V ploché krajině při jadranském pobřeží, asi 40 km severně od Ravenny, už zdálky upoutá naši pozornost nápadně vysoká, štíhlá věž – zvonice prastarého benediktinského opatství, jednoho z nejstarších v Itálii.
Benediktini jsou nejstarším mnišským řádem v západním křesťanství, který navazoval na učení svého zakladatele, sv. Benedikta z Nursie. Ten dal svým souvěrcům v klášteře na hoře Monte Cassino na konci 20. let 6. stol. přísný řád života ve společné komunitě neboli řeholi (z latinského regula), vymezující čas k modlitbám, práci i odpočinku a zároveň určující organizační strukturu pro kláštery jako hospodářsky funkční a politicky relativně samostatné jednotky. Jako stabilní instituce a opora společnosti byly kláštery všude vítány a podporovány světskými vladaři.
Tradice klade počátky kláštera v Pompose už do 2. pol. 6. stol., kdy na území mezi dvěma rameny Pádu a mořem, vlastně na ostrově izolovaném od ostatního světa (Insula Pomposiana), údajně vznikly první budovy skromného konventu. Prvním dokumentem, který jeho existenci potvrzuje, je až zmínka v listině papeže Jana VIII. z roku 874, ale opatství se zřejmě dařilo. Už na přelomu tisíciletí, za opata sv. Guida Ravennského, došlo ke stavbě kostela bazilikálního typu, který byl vysvěcen v roce 1026 a dochoval se nám přibližně v původní podobě. Klášter se v té době rozmáhal i po ekonomické stránce, vlastnil rozsáhlé pozemky v okolí a mj. byl i vlastníkem salin na pobřeží u Comacchia.
Z hlediska světové kultury je obzvláště významné, že ve stejné době zde působil Guido z Arezza (Guido Aretinus), slavný inventor musicae, který vynalezl notový zápis do čtyřlinkové osnovy. Právě on byl objevitelem stupnice a z počátečních slabik jednotlivých veršů hymnu k poctě sv. Jana Křtitele odvodil názvy tónů, později doplněné do nynějších sedmi „do, re, mi, fa, sol, la, si“. Uznání od svých spolubratří se však nedočkal a už v roce 995 se raději uchýlil pod ochranu biskupa Teobalda v Are…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Emilia-Romagna