Kilimandžáro
Hora hor, první nebo druhá asociace, zazní-li slovo Afrika. Vzrušující kontrast sněhu pod rovníkovou oblohou, šestitisícová sopka nad příkopovou propadlinou, esence cestovatelské touhy a snů každičkého dobrodruha. Není mnoho míst, kde lze zažít přírodu východní Afriky během jediného výšlapu. Autenticky poznat spálenou savanu, mlžný tropický prales, panoptikum stromových starčků a lobelek, krok za krokem prošlapat mrazovou pustinu až k tomu poslednímu z ustupujících ledovců. Tady opravdu není co odkládat.
Mlima znamená ve svahilštině „hora“, ki je předpona zdrobňovací. S druhou polovinou slova Kilimandžáro je to složitější. Výrazem ngare označovali staří Masajové vodní zdroj. Prazvláštní slovní tvar ale může mít původ i na pobřeží Indického oceánu. Démon Njaro tam byl pasován na původce chladu a zimy a není vyloučeno, že do afrického vnitrozemí přicestoval s karavanami, využívajícími zdaleka viditelnou bílou kopuli hory jako maják.
Naše zážitky s 5895 m vysokým symbolem Afriky začínají ve zhruba 80 km vzdáleném druhém největším tanzanském městě Arusha. Čeká nás tu špalír výmluvných agentů, jejichž prostřednictvím nabízejí svoje zaručeně nejlepší a nejlevnější služby desítky cestovních kanceláří. Zvolit renomovanou kancelář se určitě vyplatí, i když základní cena výpravy začíná podle zvolené trasy minimálně na 1500–2000 dolarech na osobu. I my jsme si nakonec vybrali, a tak máme před sebou pět dnů, jež nám přinesou jeden z nejzajímavějších a nejsilnějších zážitků, jakých se může milovník hor a přírody na naší planetě dočkat.
K vrcholu bájné a svaté hory míří šest základních cest. Ze severovýchodu od keňské hranice je to méně využívaná trasa Rongai. Po směru hodinových ručiček od jihovýchodu k západu následují už rušnější Marangu, Mweka, Umbwe, Machame a Shira (k níž se připojuje na planině Shira stezka Lemosho). My se vydáme tou poslední. Až nad horní hranici lesa nám pomohou džípy, vyšetřený čas a síly budeme potřebovat. Samotný vrchol Uhuru (Svoboda) zdolávají průměrně dva ze tří dychtivců. Řídký vzduch, námaha a nepřipravenost prý vykonávají stále svoje, výšková nemoc dokáže zaskočit leckoho…
Opouštíme asfalt, po obou stranách prašné cesty máme kukuřičná a slunečnicová pole. Potkáváme místní a s pomocí našich průvodců se učíme rozeznávat, kdo je Masaj a kdo Čaga (Chagga). Oba kmeny se pod Kilimandžárem usadily během několika posledních století. Masajové jsou dobře známí díky typickému pasteveckému a bojovnému způsobu života, Čagové žijí usedle a živí se hlavně zemědělstvím. Jejich hospodaření ale často souvisí s poškozováním přirozených ekosystémů, zejména podhorských a horských lesů. Hledání rovnováhy mezi životními podmínkami místních obyvatel a ochranou přírody bylo také jednou z hlavních myšlenek pro vytvoření národního parku Kilimandžáro, který byl vyhlášen v roce 1973 na ploše 756 km2 a o 14 let později zapsán na seznam Světového dědictví UNESCO.
Do národního parku vjíždíme branou Londorosi na severozápadě. Na tabuli u vjezdu čteme, že jsme v nadmořské výšce 2250 m. První úsek cesty absolvujeme ještě v našem terénním voze, který bojuje s příkrou a nedávnými lijáky rozbrázděnou komunikací. Dříve, než opustíme tropický mlžný prales, snažíme se zorientovat v jeho nepřeberné druhové nabídce. Z mohutných kmenů i větví albízií splývá hustá spleť šňůrkovitých stélek lišejníků provazovek, tabernemontany nám tvarem listů připomínají asijské, na vlhčích místech u potoku rostou stromy rodu Mitragyna. Západní a severozápadní strana Kilimandžára leží ve srážkovém stínu, proto tu sporadicky spatříme africké olivovníky a jalovce. Marně však vyhlížíme bambusy. Přestože v ostatních vysokých východoafrických horách rostou v souvislých pásech, tady jsou vzácné. Křovinatým podrostem čas od času proběhne stín a z roztřeseného džípu lze jenom těžko usoudit, byla-li to opice, menší antilopa nebo šelma. Z koruny obrovitého podokarpu vzlétli dva vylekaní zoborožci.
S blížící se třítisícovou vrstevnicí pronikáme do bušovitých porostů kilimandžárského vřesoviště. Několik metrů vysoká hradba vřesovců, statných velkokvětých třezalek a dalších kvetoucích rostlin se postupně snižuje. Pestré květy mečíků, kniphofií, smilů a koberce kontryhelů splývají do barevných šmouh a linek. Konečně jsme se vydrápali do výšky asi 3300 m n. m. Nalevo vystupuje široký kužel parazitického krá…
Úplné znění článku naleznete zde