Poblet. Cesta k němu vede po široké silnici z Tarragony přes Valls, ovšem pro milovníky romantiky je možno zvolit i jinou cestu, a to z průsmyku u Albarcy. Cestou rozhodně stojí za návštěvu vesnice Prades, která je celá postavena z místního červeného pískovce triasového stáří. Červené jsou i vysoké hradby a zajímavý kostel. Stejnou barvu má i kamenná kaple pod skalním převisem, k níž lze z Prades sestoupit.

Gigantes
Jedna z nejtypičtějších katalánských vesnici se jmenuje Porrery a leží v horách, nedaleko od Falsetu. V jejích uzounkých uličkách jako by se čas zastavil. Ve stínu domů posedávají na ulicích starší muži a na sluníčku polehávají znudění psi. Tradiční architekturu domů podél nábřeží lze obdivovat ze starého kamenného mostu přes nevelkou říčku, která je přítokem Siurany. V místním kostele lze spatřit jednu krajovou raritu – obrovské figuríny, gigantes. Každá vesnice v této oblasti má své gigantické figuríny, které jsou jednou i několikrát za rok ve sváteční den vynášeny do ulic. Život gigantů nebývá dlouhý, na konci oslav bývají zpravidla spáleny, aby mohly na jejich místo přijít nové a ještě lepší. Alespoň se to tak tvrdí. Připadá mi, že je škoda mnohdy velmi krásné figuríny ničit, třebaže tak velí tradice. A můj názor zřejmě není osamocený, neboť jsem stejné loutky občas vídal v ulicích katalánských městeček i po dvou letech.

Tradice
Místní tradice jsou všude ve vesnicích jižního Katalánska překvapivě živé. Mají rozličný charakter, jsou většinou veselé a mají jednu společnou vlastnost: zapojují se do nich aktivně všichni obyvatelé obce. Každá průměrně velká obec má také svou kapelu, na níž je pyšná (ta z Falsetu jezdívá pravidelně jednou ročně na Moravu).

Stavění živých věží, průvody gigantických figurín, kostlivců i kouzelníků zpravidla doprovází divoké víření bubnů. A každou správnou veselici se sluší zakončit dobrým jídlem a pitím. Pro tyto účely bývají na hlavní ulici nebo na náměstí připraveny stoly a židle.Mnohdy oslavy ještě neskončily a vesnicí se už line vůně jídla. Někdy to bývá skvělá katalánská paella – kořeněná rýže se zapékanými dary moře, jindy se připravují tradiční uzeniny a k nim se podává zelenina a řada dalších příloh.

Každá taková oslava něco stojí a dlouho mi zůstávalo utajeno, kdo všechny tyto akce sponzoruje. Skutečnost je prostá. Starosta města, případně zaměstnanci místního zastupitelstva, jednou ročně zazvoní u domovních dveří místních občanů s dotazem, zda mají zájem přispět do obecné kasy. Peněžitý dar je sice nepovinný, ale přispěje každý. Sociálně slabší jen symbolicky, bohatí naopak okázale a štědře. Základní lidská slušnost tu platí beze zbytku.

Katalánci o sobě rádi tvrdí, že jsou jiní než Španělé, ale ve skutečnosti jsou jim přinejmenším velice podobní. Pro ně i pro Španěly je příznačný mnohem pomalejší životní styl než v uspěchané západní a střední Evropě. Rozvážnost, dlouhé vysedávání, tlachání a absence nadměrného pohybu provází Španěly stejně jako Katalánce po celý život. Před sluncem se schovávají nejraději v hospůdkách.

Katalánci také rádi popíjejí víno. Pro ty, kdož dokáží kvalitní víno ocenit, je láhev červeného, bílého či růžového vína ze zdejších vinic vítaným dárkem. Každá vesnice si zakládá na svém vínu, které se obvykle zpracovává v místních družstvech. Vinaři svou úrodu odvážejí do vinařského družstva, kde se všechno víno zpracovává podle místních osvědčených receptur. Jako velmi kvalitní lze hodnotit například červené víno typu Merlot z vesničky Capcanes u města Falset. K vínu se podávají olivy. Jejich příprava je celá věda. A stejně jako jsou různé druhy vinné révy, existují i různé druhy oliv. Ale všechny zelené olivy jsou nezralé a všechny černé jsou zralé až přezrálé. Někdy se podávají s peckou, jindy jsou vypeckované a nejčastěji nadívané ančovičkami, kapií, mandlí nebo česnekem. Liší se také druhem nálevu a kuchyňskou úpravou. Ale všechny jsou skvělé. Místní specialitou jsou drobné, popraskané olivy s peckou, s výrazně nahořklou chutí, do nichž se v průběhu přípravy tluče zvláštními dřevěnými špachtlemi.

Dalším typickým jevem v Katalánii i ostatním Španělsku je kouření. Téměř všichni dospělí a děti od patnácti let jsou kuřáci, mnohdy silní. Při práci jsou pomalí, dávají si bedlivý pozor, aby se příliš neunavili. Pokud to hrozí, zajdou se najíst do restaurace.

Jídlo má vždy několik chodů. K kromě zeleniny a ryb má místní kuchyně daleko k tomu, čemu se říká zdravá výživa podle doporučených amerických norem. Převažují všechny druhy masa, a to pečeného, smaženého i rožněného, někdy jsou dokonce podávány kostky vařeného špeku a jedí se hodně i uzeniny. Z restaurací se po celý den line dráždivá vůně dýmu, hořícího dřeva a škvařícího se tuku. Souhrn všech těchto tradičních a osvědčených návyků způsobuje, že průměrná délka života ve Španělsku je jedna z nejdelších na světě. Muži žijí v průměru 83 let, ženy ještě o dva roky déle.

Současné Katalánsko je zemí prosperující a bohatnoucí nejenom z cestovního ruchu. Rok od roku se zvyšuje životní úroveň zdejších obyvatel, což sebou samozřejmě přináší i mnohé stinné stránky. Lidé postupně opouštějí tradiční způsoby obživy, horské vesnice se vylidňují a mladí lidé se stěhují za prací do průmyslových oblastí a velkých měst. Část z nich pak odchází na pobřeží, kde lze dobře žít z turistického ruchu. Taková je ale skutečnost v celém světě na přelomu tisíciletí.

Vysoko nad pobřežním městečkem Montroig se tyčí stolová hora „Mola de Colldejou“. Výstup na ni po špičatých skalních výchozech a kamenitou strží býval vždy odměněn panoramatickým pohledem na vzdálené moře a na okolní hory. Vysoko na nebi zpíval skřivan a zdálo se, že idylická příroda je tu navždy. Letos jsem výstup zopakoval. Na okolních kopcích stojí desítky vysokých stožárů a elegantní lopatky větrných elektráren se otáčejí pod nápory větru. Do pobřežních hor jižního Katalánie vstupuje moderní doba.