Co vás napadne jako první, když se řekne Klatovy? Dragouni? Karafiáty? Mumie? Jezuité? Zázračný mariánský obraz? Barokní lékárna? Ke všemu se dostaneme, ale zkusme začít trochu jinak.
Určitě to znáte taky – někam přijdete a najednou se vás zmocní pocit okouzlení z toho místa, pocit jakési blízkosti skoro až důvěrné, pocit klidu plynoucí ze správného řádu věcí. A nechce se vám odejít, i když víte, že budete muset, hledáte různé záminky, abyste mohli zůstat ještě o chvíli déle. V Klatovech mám dvě taková místa.
PASK je jednoduchá zkratka – Pavilon skla. V zahradě vedle Vlastivědného muzea Dr. Hostaše byla na počátku 60. let minulého století postavena přízemní stavba na půdorysu U určená pro výstavy karafiátů. Později sloužila jako muzejní depozitář, aby postupně po dlouhém uzavření dospěla do značně zdevastovaného stavu. V letech 2013–2014 byla zrekonstruována, ale to je výraz, který jen chabě popisuje její proměnu. Architekti Kožnar a Bíza ponechali pavilonu jeho půdorys, ale jinak změnili snad všechno. Centrálně umístěný vchod i všechna okna, která bývala jedno vedle druhého, se zazdily, vchází se dveřmi ve štítu, druhý štít vyplňuje obrovské okno s průhledem do zahrady, třetím otvorem ve stavbě je kruhový světlík, který zaplavuje interiér horním rozptýleným světlem. Výstavní vitríny lemují stěny v hrdých a svižných obloucích, vtahujících návštěvníka doprostřed děje, dodávajíce mu pocit lehkosti a hravosti. Vše v bílé, což zdůrazní barevnost exponátů. Prvotní zážitek pouhého vstupu do tohoto prostoru (však také pavilon posbíral nejrůznější architektonické ceny) vzápětí umocní stálá expozice – druhá největší veřejně přístupná sbírka šumavského skla Lötz v Evropě. Kromě velikosti a cennosti je výjimečná i tím, že patří soukromému sběrateli z Vídně, který ji do Klatov zdarma zapůjčil.
Příběh sklárny Lötz pokrývá roky 1814–1939 a čte se jako románová kronika. Zakladatel Johann Lötz byl synem rytce skla, nejprve pracoval jako rytec a brusič, v roce 1823 si poprvé pronajal sklárnu, na sklonku života převedl firmu a všechen majetek na svou druhou, podstatně mladší manželku a od tohoto okamžiku nesla firma trochu zvláštní název „Johanna Lötze vdova“. Vdova Susanne se později podruhé vdala a se svým manželem koupila v roce 1851 sklárnu Klášterský Mlýn u Rejštejna. Po dalších rodinných peripetiích převzal sklárnu v roce 1879 vnuk Susanne Lötzové Maxmilian von Spaun a jeho nástupem začalo zlaté období firmy, která v té době patřila k nejvýznamnějším sklárnám v celém Rakousku-Uhersku. Von Spaun změnil obchodní politiku a začal se orientovat na velmi luxusní a náročně dekorované sklo podle vlastních návrhů firmy a také na výrobu nových typů skla, jako bylo třeba sklo napodobující polodrahokamy. Už na konci 80. let 19. stol. začala sklárna získávat ocenění na světových výstavách, v 90. letech přišla se sklem napodobujícím kovy (iris) i se sklem bohatě zdobeným hutními technikami. Pod vlivem elegantních výrobků Louise Comforta Tiffanyho vznikly další vlastní vzory, především dekor Phänomen se stal – fenoménem. Zatímco výrobky Tiffanyho byly velmi drahé, sklárna Lötz zpřístupnila secesní umělecké sklo daleko širšímu okruhu zákazníků. Výsledek? Grand Prix na světové výstavě v Paříži 1900. Sklárna měla v té době kolem 200 zaměstnanců. Ale móda bývá vrtkavá a krátkověká, i irizované sklo se přejí, a tak přišly na řadu nové trendy, geometrická secese, abstraktní dekory, sklo se zatavenými kovovými nitkami nebo stříbrnými kuličkami…
Když v roce 1909 zemřel Maxmilian von Spaun, firmu převzal jeho stejnojmenný syn, který ale neměl obchodní talent. Už o dva roky později dospěla sklárna poprvé k bankrotu, to ji rodina ještě zachránila, ale ve 30. letech bylo stále hůř a hůř, až v roce 1939 firma definitivně skončila. Sklárna v Klášterském Mlýně fungovala pod jinými majiteli do roku 1947, když se na ní podepsal především nucený odsun německy mluvícího obyvatelstva.
Všechno, o čem jste teď četli, a ještě daleko víc, včetně nějaké krátkodobé výstavy, které se v pavilonu také konají, uvidíte na vlastní oči. Až se vynadíváte, sejděte od Pavilonu skla dolů do údolí Drnového potoka a vstupte do Mercandinových sadů. To je to druhé místo, můj druhý „tajný“ tip. Největší (11 ha) a nejstarší z klatovských parků byl založen v letech 1841–1845 z iniciativy klatovského hejtmana Františka Xavera Mercandina. Jeho rozsáhlá obnova ve stylu komponované krajiny byla dokončena v roce 2017 a je dílem architekta Jakuba Chvojky. Nejen, že to je krásný park s některými nádhernými stromy (celkem asi 40 druhů dřevin), rybníkem s ostrůvkem a přístavištěm lodiček, dětským hřištěm, ba i cestou v korunách, ale také tam je empírová kolonáda a v ní stejnojmenná kavárna a bar. Před kolonádou v oblouku kopírujícím ten její fontána – přímo od země střídavě do různé výšky vystřikujících sedm pramenů a na ochranné mřížce nápis, citát Václava Havla: „Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne. Naděje je stav ducha, který dává smysl našemu životu.“
A pak si u okénka dáte jedno čepované (střídají se tu minipivovary, já měl velké štěstí na Plnotučnou dvanáctku, kterou vaří – skvěle vaří – ve Zlaté krávě sládková Žaneta z Nepomuka), posadíte se ke stolečku ve stínu sloupů a díváte se na sluncem zalitý trávník s piknikující omladinou, seniory na lavičkách, prcky ve spoďárech běhajících mezi proudy fontány, snažíce se nabrat vodu do kbelíčků, a máte intenzivní pocit, že tady je svět stále ještě v pořádku a že tohle je ta naděje. Jestliže záměrem provedení nové fontány bylo dodat parku jakousi duchovní pečeť, jak před otevřením revitalizovaných sadů kdesi vysvětloval klatovský místostarosta Václav Chroust, povedlo se to na jedničku.
Klatovy barokní, Klatovy jezuitské
Většina nejznámějších klatovských památek je spojena s obdobím baroka a přítomností jezuitů ve městě. Když přijdete na hlavní klatovské náměstí Míru, určitě vás jako první upoutá jedna ze dvou dominant – buď Černá věž, 81,6 m vysoká kamenná stavba z let 1547–1555 s přilehlou radnicí, v dnešní pod…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Plzeňsko